Artura Pokorného nakonec dostali v jedné ze zpustošených pohraničních vesnic. Už nemohl dál. Nádrž starého volkswagenu byla prázdná. Nezbývalo mu, než sledovat, jak z vrtulníků vyskakují komanda kostlivců a uzavírají obklíčení. Dítě ve vaku na zádech cítilo jeho strach a neklidně se vrtělo.

Nad propadlými krovy se přehnal vrtulník ověšený tlampači: “Okamžitě odhoďte zbraně a vyjděte s rukama nad hlavou!“. Artur si mohl na zlomek vteřiny prohlédnout jeho kropenaté břicho se znakem kultu – trojúhelníkem z vzájemně se svírajících lidských rukou. Udělalo se mu nevolno. V každém případě věděl co teď musí udělat. Bránil se tomu po celou dobu útěku, nebylo už však zbytí. Strhl si z krku válcovitý stříbrný přívěšek. Odšrouboval víčko ve tvaru lebky a opatrně zevnitř vytáhl ampuli s čirou tekutinou. Vložil ji injektoru a zapumpoval rukou. Zatímco sledoval, jak mu nabíhají žíly, rozlehl se vesnicí hlasitý výbuch - našli auto. Strach ho kupodivu opouštěl. Už za okamžik přestane být Arturem Novotným a všechny jeho starosti a viny upadnou spolu s ním do hrobu zapomnění. Přiložil injektor k ruce. Vrtulník se opět blížil, nalétával nízko, a za ním se táhli kostlivci s rudě planoucíma očima a útočnými puškami v pařátech. čas vypršel. Artur stiskl spoušť a do žíly mu vlétly tři kubíky nesmírně vzácného a prudkého jedu. Zatmělo se mu před očima – v ten okamžik jeho život končil v ohromné a přesto neviditelné a neslyšitelné explozi energie…

Navzájem se nenáviděli. Oba byli vlastní vinou oškliví a okolním lidem připomínali nejspíš krysy. Žili podobně parazitickým způsobem a nevadila jim špína. Roman přezdívaný Rypák řídil toho dne rozpadající se dodávku už od rána. Zastavoval snad každý druhý kilometr – měl průjem. Zatímco neklidně poposedával na svědícím zadku a mžoural přes umolousané sklo, David zvaný červ se vedle něj hltavě cpal kuřetem a zbytky vařené kukuřice. “Bude to úžasný,“ prskal rozžvýkaná zrna. Rypák ale pokusy o komunikaci ignoroval. Měl chuť červa zavraždit. Měl ji už mnohokrát předtím – jenže – jenže to zkrátka nešlo. “Jednou tě zabiju,“ mumlal si alespoň potichu.

Měli v plánu proslídit pohraniční obce, pokusit se v tlejících zbytcích lidských obydlí objevit cokoliv, co by rozšířilo sortiment jejich vetešnictví. Mířili do říše Zlé moci. Když míjeli varovné kůly s naraženými zvířecími hlavami, způsobilo to v Rypákových střevech nové bolestné vzedmutí. Jen s největším úsilím svůj bolavý konečník ovládl a raději se znova zahloubal do myšlenek na vraždu partnera. červ nevzrušeně ocucával kuřecí kosti.

“Třeba zase najdeme motorku, jako posledně. Nebo aspoň šicí stroj. Za ten jsme tenkrát dostali – půlku prasete. To bylo moc dobrý prase. Miluju vepřový.“

“Třeba taky najdeme úplný hovno“.

“Chceš kuře?“

“Bože! Dokážeš aspoň chvíli držet hubu?“ zaúpěl Rypák.

červ se zasmál. “Klídek. Já za to nemůžu, že máš sračku. Neměl jsi u Hadráře žrát ty hnusy.“

Rypák se rozhodl raději mlčet.

Dodávka se ploužila rozbahněným úvozem do kopce. Začalo drobně pršet – stěrače marně zápasily s krůpějemi vody a naopak rozmazávaly bahnité stříkance po celém skle. Vůz se přehoupl přes hřbet kopce a rozjel se dolů. Rypák evidentně neměl řízení moc pod kontrolou – kola ujížděla a oba cestující nadskakovali na rozedraných sedadlech. Přes sklo už téměř nebylo nic vidět, navíc vůz vjel do husté mlhy. Najednou byla všude cítit spálenina. červ zneklidněl a přestal jíst. Chtěl svého druha upozornit, aby jel pomaleji, ale při pohledu do jeho napjaté tváře od toho upustil.

Náhle před sebou spatřili jakési světlo. Rypák zaklel a dupl na brzdu. Dodávka dostala smyk, stočila se a převrátila na bok. Rypák se sesul na spolucestujícího tváří přímo do rozjedeného kuřete. Cítil, že má v kalhotách hotové nadělení. Leželi na sobě a chvíli se neodvažovali pohnout.

