Komentář

APR konečně sklapl zobák! (Kvalita se nakonec vždy prokáže)

Několik let se pánové, kteří se sdružují v pseudospolku Akce perverzního realismu, drze vydávali za umělce. Pustě se vysmívali veřejnému mínění, protože věděli, že se jim nemůže nic stát. Zákon na ně prostě nepamatoval. Situace se naštěstí změnila, pozdě, ale přece. Minulého dne jsme byli svědky razantní akce nově vzniklého létajícího oddílu Ministerstva kultury v restauraci Poděbradka, při níž bylo přímo na místě nad těmito diletanty vyneseno a vykonáno šest rozsudků smrti střelou do týla. Řádný občan si tak může být jist, že urážky dobrého vkusu budou tvrdě stíhány a situace na naší kulturní scéně se konečně stabilizuje.

Přesto je nutno všimnout si jedné věci, která na zásah vrhá trochu stínu. Teoretikovy APR Františkovy Borovičkovi a nestorovi organizace Arturu Pokornému, přezdívanému Střelec, se podařilo uniknout a přejít do podzemí. Pokorný už se nechal slyšet, že bude dál pokračovat ve svých nechutných performancích. Tento muž nechvalně proslul tím, že vzduchovkou ostřeloval sklenice kompotu a jejich trosky zaléval do epoxidové pryskyřice. Dosud nalezené exempláře těchto jeho výpadů proti umění se podařilo zničit, dá se však čekat, že Pokorný bude ve svém zločineckém díle pokračovat.

Základní fakt zlepšení kvality občanského života se však nedá popřít. Konečně se pánové nahoře rozhoupali a udělali něco užitečného, co nás více přiblížilo Evropě. APR teď sklapl zobák. Doufejme jen, že nejsou prvními a posledními, na které spravedlnost dosáhla. (prs)

APR - Apoštolové, Provokatéři, Rebelové? Udo Blasius

Případ APR budí v poslední době velkou pozornost. Stránky novin přetékají zprávami o výstřelcích této skupiny, která sama sebe považuje za umělce, ale proti které režim s tichou podporou veřejnosti vede brutální kampaň. Podivná umělecká díla. Krvavé zásahy policie. Nenávistné útoky tisku a rozehnané demonstrace aktivistů. Je celá záležitost vskutku natolik závažná, že vyžaduje takovou pozornost veřejnosti? O co vlastně oběma stranám konfliktu jde? Kdo má pravdu? Vypravil jsem se do samého středu hnutí APR, abych na tyto otázky získal odpověď.

Jsme taky jenom lidi

Poházené prázdné krabičky od diabolek, střepy a kusy kompotů, kapky epoxidové pryskyřice na všech místech - připadám si jako někde ve vojenském prostoru. Ve skutečnosti jsem v jednom z podzemních ateliérů APR. „Naše práce poznamená lidi i prostředí“ říká muž v maskovací kombinéze a odmítá se představit. Na něco takového prý ministerstvo kultury jen čeká. Ujišťuji ho, že mu zaručím naprostou anonymitu. Teprve potom se uklidní a začne být sdílnější. „Promiňte mi tu opatrnost, ale máme strach. Jsme přece taky jenom lidi,“ omlouvá se ještě jednou.

Přivedl mě kamarád

Když se svého společníka zeptám, jak se dostal k APR, viditelně zjihne a náhle vypadá jako obyčejný uličník. „K APR mě přivedl kamarád,“ vzpomíná. „Říkal, že bych to měl zkusit. Zpočátku jsem myslel, že to nějak ukočíruju, bavilo mě to. Říkal jsem si, není na tom přece nic špatnýho.“ Zamyšleně hledí na svoje ruce a pak na rozdělanou skulpturu na stole. „Jak se dá jednou člověk s APR dohromady, už se toho nezbaví.“ Pak se mě zeptá, jestli to taky nechci zkusit. S díky odmítám.

Nové umění provokuje

„Jasně, že nás nenávidí,“ směje se mé další otázce. „Nové umění provokuje. Někteří lidé je nedokáží pochopit. A co nedokáží pochopit, to se snaží zničit, ti omezení, šosáčtí, fašističtí maloměšťáčci, kteří si říkají intelektuálové. Jenže nás nezničí.“ Z jeho hlasu čiší odhodlanost a vzdor. Tentýž vzdor a odhodlanost, ba přímo fanatismus najdete u každého příslušníka hnutí. Už několikrát se APR ve svém boji dokonce uchýlilo ke zbraním. Vzpomeňme známé vzduchovkové performance Artura Pokorného. V tu chvíli si uvědomuji, že represe asi nic nevyřeší.

Největší umění je život

Když mi můj průvodce ukazuje své nejnovější dílo, roletu polepenou uzenkami, které vytváří lascívní obrazce, neodpustí si malý exkurz do historie a filozofie APR. Dovídám se, že prvním průkopníkem hnutí byl vizážista František Borovička. Začal s tím, že své klienty v nestřežených okamžicích pomazával majonézou a do bot jim vhazoval okurky. Tyto neškodné dětské hry nakonec vyústily v manifest APR. „Největší umění je život a svět je malířskými barvami,“ čtu z umaštěného letáku. „Umělec je jen mediem, které dává rozplizlému umění života pevnou formu. Odmítám umělé materiály a umělé situace. Věci je třeba stavět do protikladu, ne na hlavu. Realismus je důležitý, ale důležitější je perverze. Nejdůležitější ze všeho je akce. V každém díle APR musí být zřetelně čitelná akce, která mu předcházela. Ta tvoří osmdesát procent zážitku. Divák si představuje, jak to co vidí vznikalo. Zbytek není důležitý, protože to není život.“ Aktivista APR mě při čtení pozorně pozoruje, a pak se mě zeptá, co tomu říkám. „Zajímavé,“ odpovím. Kdyby mě v tu chvíli s letákem v ruce přistihlo komando ministerstva kultury, šel bych ke zdi. Není mi z toho zrovna lehko u srdce, ale konečně začínám chápat. Můj společník zatím pokračuje ve výkladu. „Otec zakladatel“ ještě žije a je považovaný za hlavního teoretika hnutí. Pracuje prý nyní na něčem bombastickém. Bližšího upřesnění se však nedočkám, přece jen nejsem úplně důvěryhodný. Nejsem totiž členem APR.

Perverzní realista v akci

Asi kolem sedmé hodiny přicházejí další aktivisté a začínají tvořit. Atmosféra zřetelně houstne. Můj dosavadní společník krouží kolem rolety s obrovskou bandaskou lepidla stále rychleji a lepkavá hmota stříká na všechny strany. Vousatý muž v červeném taláru demoluje obrovským perlíkem stroj na výrobu žertovných poprsí a občas mezi vyhřezlé součástky vstřikuje jahodový pudink. Jakýsi mladík si klade na modře pomalované břicho ohyzdnou ropuchu ozdobenou stříbrnými flitry a pokouší se ji nakreslit. Myslím, si, že nadešel čas k odchodu. Vymlouvám se, že musím doma hlídat psa, a nenápadně se vytrácím. Nikdo si mě stejně nevšímá.

Snad jsem svou reportáží postihl aspoň část podstaty APR. Je na vás, abyste si udělali svůj úsudek sami. APR jistě může kde koho šokovat. Není příjemné s jeho členy žít. Jsou jiní, jsou svobodní a to některé lidi dráždí. Pamatujte si ale, že kdyby se je ministerstvu kultury přece jen povedlo zničit, může se hněv této obávané instituce obrátit třeba proti lidem, kteří nosí modré kalhoty.

Pfiffikus