Část 1.
1.a) Vystupuje uvaděč:
-Vážení přátelé. Toto je trochu, a dovolte mi to říci bez obalu, slavnostní chvíle. Jak řekl Henri Brugher, umělecké dílo je artefakt. Ale, vážení přátelé, umělecké dílo, to jsou především hodiny, dny, měsíce dřiny, neúnavné mravenčí práce a odříkání a proto si myslím, že chvíle, kdy padá plenta z již hotové sochy, kdy zaznívají první líbezné tóny symfonie, kdy nesmělý herec s trémou odříká před publikem první repliku, tato chvíle je svým způsobem zvláštní a dojemná.
-Vážení přátelé. Dovolte, abych vás uvítal na dnešním představení ochotnického divadelního spolku Nuda, na existenciálním dramatu Náraz. "Náraz se mnou opravdu otřásl. Jsem otřesen." napsal jeden z četných kritiků. A opravdu, "Náraz" je hra napínavá, v některých momentech až drásavá, je zábavou v pravém smyslu slova. Ale zároveň, jak přiznává člen ochotnického divadelního spolku Nuda Matěj Hušek, nejde jen o duchaprosté a laciné pobavení diváka. A má pravdu, divadlo by mělo především také poučit! cítím potřebu dodat. A základem poučení je, jak připomíná další člen Nudy, Michal Kubal, pochopení. "Pochopení je to, co nám někdy opravdu chybí. Mnohdy se stane, že diváci hru vlastně ani nepochopí," stýská si Kubal. Byl jsem proto požádán, abych pomohl v krátkých výstupech před jednotlivými scénami zřetelně objasnit složité prolínání několika dějových linií a abych až na dřeň postihl slovy nehledanými, vám prostým divákům možná skryté, přesto však faktické didakticko-existenciální poselství. Jednoduše, pokusím se vám vždy vysvětlit, co se to na jevišti vlastně děje. Toto opatření, jak všichni doufáme, zlepší vaši orientaci v ději a zároveň poskytne unikátní studijní materiál mladým začínajícím dramatikům.
-Automobilové závody....Slovo čpící benzínovými výpary a hlukem silných motorů. Umazané ruce mechaniků a drsné tváře závodníků, mužů z ocele neméně pevné než z jaké jsou vyrobeny jejich vozy. Uvědomí si však někdo i odvrácenou stránku, smrt, která je všudypřítomná stejně jako prodavači hot-dogů a zteplalé koka-koly? Uvědomí si vůbec někdo, jaké je být manželkou automobilového závodníka? Tento aspekt si zasluhuje pozornost a dostává se mu jí už v první scéně. Jaké je vlastně postavení ženy v moderní rodině pilota F1?Klára, její dcera, mechanik Novotný, to jsou postavičky, s kterými se byť s jinými jmény můžeme potkat na každém větším závodišti. Autoři se snažili hru přiblížit co nejvíce reálnému světu a to se jim myslím povedlo.
-Vážení diváci. Mluvil jsem již dlouho a nastal čas, aby promluvilo samo umění. Přeji vám hezkou a ničím nerušenou zábavu.
Uvaděč odchází
1.b)
-Beruška se sklání s krvavým nožem nad mrtvolou , směje se a šacuje ji: Kde je? Kde jen může být? Je snad v této kapse nebo v nějaké jiné? Kde jen může být? Smích se mění v zuřivost.
-Vchází Závodník. Nese si pohár a kolo. Uvidí Berušku. Ustrne, němě na ni zírá.
-Beruška ho zpozoruje. Po chvíli: Co čumíš?
-Závodník překvapeně, jakoby na obranu: Tady nejsou závody? Kde je mechanik Novotný? Kde jsou prodavači hotdogů? Obrací se do kulis, rozhazuje rukama a o něčem se tlumeně dohaduje.
-Beruška:Já ti dám závody. Blíží se s nožem: Já ti dám takový závody, jaký jsi ještě neviděl.. Zabodne nůž do pneumatiky.
-Závodník překvapeně vykřikne, pak zdrceně pokrčí rameny a odchází. Ještě naposledy se otočí a vzkřikne: Tohle si někdo vypije. Pak odejde.
2.a) Přichází uvaděč: Možná se někomu zdá, že v první scéně vyložili autoři karty na stůl až příliš rychle. Opravdu, všechno vypadá jednoduše - Klára nenávidí mechanika Novotného a pokouší se ho vyšachovat, Novotný naopak miluje její dceru a mezi tím vším jak mezi horkými vejci tancují Ninin tchán Prut i samotná Nina, která se intrikařením pokouší upoutat Novotného. Celou situaci svým specifickým humorem odlehčuje postavička roztržitého pojišťovacího agenta Gasthause. Avšak při podrobnějším pohledu se už rýsují zárodky mohutného existenciálního konfliktu. Klářina hysterická scéna, Novotného patrné rozpolcení a Prutův zuřivý slovní útok na Ninu jsou prvními známkami, že ne vše je v pořádku. Autoři tak mistrně navodili napětí. Nebudu tedy zdržovat, pojďme dál.
4.b)
-Aninka: Babičko, jsi na tahu.
-Babička s povzdychnutím k oběšenci: Tak už je tu jaro, dědečku. Ta pampeliška, co si loni sázel, nádherně kvete a voní, bože ta voní. Ach ty hloupý, nešťastný dědečku! Proč ses jen, ty starý paličáku, pouštěl do těch majetkových sporů? Proč sis jen najímal Judr Hrozna? Cožpak stálo těch pár keříčků borůvek na Střevlíkově stráni za to?
-Tatínek odvrací oči od novin: Jen blázen si může najmout Judr Hrozna. K mamince: Řekni, maminko.
-Maminka: Judr Hrozen ještě nevyhrál ani jeden spor. Žádný z jeho klientů nepřežil jeho obhajobu. Radím vám, střezte se obhajoby Judr Hrozna!
-Aninka: Babi, jsi na tahu.
-Babička hněvivě křičí: Ten strašný Judr Hrozen! Jako by nestačilo, že dohnal dědečka k sebevraždě! Přišli jsme o všechen majetek! Kde jsou naše jahodové háje? Kde je šťovíkový les? Dojná mšice Stračena teď už nedojí v našem chlívě, ale ve Střevlíkově!
-Maminka: Běda, třikrát běda přijít do právního styku s Judr Hroznem!
-Přichází Hodný brouček: Vím, jsem blbec a asi vás hrozně otravuju.
-Babička: Jdi pryč, Hodný broučku, teď tady na tebe nikdo nemá náladu.
-Hodný brouček: Jsem hrozný blbec. Přinesl jsem vám bábovku, co jsem dnes upekl. Asi vás hrozně otravuju.
-Babička: Raději si běž po svém, Hodný broučku. Tu bábovku tu nech.
