Oči mýho bráchy

(povídka)

Pět zatracenejch karet. Až je otočím, někdo v téhle místnosti hezky rychle zjistí, jestli to s tím posmrtným životem nejsou jenom kecy. A hádám, že to štěstí budu mít akorát tak já. Rotačák Ed už se chystá. Má ve svý protéze spoustu náramně užitečnejch věciček, mimo jiný soupravu chirurgickýcho náčiní. Nejlepší z toho je ta malá nablýskaná cirkulárka.

No tak, Zlatohlave, co máš asi v ruce? Bože, jak se ti ten implantát dere z lebky. Polovina tvýho já, miliardy zlatejch obvodů a podobnejch umělejch sraček. Chce se mi z tebe blít, z tebe a z tý věci, kterou sis nabodl do mozku.

„Nezdržuj, nemám čas. Mám spoustu jiný práce, rozumíš?“ říká Zlatohlav.

„No jo,“ povzdychnu a obracím karty.

Jak to vlastně začalo? Kde se zrodil ten neuvěřitelnej průser? Jasně, že v tom měl prsty můj brácha Frank. Frank a jeho mizernej, milovanej poker. Jako by ten idiot mohl někdy vyhrát. Ale je marný mu cokoliv říkat, znáte to.

Když jsem přišel tenkrát domů, nevypadalo to s Frankem vůbec dobře. Klečel v rohu a táta ho mlátil přes záda svou duralovou berlou.

„Ty hňupe, ty zmetku zatracenej, já tě zabiju,“ řval táta. „Ty že si můj syn? Takovej idiot?“

Frank kňučel, košilí mu prosakovala krev. Táta ho nešetřil.

„Tati, co se to tu proboha děje?“ povídám.

„Co se děje?,“ řekl táta, chytil Franka za hlavu a otočil jí tváří ke mně. Prázdný důlky! Dvě mokvající, zarudlý díry, splihlý, krabatý víčka. Frank neměl oči!

„Prohrál vlastní oči, chápeš to? Vlastní oči!“ Táta znechuceně mrštil Frankovou hlavou o zeď a ten se sesul v bezvědomí.

„Neměl bys ho tolik bít,“ řekl jsem.

„Musím, to mi věř. Musím mu to do tý palice jednou provždy namlátit. Proč mu jen nenarostl mozek? Proč je tak neuvěřitelně blbej?“ Táta rozhodil bezmocně rukama a posadil se.

„Podívej,“ řekl pak. Věděl jsem, že jak řekne podívej, bude proslov. A taky jsem věděl, že v tu chvíli někde nade mnou puká celá přehrada sraček.

Tak co to tu máme? Sedmička, kluk, dáma král a eso. Skoro špinavá postupka. Jo, skoro je blbý slovo, zatraceně blbý. Skoro tak blbý jako smrt.

Zlatohlav mění jednu. To toho vím. Ten jeho ksicht se ani nehne. Tak co, dojde mi ta podělaná desítka? Přemýšlím.

„Dělej,“ pohání mě Zlatohlav.

„Přemýšlím,“ povídám.

„Podívej,“ řekl táta. „Nemůžeme ho takhle nechat. Je to ostuda, strašná ostuda. Rodina si takovou ostudu nemůže dovolit.“

Kývl jsem. „To ne.“

Táta se usmál. „Mám tě rád, synu. Jsi po mně. Tvrdý, chytrý, a máš v sobě jiskru. Kdybys zemřel, vyrvalo by mi to srdce. Ale ty nezemřeš. Dobře chápeš, co musíš udělat. Je to tvůj bratr, je to stejná krev. Přineseš mu ty oči zpátky.“

„Můžeme přece koupit nějaký jiný,“ namítl jsem.

„Ne,“ zařval otec. Dál mluvil zase klidně. „ Už jsem to rozvážil. To není nějaký zatracený auto, do kterýho prostě koupíš nový svíčky. Je to tvůj bratr. Přece bys nechtěl, aby tvůj bratr měl cizí oči. Oči nějakýho smradlavýho vandráka z periferie. Musíme je dostat zpátky. Za každou cenu. Patří rodině.“

Mýmu tátovi už taky trochu hrabe. Má svoje léta.

Nedojde, to je jasný, Zlatohlav to má napsaný na čele. Nedojde, nedojde, broukají si servomotorky v Edově umělý paži. Bože, to je napínavý až moc. Střevní obsah už se rozhod, že dál pojedeme radši každej zvlášť. Tahle hra se mu taky nezdá.

„Všech pět,“ povídám. Zlatohlav se směje.

A já mám před sebou pět novejch zatracenejch karet.

Jasně, že to byl Zlatohlav. Kterej jinej hajzl by v týhle čtvrti ještě hrál s mým bráchou. Nedávali jsme Frankovi totiž žádný prachy. Mohl se doma najíst a přespat a občas jsem mu koupil nějaký hadry, něco lacinýho a pokud možno hodně jetýho. Už jsme mysleli, že nemá co prohrát. Spletli jsme se. Zlatohlavovi se líbily Frankovy oči. Byly bezelstný. Nebylo těžký je dostat. Stačil jeden večer. Zlatohlavův sejf je teď pro ně milionkrát bezpečnější než Frankova hlava

Tak teda bar U rakve. Příznačný. Barman tam nebyl moc přístupnej.

