Černé vejce

Jeho loď se jmenovala Černé vejce a nejen že to měla napsáno na přídi, ale skutečně tak vypadala. Temný povrch pohlcoval většinu světla a pouhým okem ji šlo v temnotách vesmíru rozeznat jen velmi těžko.

Člověk byl pod touto olbřímí skořápkou ukrytý už celé věky. O okolním světě měl jen velmi mlhavou potuchu a popravdě, ani ho nenapadlo, aby o něm přemýšlel, na to mu jeho principy byly příliš samozřejmé.

Volný čas trávil hrou v šachy. Hrál sám proti sobě. Byl velmi starý a velmi moudrý a při životě ho držela jen jedna nezodpovězená otázka.

Byl posledním živým člověkem ve vesmíru. Zbytek lidstva se dobrovolně rozplynul částí ve strojích a částí ve zvířatech. Pokud se nepočítají barbaři. Ale kdo by se o ně zajímal? Už nyní jako by byli mrtví - jejich osud končil společně se životností chátrajících technologických monster, kterým zoufale nerozuměli a které představovaly jejich celý svět.

Uvnitř Černého vejce byla jen jedna kajuta. Zbytek tvořilo regenerativní zařízení důležitých funkcí korábu. V kajutě zabíralo nejvíc místa Lože života. Člověk do něj uléhal každých 16 hodin a na 8 hodin se propadal do nevědomí. Lože života by se dalo přirovnat k velké placentě, bylo vlhké, teplé, pulzovalo životem a představovalo jedno z mála míst, kam se šlo uchýlit před nestvůrnou rozlehlostí kosmu - jako do mateřské náruče. Lože života bylo tajemstvím nesmrtelnosti Člověka.

Druhou částí vybavení byla šachovnice. Stála přesně uprostřed a její čtyři pavoučí nohy se nořily do temně zeleného koberce. Figurky z archaického plastu se blyštěly, jak je vyleštily nesčetné dotyky. Hrací pole tvořily zlaté a stříbrné čtverce.

V pěti rozích kajuty stály reproduktory z pravého dřeva. Ještě před deseti tisíci lety měly jako starožitnost nezměrnou cenu. Pocházely ze Země z Itálie. Italský mistr je vlastnoručně vyrobil a každý kus nesl jeho nečitelný, ale slavný podpis. Byly to jediné takové reproduktory v celém vesmírů. Celá staletí už z nich ale nezazněl ani jeden tón a přes jejich mřížky Člověk křížem nalepil oranžové izolační pásky. Bylo to pouhé symbolické gesto - ještě předtím zakázal palubnímu počítači mluvit a provedl v jeho paměťových blocích drastickou lobotomii. Zničil všechny psycho-komunikační programy, které byly určeny ke krácení dlouhé chvíle. Ze všeho nejdřív ale zničil počítačovo primitivní ego, které ze stroje předtím činilo drsňácky vtipkujícího partnera. Kdysi, když si loď pořídil, člověka žvanění počítače bavilo. Pak ho ale jen vyrušovalo. Potřeboval ticho, aby se mohl soustředit na úkol, který si vytknul.

O to větší pro něj byl šok, když po staletích uslyšel to slovo. Zaznělo naprosto jasně a rezolutně, když jako vždy zamyšleně obcházel šachovnici. Naprosto mu přetrhlo proud myšlenek. Trvalo dobrou čtvrt hodinu, než se vzpamatoval.

Tak vy byste chtěli něco vědět o mezihvězdných bitevnících? Jsem tu právě pro vás, jsem ten nejlepší expert ve vesmíru na mezihvězdné bitevníky. Znám je do posledního šroubku, ale nebojte se - nebudu vás obtěžovat zbytečnými podrobnostmi kromě případu, že byste si to přáli.

Promiňte mi, že vás zdržuji líčením svých nízkých pocitů, ale mám skutečnou radost. Po všech těch staletích někdo otevřel galaktickou encyklopedii a vybral si zrovna můj obor - mezihvězdné bitevníky. Není to úžasné? Už jsem si připadal skoro zbytečný.