-Hodný brouček: Snad vám bude chutnat. Jsem blbec a otravuju vás, vím.. Nashledanou. Odchází.
-Babička: Čau! Když odejde: Už mě ten blbec v poslední době taky otravuje.
-Aninka na Babičku: Babičko, ještě jsi pořád netáhla.
-Babička: Dej už mi pokoj s tím zatraceným pexesem! Rozmetá pexeso, uhodí do stolu a promluví k Tatínkovi: Rodině Potemníků, naší rodině byla spáchána křivda. Potupili nás. Ožebračili nás. Plivli nám do tváře. Ale co horšího, můj syn, tu klidně sedí a čte si noviny. Dáš to sem! Vytrhne Tatínkovi noviny z rukou a roztrhá je. Kdo myslíš, že se nás zastane, když ne ty? Zákon? Zákon, to je Judr Hrozen! Kde je tvá čest, synu? Tvou poviností je pomsta. Už dávno jsi měl vzít bezovou pušku a postřílet střevlíky! Ale novinami je nepostřílíš! Seděním u stolu nevyhladíš! Budou se dál množit, až nás zničí. To bude konec rodiny Potemníků. Očekávám od tebe činy, synu.
-Tatínek k Babičce: Ale mami! Proč jsi mi roztrhala noviny?
-Babička: Zbabělec. Můj syn je zbabělec! To jsem dopadla. Vzmuž se synu, chop se zbraně, ať tvá stará matka není všem pro smích!
-Maminka: Ale paní matko. Pepíček není...
-Babička: Mlč, zmije! Nikdy si tě neměl vzít. Byla jsem proti tomu, to jsi pamatuj, ty čarodějnice. Co jsi z něj udělala? Jen se podívej na tu bezpáteřní, zbabělou, změkčilou osobu, která kdysi vyšla z mého lůna. Tu máš! Uhodí Tatínka.
-Tatínek: Au!
-Maminka: Nebijte mého muže! Abyste věděla, všechno to násilí, v jakém žila stará generace, se mi přes veškerou úctu k vám hnusí a nedopustím, aby dál otravovalo křehkou květinku soužití mladé moderní společnosti.
Kam to vede? Všude se jen zabíjí! Kdybyste četla noviny, věděla byste..."
-Babička: Ano, ano, věděla bych všechno, zatímco teď nevím vůbec nic. Asi podle tebe nemám vlastní mozek, co? Asi budu tancovat podle těch pisálků, co? Nikdy! Já se pomstím, kdybych vlastními kusadly měla střevlíkovi ukousnout hlavu a podpálit jeho doupě, když na to synáček nestačí. A pak si podám Judr Hrozna! Kam jsi dala sirky a ty dva kanystry benzínu?
-Maminka: Neřeknu vám to. Žádná msta nebude. Děláte chybu, když odmítáte výchovný vliv novin. Ty jsou totiž zrcadlem společnosti a ne vaše přežilé militantní názory. Vidím svět, kde se brouci budou mít navzájem rádi nehledě na tvar a barvu krofek, třeba i Střevlíci s Potemníky, i ti se budou milovat a navzájem si pomáhat, tolerujíce a těšíce se z rozdílů mezi sebou. Babička usíná, hlava ji padá na bok a začíná hluboce chrápat. Vidím svět, kdy všichni budou mít správné názory a budou se pěkně chovat. Ale za ten musíme hodně bojovat a nejlépe si to uvědomíme, když nahlédneme do novin a přečteme si o vraždách, které jen za poslední měsíc byly čtyři. A vždy byla oběť zřízena stejným způsobem. Čte z novin. Někteří svědci tvrdí, že pachatel vypadal jako červený brouk s šesti černými tečkami na zádech a velkým nožem. Vchází Beruška s nožem a černou páskou s otvory pro oči. Vůbec se neví, kdo tomůže být. Ještě že jsme tu spolu, pěkně v bezpeč í . Beruška strhává Tatínka na zem, bodá do něj, tatínek křičí, Babička se probouzí a řve: Co je to tu za řev? Ticho! Ubodaný Tatínek umlká, Babička zase usíná, Maminka pokračuje v monologu, Beruška šacuje Tatínka: Ale stejně je strašné, že takoví brouci lozí po světě.Beruška zklamaně odchází. No sama uznejte. A to si představte, že před sto, dvěstě lety to bylo ještě horší, člověk si nemohl být jist životem ani ve vlastním bytě uprostřed rodinného kruhu.. Představte si, že ...vy spíte?
-Babička se probouzí: Cože? Kdo..kde to..To už je ráno? No tak Aninko přestaň trucovat a vstaň z té země. Ještě jsme nedohráli Pexeso.
-Aninka: To nejsem já, to je tatínek.
-Babička: Vstávej bačkoro a nehraj si na mrtvého brouka.
-Maminka se nad Tatínkem naklání: Vypadá nějak divně .
-Babička: Tak to dělá vždycky!
-Maminka: Jak vždycky?
-Babička: Vždycky když se chce vyhnout zodpovědnosti. Buď předstírá že je mrtvý nebo se zamkne na záchodě. -Maminka: Ale je celý od krve.
-Babička: Ach ano, synáčkův známý trik s krví. Vzpomínám si, jak tenkrát....
-Maminka: Je mrtvý! Třese s Babičkou a křičí na ni: Je mrtvý!
-Aninka: Vždyť je mrtvý!
-Babička se zvedá a volá: U všech všudy, vždyť je dočista mrtvý. Je mrtvý!
Všichni křičí, bědují, pobíhají, opona jde zvolna k sobě.
3. a) Přichází uvaděč:
Drama začíná nabírat na obrátkách. Šílené staccato rozhovorů v právě minulé scéně nám ukázalo, jak se věci mají a co v kom vězí. Nechme teď stranou děj a věnujme se spíš tomu, co z něj vyplynulo.Co je vlastně ten Prut za člověka? Nina měla značný kus pravdy, když ho označila za misogamního falokrata. Ale přesto bychom neměli tato slova brát za konečnou definici Prutova charakteru. Ostatně jeho narcisistní výstup v koupelně a rozmluva s opilým Gasthausem ukazuje na jemné stínování Prutovy osobnosti, která se rozhodně nedá škatulkovat. Nelze se divit, že Klára na Pruta žárlí a že Nina nechává Kosinského napospas Klářině dceři. Zajímavý vývoj prodělává také kontroverzní postava věčného kverulanta mechanika Novotného. Toto enfant terible, které svými činy v maloměšťáckém dusivém prostředí tolik provokoval a šokoval, se zvolna metamorfuje z věčně nespokojeného reptala na sarkastického bonvivána, čpícího na hony marně potlačovanou ordinérností. Ještě však zdaleka nemá vyhráno!