Esesman byl v podstatě velmi nudný člověk. Nezabíjel pro potěšení a vlastně ani pro peníze. Když na sebe ráno hleděl v zrcadle, dělalo se mu zle. S nacistickou ideologií toho měl málo společného, až na to, že mu v knihovně trůnilo velké vydání Mein Kampfu v kožené vazbě a s deskami ze železa. Ta kniha jeho klienty fascinovala. Byla cosi jako vývěsní štít. Věděl, že mají touhu se jí dotknout – sledoval, jak si ji kradmo prohlížejí. Svoji pověst si pěstoval – a právě ona bezkrevnost, s jakou to činil, vytvářela jeho image chladnokrevného vraha. Společně se světle modrýma, rybíma očima, které ho vyšly na 30 tisíc.

Ve skutečnosti se jmenoval Hubert Loewy a jediné, co mu působilo radost, byly staré pornofilmy a vanilková zmrzlina.

“Proč vůbec děláte tuto práci?“ zeptal se ho jednou agent T. – velký svalovec s dredy a potetovaným tělem.

“Protože nenávidím filosofii,“ odvětil tenkrát Esesman, ale lhal. Nedokázal to zodpovědět, stejně jako nedokázal vysvětlit, proč mu chutná vanilková zmrzlina a proč ho tak příjemně vzrušují videozáznamy blondýn v kožených postrojích, do jejichž těl zajížděly jak písty ze všech stran mužské údy.

Toho dne za ním agent T. nepřišel sám, jak tomu bylo většinou. Přivedl dva muže v dlouhých černých kápích bez otvorů pro oči.

“Jsou asi slepí,“ pomyslel si Esesman, když jim otvíral. Pohybovali se ale tak jistě, že v nich rychle poznal čaroděje.

“Jsme z Ligy čarodějů,“ potvrdil jeden z nich. “Potřebujeme vaši pomoc.“

Esesman jim mlčky pokynul, aby se posadili.

“Hledáme jedno dítě,“ řekl druhý čaroděj. “Chceme je zabít.“

Agent T. se na Esesmana zašklebil. “Je to životní šance. Berte nebo nechte ležet…..půjdeme jinam.“

Ten se jen lehce zasmál. “To sotva.“

Pan Klaus Bindig se snažil vypadat mírně výstředně. Nosil prsten s ohromným zeleným kamenem, masivní brýle s růžovými obroučkami a kravaty, které měly z druhé strany nahou ženu. Kromě toho kouřil malé černé dýmky, měl jich sedm, pro každý den jednu. Stály v jeho pracovně ve speciálním stojanu. Ten den, když za ním přišel Artur Pokorný, přezdívaný v kolektivu Arpí, si cpal zrovna dýmku v pořadí třetí, protože byla středa. V pozadí z drahé audiosoupravy tlumeně zněl známý sbor z jakési opery.

“Posaď se,“ pravil dobromyslně Bindig a odložil dýmku stranou. “Copak máš na srdci, starý brachu?“

Artur zaváhal a omluvně se usmál. “Promiň, že tě ruším. Ale chci ti dát ke zvážení jednu věc, která mě napadla. Jde o Intertoy corporation, pro které jsem dělal na propagaci projektu Inferno.“

Bingig pokýval hlavou na znamení, že si vzpomíná. “Více než dobrá práce.“

“Mám pro ně návrh. Mám plán, o kterém si myslím………..zkrátka plán revolučního významu, abych tak řekl. Bombu.“ Arturovi se zadrhával hlas. Vůbec si v tu chvíli nebyl jistý tím, co říkal a doufal, že to Bindig nepozná.

“Hm. Povídej. Dáš si něco?“ Bindig vytáhl ze zásuvky whisku a kbelík s kostkami ledu.

Artur kývl. “Chtěl jsem tě požádat o pomoc, o doporučení. Znáš se přece dobře s rodinou Wernerů, a já vím, že oni jsou velmi nakloněni progresivním nápadům. Zvláště mladý Thomas – a ten to co nevidět všechno zdědí.“

Bindig neodpověděl a Artur se vylekal, že zašel příliš daleko. Nedotkl se svého nadřízeného nějak tím, jak o starých bratrech Wernerových hovořil? Chodili s Bindigem hrát poker. Už dvacet let. Artur si byl vědom, že v galaxii Bindigových přátel se ve srovnání s  nimi pohybuje na nejzazších hranicích. A počátečním přátelským výrazem se neměl nechat klamat - přátelsky se Bindig choval ke každému. Artur s nepříjemným pocitem v žaludku sledoval, jak jeho šéf krouží ledem ve sklence a čelo se mu vraští přemýšlením.

“Nemám nic proti,“ prolomil nekonečné ticho a přisunul Arturovi sklenici. “Připijeme si na úspěch tvého plánu!“

Nyní zcela oněměl pro změnu Artur. Jen ukázal na slohu, ve které přinesl podklady svého projektu. Bindig mávl rukou: “Věřím ti, Arture. Určitě to máš promyšlené.“

“Je to riziko!“

“Mám rád riziko. Ukaž, co umíš.“

“To snad není pravda,“ vydechl Rypák a otřel si mastnou tvář. Za ním ležela v bahně na boku dodávka. Před ním byl do země zabořený vojenský vrtulník. Jeden podvěs s několika raketami a kontejnerem s kulometem trčel k nebi, z hlavního rotoru zbylo bědné pokroucené torzo. Reflektor umístěný pod pilotní kabinou jakýmsi zázrakem dosud jasně svítil a vytvářel v mlze zářivý kužel.