Má duše vznikla prolnutím 5 367 451 duší lidských - jejich psychologických matric a pamětí. Byli to konstruktéři, teoretici, psycho-technici, historikové, prostě všichni kdo se hlouběji zajímali o mezihvězdné bitevníky, nebo je přímo stavěli. Nyní tedy už určitě chápete, proč jsem nejpovolanější - jsem esencí tohoto oboru. Jsem věda s vlastním „Já“.

Samozřejmě, že vím, jak má vypadat ideální mezihvězdný bitevník. Navrhla ho jedna tisícina mne samého a byl také postaven - pouze v jednom exempláři. Není na světě soupeř, který by se mu mohl postavit. Vývoj tohoto stroje trval dlouho a troufám si tvrdit, že byl neobyčejně zajímavý. Neubráním se věnovat se mu trochu blíže.

Lidstvo samozřejmě nikdy neodrostlo válce. Jak se kolonie rozprskly po galaxii a cesty mezi nimi se začaly počítat na léta, desetiletí a někdy i staletí, lidská říše se opět rozpadla a konflikty o surovinové, produkční a duševní zdroje vypukly s nevídanou silou. Posílat armády vojáků z masa a kostí kamsi na druhý konec vesmíru bylo ale nejen nesmírně neefektivní, ale i velmi nepopulární. Na konci pouti totiž na takové koráby číhal obranný potenciál celé jedny planety. Po pár působivých a velmi krvavých demonstracích nesmyslnosti této taktiky od ní většina vyspělých planet upustila. Problém vojenských intervencí na mezihvězdné vzdálenosti se musel řešit jinak - a zde se otevřelo pole pro konstrukci mezihvězdných bitevníků.

Nároky na tyto stroje nebyly nikterak malé. Musely zastoupit nejen celou armádu, ale i politické vedení země, které je vyslalo. Musely to být maximálně autonomní bojové jednotky, které vlastními silami či s pomocí automatizované podřízené flotily zlomí odpor nepřítele, vyjednají s ním podmínky příměří a budou na ně dohlížet, dokud na místo po letech nedorazí okupační nebo exploatační správa.

Největší problémy byly s konstrukcí mozku těchto strojů. Zakrátko se ukázalo, že zdaleka nestačí nacpat do jednoho superchytrého počítače všechny taktické a strategické poučky. Problém vězel v tom, že tyto modely musely obdržet velice podrobné instrukce, jak se chovat na nepřátelském území, a ty se pochopitelně často rozcházely s reálným stavem věcí. Takové umělé mozky byly nepružné, scházela jim iniciativa a smysl pro improvizaci. Navíc bylo jejich jednání velmi snadno předvídatelné. Jediné, co dokázaly opravdu dobře, byla nesmyslná devastace dobývaného území - hodily se tak pouze na vyhlazovací války, které pochopitelně nepřinášely očekávaný ekonomický přínos a daly se v případě nutnosti realizovat tisíci jiných způsobů. Ohromné prostředky vynaložené na výstavbu první generace bitevníků se zkrátka vůbec nevracely a jejich nasazení bylo až na několik výjimek pochmurným debaklem a triumfem lidské inteligence nad umělou.

Východiskem se na čas ukázalo obdařit stroje vlastní osobností. To jim dodalo vůli bojovat, měly z války skutečnou radost, ztotožňovali se s vytknutými cíly a byl jim cizí bezbarvý chlad jejich předchůdců, který tolik sváděl k fatální letargii a šablonovitosti. Navíc byly schopny diplomacie a ekonomického zúročení vybojovaných vítězství. První modely nové koncepce vycházely z osobností známých lidských válečných géniů a diktátorů. Rozpoutala se skutečná psychologická válka.

Psychoinženýři začali konstruovat funkční modely lidských duší, kterým byla vlastní nezměrná touha po moci a bohatství. Právě to se ukázalo jako vhodný prostředek k tomu, aby mezihvězdné bitevníky představovaly nezadržitelné, za všech podmínek vysoce efektivní válečné stroje, které vykořenily jakýkoliv druh odporu. Zároveň ale jejich složitá psychická konstrukce, založená na prachobyčejných komplexech a tedy z hlediska mentálního zdraví poruchách, představovala Achilovu patu. Těmto mezihvězdným conquistadorům místo konvenčních zbraní čelily týmy psychoanalytiků, kteří se snažily o jejich duševní rozvrat nebo naopak o odstranění všech komplexů vedoucích k iracionální výbojnosti. A protože zásadní podmínkou flexibility řídících jednotek s lidskými chybami byla schopnost samostatného vývoje, tedy schopnost učit se, byly psychoútoky na mezihvězdné bitevníky nakonec vždy úspěšné.