3.b)
-Babička: Brouci! Sešli jsme se zde, na Zvonkovém palouku, abychom se konečně vypořádali s vrahem, který je mezi námi. Jedno je jisté už teď- musí viset! Teprve až se bude houpat na nejvyšším stéble, bude me se moci zase vrátit k normálnímu životu. Brouci nadšeně souhlasí. Inspektor Škvor ví, kdo je vrah! Vzrušení. Babička ho uvádí: Inspektor Škvor! Potlesk, mávání zbraněmi, inspektor se škrábe na krtinec.
-Inspektor: Díky, díky. Nejdřív ale vyřídím ještě jednu záležitost. Chce se někdo přiznat, že je vrah? Zajišťuji mu spravedlivý soud!
-Beruška: Vážně? Zajistíte pachateli spravedlivý soud?
-Škvor se směje: To bychom tomu dali! Jestli se skutečně přizná, ukopem ho na služebně a pak řeknem, že uklouzl na kachličkách v koupelně.
-Beruška: To ale není zrovna chytré takhle to naplno říct. Kdyby se teď vrah přiznal, byl by blázen.
-Škvor: Nenávidím lež. Ostatně já už vím, kdo je vrah! Nadšený řev. Inspektor uklidňuje rozvášněný dav: Ticho, přátelé, prosím klid. Povím vám, co jsem dělal a jak jsem odhalil pachatele. Ztěžka vzpomíná, rozvláčně vypráví. Už včera, když jsem si lehal do postele, přemýšlel jsem nad tímto oříškem. V poslední době mi to špatně tráví, zkrátka, říkal jsem si, že si ještě přečtu pár stránek před spaním, aby mi trochu slehlo. Ale dřív jsem usnul. Ráno jsem se pořádně nasnídal, s tím žaludkem to bylo lepší a tak jsem si řekl, že se podívám po tom vrahovi. Ještě předtím jsem si ale vyčistil zuby a umyl se. Po cestě jsem potkal paní Chrobákovou. Chvíli jsme spolu mluvili, stěžovala si na klouby. Odmlka, rozhlíží se po přítomných. Vím, co to takové klouby jsou! Pak... jsem se vrátil, protože jsem si doma zapomněl lupu. Ještě předtím jsem ale musel na záchod. Víte to, jaké to je...jste na ulici a najednou se vám chce na záchod. Keře žádné, před ostatníma to udělat nemůžete, takže kam s tím? Nedaleko měl naštěstí díru v zemi hluchoněmý Šváb. Příjdu k němu a povídám: Prosím vás, mně se chce strašně na záchod - mohl bych si ulevit u vás? Nic. Šváb neřekl ani slovo. Nu co, mlčení znamená souhlas, ulevil jsem si a rozhodl se, že zůstanu ještě na kus řeči. Povídám: Nějaký brouk křičí: Zkrať to! Ostatní se přidávají. Inspektor kýve, že se to jako pokusí zkrátit: A tak jakoby náhodou povídám: Je to dnes venku čina, co! Chrobáková už je zase marod na klouby..... Vím, co to takové klouby jsou! Brouci křičí: Zkrať to. Škvor nevšímavě pokračuje: Nic! Šváb mlčí jako zařezaný. Povídám: Slyšel jste o tom vrahovi? Nic. A to už mi bylo podezřelé. Udeřil jsem na něj zhurta: Co jsi dělal včera o půl osmé? A opět mlčení. Jsi vrah? tepal jsem do něj. Zas neodpověděl. Přátelé, myslím, že případ je vyřešen. Ukáže na Švába: Vrahem je Šváb! Šváb němě protestuje, Škvor se směje: Máš to marné, Švábe, tvé výmluvy nás neoklamou!.
-Babička: Pověste ho! Ať visí! Brouci se přidávají.
-Maminka rozhorleně zvolá: Ne! Požaduji soudní proces s nezávislou porotou a obhájcem. Tohle je protiprávní!
-Hodný brouček: Vím, jsem hrozný blbec a asi vás hrozně votravuju, ale taky se mi to nelíbí. Myslím, a odpusťte mi to, jsem asi hrozný blbec, že se chováme dost ošklivě. Pojďte, uděláme květinovou slavnost a zvolíme květinovou královnu!
-Škvor blahoskloně: Dobře, ať je tedy souzen. Na Švába: Stejně neutečeš šibenici, Švábe!
-Babička: Pověsme ho bez dlouhých řečí. Nebo je snad mezi vámi někdo, kdo by chtěl obhajovat vraha? Je tu snad někdo takový?
- z davu: Já!
-Babička: Kdo to byl? Ať se ukáže!
-vystoupí Hrozen: Já, Judr Hrozen. Poplácá zděšeného Švába po tváři : Žádný strach, kamaráde. Tenhle spor vyhrajeme. Vysekám tě z toho. To by v tom byl čert, aby to po dvanácté nevyšlo.
4. a) Vystupuje Uvaděč.
Jaký je vlastně smysl lidské existence? Jsme ve vesmíru sami? Nebude nás publikum nakonec lynčovat? To jsou ožehavé otázky, které si autoři kladou a pokouší se je když ne vyřešit, tak alespoň objasnit v celé své složitosti. Napadlo vás, že každá z postav je vlastně jakousi alegorií, alegorií lidských nejistot, nedostatků, ale i krásných zákoutí lidského ducha a jeho tragicky vznešených plánů?
- Musíme se nad sebou zamyslet. Opravdu děláme všechno, co je třeba? Není to, o čem si namlouváme, že je život, pouhým přežíváním? Neutápíme své nadání, svou energii v žabomyších sporech? Autoři se nás na toto ptají zpříma, tvrdě a vynucují si odpověď. Odpověď pro mnohé nepříjemnou, o to však pravdivější.
-Ale k ději. Šílené staccato jeho tempa možná způsobilo, že někomu uniklo, co se na jevišti odehrálo. Zrekapitulujme si tedy poslední scénu. Nina zuří, protože nevyšly její plány s Kosinským. Automechanik Novotný se pomalu ztrácí poslední zbytky rozumu,nechává se pojistit Gasthausem, bere si Klářinu dceru a je odvezen do ústavu pro chorobomyslné. Klára na výletě v Zoo potkává Pruta a donutí ho k přiznání. Prut si později uvědomí, co udělal, a pokusí se Kláru umlčet. Srazí ji do bazénu s hrochy, kde posléze získává postavení dominantní samice. Vydrží její štěstí? Podaří se Prutovi přesvědčit Kosinského, že Klára odjela za svou jednonohou sestrou? Vše směřuje k napínavému vyvrcholení.
4.b)
-Soudce: Klid prosím. Zahajuji tento soud se Švábe m, obviněným z vraždy chrobáka, mandelinky, krtonožky a ještě jednoho dosud neidentifikovaného afrického hmyza. Dopředu říkám, že jestli se nebudete chovat slušně, nechám vyklidit soudní síň. Slovo má obžaloba.