„Du za Zlatohlavem,“ povídám.

„Co mu chceš?“ zeptal se ten skřet.

„Co je ti sakra po tom, prasečí ksichte,“ povídám. „Řekni šéfovi, že je tu Frankův brácha.“

Vypadal jsem fakt dost drsně a nasraně.

„Fajn,“ řekl barman.

Otáčím karty. Krátkej, rozmazanej pohled, už mě to nezajímá. Stejně vím, co musím udělat.

Samolibě. Jo, to je to slovo. Zlatohlav se tváří samolibě. I ta věc v hlavě se mu samolibě leskne. A Ed, ta gorila, nakukuje svýmu šéfovi přes rameno a zubí se na celý kolo. Rotačák Ed má svoji práci rád a je dneska pěkně natěšenej.

„Něco tady smrdí,“ šklebí se Zlatohlav. „Cítíš to taky, Ede?“

„Tak se ukaž, ďáble,“ povídám, než to začne víc rozpitvávat.

Zlatohlav vrtí hlavou. „Promiň, kámo. Na posranýho i ten hajzl spadne.“ A vykládá svoje karty.

Zlatohlav. Jakou měl ten chlap vůbec minulost? Obchodníček s kradenýma věcma, špinavej vrahoun, teď to bylo jedno. Teď byl bosem všech bosů. Prachatej. Tak prachatej, že byl málem váženej. Nacpanej ve fialovým županu, s doutníkem a s očima mýho bráchy někde v trezoru.

„Co chceš,“ řekl. „Nemám čas.“

„Chci zpět oči mýho bráchy. Patří rodině.“

„Jo? To je náramně dojemný. Jenže ty oči jsou teď moje. MOJE, rozumíš?“

Rozuměl jsem mu až moc. Měl jsem ale pro něj nabídku. „Mám prachy.“

Zlatohlav se uchechtl. „Prachy! Prachy! Kašlu na ně! Víš, jakou cenu pro mně mají ty oči? Nemůžeš mít dost peněz.“

Sakra, prachy teda nechtěl. „Tak co?“ povídám.

Zlatohlava něco napadlo. „Fajn, tak ty chceš oči svýho bráchy. Jo, chápu to a dám ti šanci. Zahrajem si o ně. Jednu jedinou hru.“

„To nebude jen tak,“ povídám.

„Máš recht,“ řekl Zlatohlav. „Vsadíš svoje srdce.“

Srdcový eso, srdcovej král, srdcová dáma, srdcovej a kluk a srdcová desítka. Krátce - srdcová postupka. Je mi z tý záplavy červený až zle. A to je jen začátek.

„Máš snad něco vyššího?“ ptá se Zlatohlav.

„Jo!“ Pokládám karty doprostřed stolu a pomalu je rozkrývám pravou rukou. Zlatohlav a Ed se zvědavě naklánějí nad stůl, už už připravení začít se chechtat.

Kulka zasahuje Eda do ramene a roztáčí ho podél osy. Tátův kvér snad konstruovali ještě na dinosaury. Ed by to normálně jistě vykryl, kdyby dával pozor. Kdyby se místo na pravou díval na mou levou ruku. Pitomej kouzelnickej trik s pěti kartama na stole a jedním kvérem pod stolem. Co jsou teď Edovi platný jeho zrychlený reflexy? Motá se opile po místnosti a pálí ze svýho kulometu na všechny strany. Omítka vybuchuje, po zdech naskakují trychtýře. Padám pod stůl a setkávám se tam se Zlatohlavem.

„Konec hry,“ říkám mu s pistolí namířenou do tváře.

Bere to. „Ede, to stačí,“ řve zpod stolu. Ale jeho osobní strážce už dočista zešílel. Nepřestává naslepo střílet kolem sebe, všechna ta orientační schémata, scannery a výstupy zbraňových systémů mu zahlcují mozek zmatenými informacemi, autonomní umělé reflexy se střetávají v protichůdných pokynech, no zkrátka je to s ním nalevačku. Posílám ho k zemi třemi výstřely. V celé místnosti je hrozný nepořádek - kusy masa, krev, trosky zařízení. Prach se pomalu usazuje a na zemi sebou škube chudák Ed, rotační kulomet v paži se mu točí nadarmo.

„Co se dá dělat, stejně to byl zmetek,“ říká na jeho adresu Zlatohlav. Má pravdu.

„A teď ty bráchovy oči,“ povídám.

Tak jsou zase zpátky. Ztělesněná nevinnost. „Seš rád, brácho?“ ptám se. Brácha na sebe zírá do zrcadla, pak se otáčí a směje se jak sluníčko. „Jo, to víš že jo. Vždycky jsem chtěl mít modrý.“

A sakra!

PAGE

1