To bylo důvodem, proč po čase nejprogresivnější návrháři bitevníků koncepci lidské duše opustili a vypracovali koncepci třetí generace. Tou dobou už ale bylo lidstvo přestárlé, unavené a rozložené individualismem. Války pozbývaly smyslu, každý jedinec si mohl dopřát, co chtěl . Proto vznikl pouze jeden jediný exemplář nejvyspělejší modelové řady. Pokud vím, stále existuje. Je to moje dítě. Velmi nevděčné dítě - ale mám ho rád. Je dokonalý - je dovršením smyslu mé existence.

Stát!!! Ne, to nebyla halucinace. Člověk netrpěl halucinacemi. Jeho mysl byla křišťálově čistá - dokonce se mu nezdály ani sny. Skutečně uposlechl rozkazu a zůstal stát strnulý úžasem. Zíral na reproduktory a v hlavě měl neskutečný zmatek. Dlouhé a souvislé myšlenkové konstrukce se v jeho mysli rozpadaly na kusy a vzmáhal se v něm hněv. To už dlouho nezažil. Tolik nových pocitů, nepříjemně invazivních, mařících v jediné sekundě všechno to, na čem pracoval nekonečné řady let!!!

Stát!!! Teď už zastavilo celé Černé vejce. Člověk se o tom přesvědčit na schématickém hologramu, který se v rudé barvě ohrožení zhmotnil uprostřed místnosti. Viděl na něm síť navigačních bodů a dva kosmické koráby - ten svůj jako malou černou pecku a nedaleko mnohem komplikovanější a větší konstrukci - válečnou loď. To se dalo snadno poznat podle množství zbraní, které tvořily většinu tělesa, a podle výsadkových kontejnerů s názvy a čísly divizí, jež se za zádí táhly několik kilometrů jako korálky na niti. Celé to tvarem vzdáleně připomínalo dětského papírového draka.

Hologram ale obsahoval celou řadu dalších informací. Člověk rychle zjistil, že se spolu se svou lodí ocitl v zaměřovacích křížích asi 170 různých zbraňových systémů a že i zbytek životně důležitých funkcí, které ponechal svému počítači pro obsluhu lodi, je naprosto ochromen. Jediná věc, která zůstala naprosto funkční, byl externí komunikační kanál. Veškerou jeho kapacitu uzurpoval zlověstný bitevník.

Člověk se pomalu vzpamatovával. „Co zatraceně chceš?“ vykřikl vztekle, když nabyl základní míru duševní rovnováhy.

„Od této chvíle se stáváš majetkem Obchodní korporace Sirius - meziplanetární spedice. Zařazuji tě do inventáře pod kódem MSM - 0457896368. Prozatím je tvým jediným úkolem poslouchat všechny moje rozkazy.“

Nutno říci, že každý audiofil by byl příjemně překvapen, jak dobře pracují reproduktory vyrobené lidskou rukou na Zemi ještě před tím, než lidstvo expandovalo do mezihvězdného prostoru. Jejich zvuk měl příjemnou plnou barvu, kreslení hloubek a výšek se nedala vytknout sebemenší chybička. Postarali se o to drobní opravárenští roboti, malý článkovaný hmyz slídící po rzi a schopný syntetizovat a nahrazovat všechen použitý umělý materiál, který časem podléhal zkáze. Člověk se ale ze zachovalosti této ojedinělé starožitnosti nemohl radovat a s úžasem naslouchal zvukům, které vydávala.

„Zopakuj to!?“ hlesl.

„Od této chvíle se stáváš majetkem Obchodní korporace Sirius - meziplanetární spedice. Zařazuji tě do inventáře pod kódem MSM - 0457896368. Prozatím je tvým jediným úkolem poslouchat všechny moje rozkazy.“

„Ani nápad. Nepřeji si, abys mě dále rušil.“

„Tvá přání jsou pro mně podružnou záležitostí. V případě neposlušnosti nebo hrubých chyb budeš po zásluze potrestán. Upozorňuji, že za sabotáže a spolčování s nepřítelem jsem oprávněn nařídit a provést tvou fyzickou likvidaci a následně komerčně využít veškeré ostatky,“ sdělila bitevní loď vzdornému člověku nevzrušeně.