-Škvor: Děkuji. Povím vám nejprve, jak jsem vlastně došel na to, kdo je vrah. Publikum úpí, řve, ať je zticha. Škvor se chystá promluvit, ale předbíhá ho hlásící se Hrozen.
-Hrozen: Námitka. Obžaloba už předem používá slova vrah v souvislosti s obžalovaným, aniž tato souvislost byla zatím prokázána....Prochází po scéně a rozkládá: Osobně si myslím, že celá obžaloba je postavena na hlavu. Co jsme se zatím vlastně dozvěděli? Nic. Jistě, Šváb má určité dědičné dispozice k zločinu, jeho matka kradla med z úlů ,jeho otec zavraždil kdysi pár brouků a jeho bratr je alkoholik. Obžalovaný také nemůže prokázat, kde byl v době páchání zločinu. Vlastně mě nenapadá nikdo jiný, kdo by to mohl udělat. Prosím však předem porotu k přihlédnutí k neutěšeným poměrům v rodině a k frustraci z vady řeči. Taky bych asi na jeho místě vraždil. Tento člověk ukazuje na nesouhlasem skučícího Švába, tento člověk je nešťastný, jeho konání je ovlivněno řadou polehčujících okolností. To ho však neomlouvá. Dokáže si někdo představit čin hroznější než je vražda? Na takové skutky může společnost reagovat jen jedním trestem a to je trest smrti.
-Soudce: No. Jestli jste už skončil se svou řečnickou exhibicí, můžeme si konečně vyslechnou obžalobu.
-Škvor k soudci: Díky. Rozvláčně vypráví: Tak tedy. Už včera, když jsem si lehal do postele, přemýšlel jsem nad tímto oříškem. V poslední době mi to špatně tráví, zkrátka, říkal jsem si, že si ještě přečtu pár stránek před spaním, aby mi trochu slehlo. Ale dřív jsem usnul.
-Hrozen chodí po místnosti, rýpe se v nose a hraje si s jojem. Najednou ukáže na Škvora a vykřikne: Vy jste blázen!
-Škvor: Ne, vy jste blázen.
-Hrozen: Námitka! To je irelevantní algoritmus!
-Soudce: Uznává se. Hrozen se Soudcem na sebe ukážou, jako že to vyšlo, jdou k sobě a udělají mlýnek. Pokračuj, Škvore.
-Škvor: Ale dřív jsem usnul.
-Soudce: Jasně, to už jsme slyšeli. K věci, Škvore, k věci. Exkurzy do napínavého světa tvého trávícího traktu ani tvůj spánkový režim tady nikoho nezajímají. Nejsi u doktora.
-Škvor: Jak nezajímají? Co u doktora? Říkám jak to bylo.
-Soudce: Svatá prostoto! Je tohle možný?
-Škvor: Jak svatá prostoto? Co možný? Něco ti řeknu, žížalo. Už dlouho mi ty a ty tvoje soudy pijete krev. Neprovokuj mě, nebo tě roztrhnu jako hada.
-Soudce výsměšně: Uhuhůů....já se bojím, já jsem strachy bez sebe, zachraňte mě před strašným rozlíceným Škvorem! Škvor se na Žížalu sápe a řve, že ji zabije, ta ho buší do hlavy paličkou a křičí: Trest smrti! Odsuzuji Škvora k trestu smrti! Pověste ho!
-Babička: Správně, ať visí, parchant. Škvor je po krátké bitce přemožen a oběšen.
-Hrozen: No jo, ale co teď? Právě jsme si popravili obžalobu.
-Soudce: No co. Vždycky jsme to spolu nějak sfoukli, Hrozne. S tebou jako obhájcem není třeba obžaloby. Sám jsi mně to přece vysvětloval.
-Hrozen: Špatně jsi mě pochopil, to jsem ti vysvětloval svůj systém obhajoby. Moje taktika je založena na tom, že vezmu obžalobě vítr z plachet tím, že v první fázi sám přednesu všechny přitěžující důkazy a skutečnosti. V druhé fázi, kterou ještě moc nezvládám, vyvedu umnou hrou na první pohled nepříznivých faktů obžalovaného ze smyčky zcela paralyzované obžaloby.
-Soudce: Bezva. První fázi tedy máme úspěšně za sebou. Než Švába pověsíme, čeká nás už jen vyslechnutí korunního svědka a umná hra s na první pohled nepříznivými fakty. Předtím si ale dáme přestávku k občerstvení.
5.a) Vchází uvaděč:
-Uvaděč: "Nina, to je motýlek," tak charakterizuje tuto neobyčejnou ženu Kubal.
-Provokatér v publiku: Už se konečně vzpamatuj, chlape!
-Uvaděč: Prosím? Říkal jste něco?
-Provokatér: Dyť hrají něco úplně jinýho! Co tady pořád meleš o nějaký Nině?
-Uvaděč: Nina je...totiž já jsem... prosím vás, mohl byste se chovat slušně a nerušit ostatní? Jestliže se potřebujete zvýraznit, můžete tak činit třeba na ulici, ale ne v divadle.
-Provokatér: Hraje se něco jinýho, vo nějakých broucích. Jsou to brouci.
-Uvaděč: Jestli tu jsou někde nějací brouci, tak možná tak ve vaší hlavě. Směje se svému vtipu. Jestli vskutku cítíte potřebu nějak se realizovat, příjmeme vás do našeho ochotnického divadelního spolku. Aspoň uvidíte, že vůbec není jednoduché připravit takovou velkolepou hru a uvědomíte si, jak je vaše kritika krátkozraká. A jestliže říkám, že Nina je motýlek, je to pouze příměr, ostatně motýli jsou sice hmyz, ale řadit je mezi brouky by se neodvážil žádný člověk s alespoň minimálním biologickým vzděláním.
-Provokatér: Hele, ty šašku, všichni tady víme, že mluvíš hře, která se zde vůbec nehraje. Vem to konečně na vědomí a přestaň už s těma kecama. Schválně se podívej, co teď budou hrát a uvidíš, že to je o broucích.
-Uvaděč: Jesli je tahle hra o nějakých broucích, tak sním tenhle kapesník. Ukazuje ho.
-Provokatér: Platí! Můžu vám už předem skočit pro hořčici.
-Uvaděč: Ušetřte si cestu, nebude ji třeba. Jestli jste udělal zbytečný poplach, a o tom jsem přesvědčen, všem se omluvíte.
-Provokatér: Dobře. Uvaděč si jde sednout mezi publikum
5.b)
-Lord Bean: Tentokrát vás dostanu, Mac Arture!
-Mac Artur: Pokud vím, poslední rána vám příliš nevyšla, drahý lorde Beane.
-Bean: Za to ovšem může ten proklatý vítr. Ale netěšte se, Mac Arture, tentokrát nebude vát ve váš prospěch. Navíc je tato jamka moje oblíbená.
-Artur: Oblíbená! To tvrdíte o každé. Přiznejte si pravdu jako šlechtic, lorde Beane! Prohráváte jako vždy. Jste nejmizernější hráč golfu v celé Británii.
-Bean: Babské tlachy. Kdy se konečně příjdete podívat na mé golfové trofeje? Bojíte se, že bych vás usvědčil ze lži, že bych vyvrátil vaše tvrzení, že žádné nemám?
-Artur: Byla by to zbytečná cesta. Vy žádné trofeje nemáte, protože cena pro nejhoršího hráče zatím neexistuje.
-Bean: Hoho. Vím, odkud pramení vaše uštěpačnost, Mac Arture. Od té doby, co vás ve Windsoru přistihli v ženských šatech jste se hodně změnil. Cítím z vás jakousi hořkost.
-Artur: Dobře dobře, dosti řečí. Ještě jste nehrál a dnes hlásili k večeru bouřky. Nerad bych zmoknul.
-Bean: Ovšem, mohla by se vám srazit spodnička.
-Artur: Jste nechutný. Prosím, aby se další hovor týkal toliko golfu. Ostatně, slyšel jsem o jisté skandální záležitosti mezi vámi a vaší závodní klisnou. Že jste se nepochlubil, starý příteli?
-Bean: Máte pravdu, raději hrajme. Napřahuje se neobratně k úderu. .Artur se chytá za hlavu
-Artur: U všech všudy, jak to držíte? Máte úplně strašný postoj! Bean se mlčky připravuje a pak odpálí míček. Oba sledují, kam letí. Vždyť jste ho odpálil na opačnou stranu! Ukazuje na druhou stranu: Jamka je přece tam jak je ten praporek.
-Bean: Proklatý vítr! Proklaté počasí! Proklatý golf! Nenávidím ho stejně jako čaj! Moment....slyšel jste to? Jako by někdo vykřikl!
-Artur: Zřejmě to byl nějaký znalec golfu, který vás ve neukojitelné fatální perverzi už odrána z opovzdálí sleduje. Ale ne, nic jsem neslyšel.
-Bean: Něco se mi asi zdálo. Ale stejně to dnes balím. Nezajdem na jednu?
-Artur: Konečně proč ne. Odcházejí. Povězte mi, ta klisna byla grošovaná?
-Bean: Hnědka. Mám rád tmavší. Hovor slábne do vytracena.
-Artur: Ovšem. Mně osobně nejlépe sluší tmavě modrá se smaragdovými doplňky.
6.a) Uvaděč přichází před oponu.
-Uvaděč: Hm, hm, tak brouci. Obrovští brouci, kteří si krátí dlouhou chvíli golfem. Mac-Arthur a Lord Bean. Tohle jsou podle vás brouci? Tohle nejsou brouci, ale golfisti. Já jsem měl pravdu. Chci, abyste dodržel dohodu jako muž a omluvil se.
-Provokatér: Nevím za co. Stejně to bylo o něčem jiným, než o čem vykládáš. Nebyla tam žádná Nina.
-Uvaděč: To nepopírám. Ale taky tam nebyli žádní brouci. A otázka zněla, jestli je tahle hra o nějakých broucích.
-Provokatér: Ale dyť je!
-Uvaděč: Vy si nedáte pokoj.
-Provokatér: Sakra lidi, řekněte mu to někdo. Obrací se na lidi kolem sebe. Je to o broucích nebo není?
-Uvaděč mává rukama: Dobře, je to něčem jiném. Na omluvě od vás netrvám. Spíš se mi měl omluvit někdo jiný. Je snad skutečně pravda, že tu celou dobu šaškuju s úplně jinou hrou? Je snad skutečně pravda, že jsem si poctivě připravil všechny materiály a někdo se mě ani neuráčí upozornit, že zbytečně? Uvaděčovo rozčílení sílí, řve zpola za oponu. Tak já teda končím. Dělejte si to sami. Na takovou spolupráci se můžu vykašlat. Stejně ta vaše hra byl pěknej shit. Něco tak mizernýho jsem nečet. Vy byste v divadle ani nemohli vydávat lístky v šatně! Mrští papíry za oponu a jde si sednout. Zpoza opony vystoupí jeden z herců.
-Herec: Mistře, tak se na nás nezlobte. To byl jen takový vtip.
-Uvaděč: Fuck off!
-Herec: My hrajem dál. Prosím diváky, aby omluvily nešťastný afekt našeho uvaděče.
-Uvaděč: Jen hrajte. K divákům: Jen ať hrají. Aspoň se od srdce zasměju, co si tihle kašpaři pod slovem hrát představují. Do toho, do toho. Od této chvíle hru hlasitě komentuje, posupně se směje apod.
6.b) Zpět v soudni síni. Pod obří atrapou golfového míčku leží mrtvá mandelinka.
-Soudce: Tak, doufám že si všichni odpočinuli a uděláme teď se Švábem krátký proces. Předem říkám, že tu nechci žádné šuškání a vrtění, nebo nechám vyklidit soudní síň. Teď si předvoláme korunního svědka, mandelinku.
-Hrozen: Ehm...Totiž..
-Soudce: Korunní svědek nechť předstoupí!
-Hrozen: Kdybyste dovolil, celá věc je jaksi..
-Soudce: Tak co je?
-Hrozen: Jak bych to...shodou nešťastných okolností se stalo, že mandelinka nemůže předstoupit.
-Soudce: Jak nemůže? Tak kde to jsme? Tohle je soud a ne holubník!
-Hrozen: Mandelinka ke konci přestávky zemřela.
-Soudce: Zemřela?
-Hrozen: No, dalo by se to tak říci, vlastně ji spadl na hlavu golfový míček. Křuplo to, zatřepala nožičkama a bylo to. Je po ní.
-Soudce: Ach tak, že mě to nenapadlo hned - prostě ji zabil golfový míček. Křuplo to a je to. To se přeci stává. Každou chvíli nám padají na hlavu golfové míčky, není to tak?
-Hrozen: Je.
-Soudce: Mlčte! Já se z toho zblázním. Obžaloba - mrtvá. Korunní svědek - mrtvý. Jaksi nám to tu umíra, že? Ještě tu někdo umře a vlastnoručně pověsím vás, Judr Hrozne. Doufám, že v tom nemáte prsty. Víte dobře, že na mně ty vaše kličky neplatí!
-Hrozen: Rád bych přednesl obhajobu. Soudce mu unaveně pokyne, Hrozen se chvíli přehrabuje v papírech, pak čte: Vážená poroto! V celém případu je několik nejasností, které s dovolením nechápu. Ano jistě, borůvkový sad patří podle platné pozemkové knihy a kupní smlouvy rodině potemníků, ale je tu několik nejasností, které s dovolením nechápu. Co je to vlastně pozemková kniha?
-Soudce řve: Dost! To je minulý případ, Judr Hrozne, rozumíš, dnes soudíme Švába, jestli sis nevšiml. Čteš jiný papír.