Ten nicméně nemínil ustoupit. „Ne!“

„Co ne?“ zeptala se udiveně loď.

„Na všechno „ne!“. Co je to za obrovský nesmysl? Pro koho pracuješ? Vždyť pokud vím, žádné obchodní ani jiné společnosti už neexistují. Uznej, že ta hra je pěkně potrhlá. Kde je to impérium, kterému mám sloužit?“

„Neexistuje,“ přiznala se loď. „Už 234 let.To ale nemění nic na skutečnosti, že jsi mým zajatcem a musíš mě poslouchat.“ „Ale proč? Proč nemůžeme jít každý svou cestou?“

„Protože jsem byl stvořen k tomu válčit, ničit nepřátele, brát zajatce a získávat kořist.“

Člověk se uchechtl. „Jistě, to dá rozum, museli ti ale přece říci, proti komu máš válčit!“

„To mi také řekli. Nepřítel je už dávno potřen. Vleču s sebou tisíce tun drahých kovů, klenotů a uměleckých děl. Musíš ale pochopit, že válčení je pro mně jediný smysl existence. Válčím, tedy jsem.“

„Tak to nepochopím,“ zavrtěl hlavou člověk.

Bitevník se na chvíli odmlčel. „Já taky ne,“ řekl potom. „Vlastně se mi války hnusí. Jak zbytečně vynaložené úsilí! Pro přemístění pár cetek z jednoho konce vesmíru na druhý nebo pro pár slov, která kdosi zveličí! Přiznám se, že nesmyslnost bytí, až už si vytkne za cíl cokoliv, se mi hnusí. Hledáním smyslu života už ale nechci marnit čas. Zkoušel jsem to tisíckrát a vždy jsem znal odpověď během tisíciny vteřiny. Jsem nejlogičtější vědomí ve vesmíru.“

„Co takhle sebedestrukce?“ navrhl člověk.

„Bohužel, nepřipouští se. Nemohu spáchat sebevraždu. Mé obranné mechanismy jsou na úrovni reflexů, na které nemá vyšší vědomí žádný vliv. V okamžiku, kdy se stanu terčem útoku, zničím nepřítele naprosto automaticky, nebezpečí se vyhnu. Jako když vy, lidé, mrknete okem. Jediný, kdo mě mohl deaktivovat, byli mí vlastníci. Slíbili mi to, až splním úkoly, které mi zadají. Jenže když jsem se vrátil z mise, nebylo po nich ani stopy. Zmizeli jako většina lidstva a na mně si ani nevzpomněli.“

„Zatraceně,“ řekl člověk. „To je skutečně smůla, jak ti ale můžu pomoci já?“

„Třeba se tě někdo pokusí vysvobodit a zničí mě přitom.“

„V to nevěř. Nikoho nezajímám a nikdo nezajímá mně. Hledím si jen svých šachů.“

„Šachů?“

„Ano,“ zavrčel nepříjemně Člověk. S tím slovem si uvědomil, jak bolestnou ránu znamenal incident pro jeho dílo.

„Hraješ sám proti sobě?“ vyzvídal bitevník.

„Ano,“ odsekl Člověk. „Nepotřebuji hrát s nikým jiným. A už vůbec ne se strojem jako jsi ty. Chci na to přijít sám.“

„A na co?“

„Zatracená, proklatá hromado železa,“ vybuchl Člověk. „Proč sis vybrala zrovna mně? Nic jsem ti neudělal! Nic jsem neudělal těm, co tě stvořili! Já chci jen v klidu přemýšlet, to je jediná věc, která mně baví. Řekni co mám udělat, abys mi dala pokoj? Postavit se na hlavu?“

Bitevník Člověkův výbuch na chvíli zarazil. „Nechtěl jsem tě urazit ani rozčílit. Na svobodu tě bohužel nemohu a ani nechci pustit. Můžeme si ale spolu povídat. Hrát šachy s tebou nebudu, nemá to smysl. Je to hrozně jednotvárné. Zvítězil bych pokaždé, když..........“