-Hrozen: Aha, Švába. Škoda, byla to působivá řeč. Hledá v papírech. Tak kdepak to máme..aha, tady. Vážená poroto! V celém případu je několik nejasností, které s dovolením nechápu. Co je to vlastně vražda? Je snad vrahem každý, kdo někoho zavraždil? Je snad pivařem každý, kdo se někdy napije piva? Mluvit o vraždě v souvislosti se mnou a s mým klientem není dobré, opakuji, není dobré. Nedělá to o nás dobrý dojem a to poslední co potřebujeme je, aby si o nás lidé vytvářeli špatný obrázek.
Lhostejnost, to je to, co ve skutečnosti vraždí. Zatímco vy jste se o přestávce krmili saláty a vedli své malicherné řeči, zasáhla smrt takříkajíc z čistého nebe jednoho z nás. Ale proč? Myslíte si, že to byla náhoda, že se to prostě stává, ale ve skutečnosti je jen další důkaz, že nejaktivnější částí vašeho těla je žaludek. Nemůžete aspoň na chvilku přestat jíst? Cožpak ve vás není špetka studu? Zamysleli jste se někdy? Kdo měl ve skutečnosti zájem na tom, aby mandelinka, korunní svědek nemohla mluvit, aby byla mrtvá? Snad já? Nebo snad tady pan soudce? Vím, říkala mu žížalko...
-Soudce: Ještě jednou mi řekneš žížalko a zabiju tě!
-Hrozen: Ovšem. Ovšem, že se nikomu nechce moc přemýšlet, může to přeci být nebezpečné. Jen se schovávejte v temných komůrkách svého pokrytectví a věřte, že vás ochrání od ostatního světa! Jen volejte po Švábově smrti stejně jako voláte po mrzké míse svého salátu. Ale pak nehořekujte nad nespravedlností, pak se na mně neobracejte se zoufalými prosbami. Víte, povím vám příběh. Když jsem byl ještě malý, schoval jsem se jednou v křoví a sledoval broučky, jak hrají kuličky. Najednou k nim přišel velký silný brouček a všechny kuličky jim vzal. Broučci plakali, protože přišli o své kuličky a na velkého broučka si netroufali. Já ale šel za tím velkým broučkem a řekl jsem mu, že jestli mi nedá polovinu kuliček, řeknu to na něj. Rozdělili jsme se tedy a ty kuličky nosím jako talisman ke každému soudu. Vidíte, že se lze dohodnout. Ale chce to vůli na obou stranách.
-Handrkujeme se zde o to, zda je Šváb vrah nebo není. Ale vskřísí to snad jeho oběť? Jak ji pomůže, když bude Šváb viset? A na druhou stranu, jak jí to uškodí? Nijak!
-Babička: Ať visí!
-Hrozen: Díky, díky za váš názor! Slyšeli jsme promluvit stáří, horlivé, o to více však senilní. Teprve spravedlivý soud a ne ukvapený hněv může rozhodnout, na čí straně je vina. Ctím právo, ale nedovolím, aby někdo tyl z jeho velkomyslnosti, zvlášť v případě tak hnusného zločinu jako je vražda. Nesnažme se tento podlý čin balit do balastu nic neříkajících slovíček, rozpouštět ho v kyselině všeobecných frází. Takový čin žádá odvetu, okamžitou a tvrdou. Měl se vyřešit hned, bez těchto disgustujících tahanic. Stačilo pár silných paží a několik metrů konopného provazu.
-Hodný brouček: Promiňte, vím, jsem blbec a asi vás hrozně otravuju, ale nemyslíte, že vaše řeč, respektive relativismus, který je v ní podle mého mínění velmi silně obsažen, vašemu klientovi spíše škodí? Mám alespoň takový pocit.
-Ach ty hodný prostoduchý broučku. Já mám taky všelijaké pocity. Někdy mám pocit, že tu žijem na planetě opic. Za všechno můžou politici. Otrávili nám vodu, vymysleli atomovou bombu a chtějí ovládnout naše mozky. A co mám jako dělat? Postavit se na hlavu? Ne, já se snažím pomoci tam kde mohu. Teď se třeba snažím pomoci Švábovi. Ale vždycky se najde nějaký blbec který si myslí, že ví všechno líp. Vždycky se najde nějaký žvanil, který byť v dobrém úmyslu žvaní a žvaní a žvaní, až svým žvaněním rozkotá všechno, čeho jsem dosáhl. Vím, že jsi hodný brouček, ale jak jsi hodný, tak jsi hloupý. Tak už prosím mlč a nech mě pracovat. Beztak už jsem zapomněl, kde jsem skončil.
-Hodný brouček: Vím, jsem blbec, asi vám lezu hrozně na nervy.
-Soudce: No, myslím, že to úplně stačí. Dávám vám tři věty, abyste uzavřel obhajobu a pak vynesu rozsudek.
-Hrozen: Tři věty je hrozně málo. Mám tu ještě padesát stran závažného důkazního materiálu!
-Soudce: To byly dvě.
-Hrozen: Říkal jste ale tři!
-Soudce: Tak to bychom měli za strany obhajoby všechno. Povstaňte, toto je verdikt broučího soudu: Soud zvážil všechny důkazy proti a zjistil, že vlastně žádné nejsou.
-Hrozen: Ale..
-Soudce: Žádné ale, Judr Hrozne a mlčte už. Zatím jste tady toho namluvil daleko nejvíc. Zprošťuji Švába obžaloby a jako odškodnění mu podle tradice nabízím účast v zábavné hře Obálka aneb peníze nebo život.
-Hrozen přes zuřivé protesty Švába: Můj klient je pro obálku! K Švábovi: Máme to v kapse! Ušolichal jsem to na obálky!
-Soudce: Dobře, pravidla jsou myslím dobře známa. Nabízím Švábovi sto šupinek z motýla perleťovce, nebo si může vzít obálku, v které je překvapení.
-Hrozen k Švábovi: Sto je málo. K soudci: Sto je málo!
-Soudce: Dobře. Zvyšuji na stopadesát. Berete?
-Hrozen: Vy s námi žertujete. Podívejte, jak je můj klient vašimi směšnými nabídkami rozrušen! Šváb se svíjí na vozíčku nevolí.
-Soudce: Dvěstě šupinek z motýla perleťovce a výš už nejdu..
-Hrozen: Málo. Berem obálku. K Švábovi: Můžu ji vybrat já? Díky. Losuje obálku ze Soudcovy ruky.
-Soudce rozstřihává a čte: Tak to je zahrádkářská souprava ...moment, přečetl jsem to špatně, trest smrti provazem . Je to provaz.
-Hrozen: Ale to není fér. O přestávce jsi mi slíbil, že tentokrát vyhraju.
-Soudce: Vidíš, a zase jsi prohrál. Gesta. Švábe, co se dá dělat, mladej může, starej musí. Chceš před smrtí ještě něco říci?
-Hrozen k Švábovi: No tak, nic si z toho nedělejte, nestalo se mi to prvně. Podívejte se na mně, právě jsem po dvanácté prohrál soudní spor a přesto držím hlavu zpříma. Ranám života je třeba čelit s veselou myslí!
7.a) Před oponu vychází jeden z herců. Uvaděč v publiku zuřivě vykřikne.
-Uvaděč: Já vám ty brouky ještě vytmavím.
-Herec nevšímavě: Omluvte prosím našeho uvaděče, udělalo se mu nevolno. Odteď přebírám jeho funkci já.
-Uvaděč: Podvedli jste mě a teď ze mně děláte blázna! Matherfuckers!
-Herec: Tak už prosím jděte k čertu a nechte nás pracovat! Všem nám lezete na nervy. Příště už vás nechceme a budeme uvažovat, jestli vám vůbec dáme honorář. Neumíte se slušně chovat, mluvíte celou dobu o jiné hře a pak nám ještě nadáváte! Víte, jak musíme vypadat? Co si o nás lidé budou myslet? Kašpare zatracená!
-Uvaděč: Ty jsi kašpar!
-Herec: Nevšímejte si ho, nemá mozek. Uvaděč po něm mrští botou. Herec utíká za oponu a přitom křičí: Hra jde do finále, sledujte, jak se bude vyvíjet!
7.b)
-Hrozen stojí před oběšencem, hledí k nebi a rozmlouvá: : Bože, ať už skrýváš svou vznešenou tvář za myriádami hvězd na sametu nočního nebe či na mně shlížíš z fatálních očí tohoto nešťastníka, ať jsi všude kolem, ať je tráva tvými vlasy, skály tvými kostmi, země tvým masem a voda tvou krví, jsem vskutku takový debil? Vskutku jsem prohrál svůj dvanáctý proces? Vskutku nesu odpovědnost za smrt nevinného brouka, který zde visí jako šrůtek uzeného masa v komíně? Ó jak jsem hrozně vinen, už jen tím, že hyzdím svou existencí tuto zemi! K mrtvole: Nikdo už ti nevrátí život. Moje vina. Moje vina. Ó kéž by do mně udeřil blesk a na místě mě zabil. Kéž bych zemřel a unikl svému hroznému provinění. Náhlé zahřmění, vyjede kulisa blesku, avšak nezasáhne Hrozna, několikrát se opakuje s klením a větami typu K čertu, zase vedle. Zároveň z druhé strany přichází na podium maskovaná Beruška.
-Beruška: Tvé přání je mi rozkazem.
-Hrozen: Kdo jsi?
-Beruška:Hádej!
-Hrozen: Moje dcera? Jdi pryč, nemám u sebe peníze.
-Beruška: Jsem tvá smrt!
-Hrozen: Těší mně, Judr Hrozen...cože, smrt? Ty jsi smrt? Co po mně chceš?
-Beruška: Tvůj život.
-Hrozen: To bude nějaký hrozný omyl.
-Beruška: Sám jsi mi ho před chvílí nabídl. Přijala jsem.
-Hrozen: Ale to byl jen vtip. Hloupoučký žertík. Pitomé zažbrblání. Plesknutí do vody. Zaječí bobek.
-Beruška: Podřežu tě od ucha k uchu!
-Hrozen: Počkej! Což takhle dát si partičku šachů? Když tě porazím, necháš mě žít.
-Beruška: To známe. Kamaráde, s tím se rozluč.
-Hrozen vytahuje karty: Mariášek?
-Beruška vrtí hlavou: Nezájem.
-Hrozen vytahuje bedmintonovou pálku: Bedbec?
-Beruška: Z toho nebude nic. Zahrajem si na řeznictví. Jsi krůta.
-Hrozen padá na kolena: Podívej se na mně! Jak jsem ošklivý! Jak jsem neschopný! Jak jsem hnusácky úlisný! Jak jsem úchylně makabrózní! Jediné, k čemu mám na světě nějaký vztah je můj život. Pro ostatní možná představuje mizivou hodnotu, ale pro mně je k nezaplacení. Přece mi nevezmeš jedinou věc, kterou mám na světě rád?
-Beruška: Vezmu. Připrav se. Trochu to štípne.
-Hrozen se hystericky směje: Á, ty nemůžeš být smrt. Nemáš kosu! Nebojím se tě. Zdáš se mi. Je to sen.
-Beruška: Nemám kosu, ale mám tohle. Mává mu před nosem nožem. To stačí.
-Hrozen vrtí hlavou: Ne, ty vypadáš spíš jako nějaký pomatený bestiální brouk. Nebojím se tě. Jsem Judr Hrozen, postrach soudních síní. Nějaká zcvoklá beruška nebo co jsi za havěť, mě může dohnat pouze k sardonickému smíchu.
-Beruška: Jsem beruška! Hledám svou sedmou tečku, kterou mi kdysi někdo ukradl. Zavraždila jsem už osm brouků a ty budeš devátý. Ó ano, vzpomínám si, když jsem přišla o svou tečku, ochomýtal ses kolem. Tys ji vzal.
-Hrozen se nervózně směje: Nevzal. Nikdy jsi sedm teček neměla! Byla jsi vadná už od narození.
-Beruška mává nožem: Nejdřív tě zabiju a pak tě prošacuju!
-Hrozen ustupuje: Klid. Nech mě. Přísahám, že ti poskytnu bezplatnou doživotní plnou advokátní péči.
-Beruška ho přerušuje: Ani tvůj třináctý případ, ve kterém jde o tebe samého, nevyhraješ. Jak symbolické! Připrav se na smrt, zloději teček!
-Hrozen ukazuje na mrtvolu: On na mně mrkl! Beruška se otáčí, Hrozen prchá kulhavě přes jeviště. Beruška ho dostihne, uřízne mu ruku a ubodá ho. Potom ho prohledá, nic nenajde. Když odchází, vztekle nakopne ruku.
8.a) Před oponu vychází herec.
-Herec: Tak vám přátelé děkujeme, že jste vydrželi až sem. Víte, jak jsem předtím říkal, že hra jde do finále, to byl takový malý podfuk. My herci tak občas pokoušíme obecenstvo, ale není v tom zlý záměr.
-Uvaděč: Žvanile! To je úroveň! To je úroveň.
-Herec: Nevíme, jak to všechno bude po představení a tak bych se s vámi jménem všech herců chtěl rozloučit už teď. Byli jste vnímavé, kulturní obecenstvo a zanechali jste v nás opravdu dobrý dojem, a to i přes chování několika chuligánů, kteří po nás házeli botami.
-Uvaděč: Příště si vezmu sekeru.
-Herec: Tak tedy jdeme do finále! Odchází.
8.b)
-Beruška: Zase nic. Já se z toho zcvoknu.