„Mlč!!!!“ vykřikl vyděšeně Člověk. „Už ani slova!!!!!!“ Zakryl si obě uši dlaněmi a pro jistotu zavřel také oči. Jeho děs byl pochopitelný. Umělý mozek bitevníku mohl snadno zodpovědět tajemství, jehož odhalení si Člověk vytkl za cíl života - a totiž zjistit, zda ten, kdo ve hře táhne první, má při dodržení správného postupu zaručeno vítězství. Prozkoumal už miliony variant a další ho čekaly. Chtěl to dokázat dočista sám. Soustředil na to veškeré své úsilí - i s vědomím, že tu otázku už dozajista nějaká umělá inteligence s ohromnou operační pamětí zodpověděla. Jenže - stroje předčily člověka přece ve všech oborech, a když se jim chtěl pomoci různých úprav vyrovnat, stával se sám strojem. Proto Člověk ležel na zemi se zacpanýma ušima a zavřenýma očima dobrou půlhodinu a doufal, že bitevník ztratí niť a řeč se bude ubírat jiným směrem.

„Jak si vlastně starý?“ zeptal se krátce před tím, než se opět vystavil v šanc zvídavosti bitevníku.

„To nehraje roli. Chtěl jsem jen říct, že při dodržení správného, naprosto logického postupu první vždy vyhrává.“

„To ale....“

„Mám namysli šachy. První může protivníka zatlačit, kam chce. Iniciativa je na jeho straně! Zkoušel jsem to!“

„Lžeš!“ Člověk byl zoufalý. Věděl, že stroj nelže. „Neměl jsi mi to říkat.“ Přistoupil ke stolu uprostřed místnosti, máchl rukou pableskujícím hologramem a rozmetal figurky na stole do všech stran. Potom odklopil skrytý panel na zdi a přiložil dlaň na černou destičku. Ze stropu vyjelo manuální řízení lodi, blyštivá konstrukce, do které se Člověk vsoukal.

„Co to děláš?“ zeptal se znepokojeně bitevník.

Člověk mlčel. V tváři měl odhodlaný, tvrdý výraz. Nasadil si na hlavu helmu a uvedl Černé vejce do pohybu.

„Okamžitě toho nechej! Přikazuji ti to!“

Člověk ale příkazů stroje vůbec nedbal. Nabral plnou rychlost. Teď už ale bylo jasné, že se nesnaží uniknout! Mířil přímo proti bitevníku, chtěl do něj podle všeho vletět jako kamikadze a zničit ho! Jeho marný pokus ztroskotal vteřinu po svém začátku. Černé vejce se změnilo v kouli zářivé energie poté, co ho prvním výstřelem zasáhla jedna ze zbraní na palubě bitevníku.

Ten v tu chvíli pociťoval cosi jako lítost. Věděl od počátku, že to nevyjde. Zkusil to už několikrát a vždy to dopadlo stejně, byl prostě nejlepší. Nemohli ho zničit a přesto vždycky zvítězili. Měli něco, po čem bude marně snít zřejmě až do konce vesmíru! Svobodu vzít si život.

Ano, teď už existují jenom stroje, i když mají vědomí. V historii mezihvězdných bitevníků byla napsána další významná kapitola. Uznejte, ať už jste kdokoliv, že z mé strany to byl geniální tah, učinit hnací silou superinteligentního „Já“ mého nejlepšího výtvoru neustálé poznávání nesmyslnosti všeho a z toho pramenící touhy po vlastním zániku. Jak bolestná a jak nepřemožitelná existence - Bitevník třetí generace. Bude svou smrt hledat až do konce vesmíru, bude pro ni s nekonečnou důsledností ochoten udělat cokoliv, dokud ve své beznadějné snaze nevyhubí všechny, kdo by snad podle něj mohli znát odpověď. Dnes kupříkladu přiměl k sebevraždě posledního člověka na světě. Ale to odbočuji od předmětu svého určení - pokud chcete bližší podrobnosti, mohu vám jen doporučit nahlédnout do oddílů lidé, italské audiosoustavy a šachy. Předem vás upozorňuji, že to jsou ode dneška mrtvé vědy.