-přichází Hodný brouček: Vím, jsem hrozný blbec a asi vás hrozně otravuju - při pohledu na mrtvolu znejistí - Jsem hrozný - vy jste Beruško ten vrah? Kdo by to kdy řekl?
-Beruška: Neměl jsi sem chodit. Musím tě teď zabít také.
-Hodný brouček: Asi vám lezu hrozně na nervy. Nedivím se vám. Jsem hrozný blbec.
-Beruška se pokouší nastartovat pilu: Sakra, nějak se to ...
-Hodný brouček: Ukažte?
-Beruška: Jedeš!
-Hodný brouček: Vím, jsem hrozný blbec. Víte, Beruško, když jsem přišel, chtěl jsem vám něco říct. Ale jestli vás tím moc otravuju, můžu jít pryč.
-Beruška zápolící s pilou: Tady budeš! Jen co to nahodím....aby se tak v tom něco zaseklo.
-Hodný brouček: Cože, vy mě opravdu chcete vyslechnout? Smím tedy stále doufat? Ach, vy nádherná, vy šlechetná.....Beruško, já vás miluji. Jste sluníčko mého života.
-Beruška: Sakra chlape, co to blábolíš? Zbláznils ses?
-Hodný brouček: Ano, zbláznil jsem se do vás. Celou dobu jsem vám to chtěl říct. Ale jestli vás otravuju...
-Beruška: Jo, u všech všudy, otravuješ mě. Nevím, kde mi hlava stojí. Ten mizerný krám je na nic!
-Hodný brouček: Ne, Beruško, neukvapujte se. Neodhánějte mě dřív, než zjistíte, jak moc vás miluji.
-Beruška: Fakt mě miluješ?
-Hodný brouček: Z celého srdce. Nemyslím na jinou než na vás. Podívejte se. Vytahuje velký kulatý kus černé látky.
-Beruška: Co to je?
-Hodný brouček: Vaše sedmá tečka. Nezlobte se, ale chtěl jsem z vás mít doma aspoň kousek. Měl jsem ji pod polštářem. Směje se: Podívejte se, jen se podívejte, celá se mi rozležela.
-Beruška: Tak tys to byl? Co jsi to s ní proved? Tohle si přece nemůžu dát na záda, vypadala bych jako nějaký potemník!
-Hodný brouček: Ach, vy se zlobíte. To jsem nechtěl. Jsem hrozný blbec.
-Beruška nepřítomně: Všechna ta léta vraždění....zbytečně! Vše marno! Ó, šílenství života!
-Hodný brouček: Mně nevadí, že jste vražedkyně. Dokonce vám to dodává jistou zajímavost. Hlavně že se máme rádi.
-Beruška se vzpamatovává: Odteď jsem nový člověk. Promarnila jsem svůj život v podružnostech. Budu už konat jen samé dobro, abych odčinila všechno zlo, co jsem napáchala.
-Hodný brouček: Ne, Beruško, zůstaň taková, jakou jsem tě miloval!
-Beruška: Ó ne, Hodný broučku, prohlédla jsem. Kam až mě zavedla moje fintivost, moje touha po normálnosti! Změním se! Broučku, buďme kamarádi! I to je hodně.
-Hodný brouček: Mám tomu snad rozumět tak že...
-Beruška: Ano, správně, miluju tě, ale miluju tě jako každého jiného člověka, jako květiny na louce, jako letní den, jako celý svět!
-Hodný brouček: Tak si to ujasněme - miluješ mě nebo ne?
-Beruška: Ne i ano.
-Hodný brouček: Krucifix - jak ne i ano? Musíš mě milovat! Já tě taky miluju!
-Beruška: Láska je milý broučku něco, co se nedá ordinovat. Buďme kamarádi.
-Hodný brouček: Kamarádi...nemáš mě ráda. Ty zlá, zlá, nemáš mě ráda. Nevadí, vezmu si, co jsem chtěl, třeba i násilím. Připrav se, trochu to štípne. Vrhá se na Berušku.
-Beruška couvá: Co blázníš, Hodný broučku, nech mě - brouček ji povalí na zem - ach ne!
-Hodný brouček na ní leží: Tak, teď něco uvidíš, mrcho. Jen co dám dolů ty proklaté krovky. Přichází brouk Tatínek a klepe Hodnému broučkovi na rameno.
-Hodný brouček: Nerušit!
-Beruška: Potemník ! Vždyť jsem tě vlastnoručně zabila. Přicházíš mě strašit?
-Tatínek: Dovolte, abych všechno vysvětlil. Jsem potemníkův identický bratr, jednovaječné dvojče a jedu mu na pohřeb. Nevíte prosím, kde je tu hřbitov? Hodný brouček však dál zápolí s Beruškou a Tatínka si nevšímá. Ten si odkašlá, zvažuje, zda má dvojici dál vyrušovat, pak jen mávne rukou. Přichází Judr Hrozen.
-Hrozen: Promiňte, nevíte, kde je tu hřbitov?
-Tatínek: Taky ho hledám. Snad ti dva...ukazuje na zápolící dvojici.
-Hodný brouček: Tak sundáš ty krovky?
-Hrozen: Promiňte, hrozně nerad ruším, ale zemřel mi jednovaječný bratr. Slyšíte? Dotkne se Hodného broučka.
-Hodný brouček se vztyčí: Tady se vážně nedá tohle..Co jsme vám udělali, že jste si vyhlédli zrovna nás? Dejte nám pokoj. Vrhá se zpět na protestující Berušku. Přichází několik dalších brouků.
-Jeden z brouků: Prosím vás, jsme jednovaječní bratři a hledáme hřbitov.
-Tatínek: My taky.
-brouk: A co ti dva? Ti by nám nemohli poradit?
-Hrozen: Jen to zkuste.
-brouk pokrčí rameny a přistoupí k dvojici: Ehm...Promiňte, že ruším....
-Hodný brouček vstane: Tak už dost! Přichází Závodník.
-Závodník k Hodnému broučkovi: Promiňte, ale nevíte, kde tu jsou závody?
-Hodný brouček: Závody?
-Uvaděč v publiku: Já se na to nemůžu dívat!
-Závodník: Ano, automobilové závody a automechanik Novotný.
-Hodný brouček: Tak závody! Vrhne se na Závodníka a vrazí do něho tak, až Závodník vrazí do jednoho z brouků. Nastane divoká bitka.
-Uvaděč: Tohle je umění? Já vám ukážu! Vrhá se na pódium, začíná demolovat kulisy a dostane se do bitky s ostatními brouky. Do toho hraje veselá hudba, opona se zvolna zavírá.
Závěr: Vystoupí potlučený herec.
-Herec: A na konec píseň na úplný závěr.
Všechno dobře dopadlo,
lála-líla, lála-lo
sejdeme se někdy zase
sejdeme se někdy zas
tak zní závěrečný vzkaz.