“Co je?“ červ se teprve drápal z havarovaného auta. Rypák se pokřižoval.

“No to je……………úžasný!“ zařval červ. Rypák na něj nechápavě pohlédl.

“No na co čekáš! Tohle nám seslalo samo nebe!“ radoval se červ. “Rozebereme to do posledního šroubku. Hodí nám to balík!“

Vydal se prohlédnout si helikoptéru z blízka. “Pojď!“

Rypák bázlivě vykročil za ním.

červ si všiml kostry v doutnající uniformě. Shýbl se k ní a něco sebral. Byla to pistole. Zasmál se a radostně s ní zamával. Další kostra seděla ve vrtulníku. Během chvíle objevili ještě pět. červ sbíral zbraně a snášel je k dodávce. Rypák mu s drkotajícími zuby pomáhal. “Nelíbí se mi to,“ opakoval vyděšeně, ale jeho druh na něj vůbec nebral ohled. “Jsou to mrtvoly, ty posero!“

“Jsou to kostlivci! Nemrtví! Víš, co to znamená……..nejsou mrtví, možná to tak…………. “

Rypákův výklad přerušilo hlasité zakvílení. Bylo to blízko. Oba muže zamrazilo. Rypák se rozběhl k dodávce. červ ho nejistě sledoval. Zvuk se ozval znova. Znělo to jako pláč malého dítěte. Cosi červa přimělo, aby namísto útěku zamířil ke zdroji kvílení. Procházel mezi rozpadlými kostlivci, jako by pláč byl Ariadninou nití. Překračoval zkroucené páteře, trsy žeber a puklé lebky. Kolem něj se z oparu vynořovala zpustlá stavení obrůstající keři bezu. Do jednoho z nich v podivném transu vstoupil. Sotva překročil práh, spatřil mrtvého muže ležícího na břiše. Opatrně ho překročil, aniž by mu věnoval větší pozornost. Pláč vycházel z rohu místnosti – z velké hromady sutin, které vévodila rezivějící pračka. červ přimhouřil oči – v jejím bubnu se cosi bělalo. Bylo to dítě.

“Bude to drahé, velmi drahé.“ Esesman popošel ke knihovně a prstem pohladil koženou vazbu Mein Kampfu. Tvářil se sebejistě, ale ta záležitost se mu vůbec nelíbila. Nedokázal si představit, co bude dělat. čarodějové mlčeli. Cítil, že ho upřeně sledují.

“Nevíte, kde je, neznáte jeho podobu a dokonce ani nevíte, jak se jmenuje…………“

“Je to problém,“ přitakal agent T. “Odměna bude odpovídající náročnosti úkolu.“

Jeden z čarodějů se vložil do hovoru “Peníze nás nezajímají. řekněte číslo. Vyplatíme vás klidně dopředu.“

Esesman se konečně pevně rozhodl. “Ne. Do toho nejdu. Nemám na to.“

Agent T. zavrtěl smutně hlavou. “Přesně tohle mí klienti nechtěli slyšet.“

Esesmana zamrazilo. A je to tady, pomyslel si. “Dávali jste mi přece na vybranou…“

“Mysleli jsme, že neodmítnete.“

“Co je to za blbost? To nedává smysl. “

“Sám jste říkal, že jinam půjdeme sotva. Uvěřili jsme vám,“ ozval se jeden z čarodějů.

“To byla chyba.“

“Ano. Vaše.“

“Proboha, co to na mně hrajete?“

“Potřebujeme, aby to dítě zemřelo. A je nám jedno, kolik lidí budeme muset zničit, abychom toho dosáhli,“ řekl mrazivě druhý čaroděj. “Přežije ten nejsilnější. Nepíše se to tak v té vaší knize? Kdo si myslíte, že je silnější – vy, nebo Liga čarodějů?“

“Vydíráte mě?“

“Začínáte konečně chápat, výborně. Ale říkejte tomu spíš motivace,“ řekl čaroděj a vztáhl ruku. Esesman v ní zahlédl žhnoucí ornament. Propletené linky se mu vpálily do očí. Nohy i ruce mu ztuhly v křeči a svět kolem se rozplizl do temných přízraků. Cítil, jak mu čaroděj přikládá dlaň k čelu. Strašlivá bolest mu projela celým tělem. Stejně rychle ale pominula. Mysl měl v mžiku stejně jasnou jako předtím, jako by se ani nic nestalo, jako by šlo o chvilkovou halucinaci. Agent T i ti dva ale byli stále zde. Zatímco si prohmatával čelo, zvedli se k odchodu.

“Co jste mi to provedli?“ zeptal se Esesman

“To poznáte. Raději dnes v noci nechoďte spát. Budete mít návštěvu.“

“Jsou to všichni blázni. To jste vymyslel vy, že?“ Vedoucí provozu pocházel z Drážďan. Jmenoval se Erwin Dietl a pokládal se náramně tvrdého a rozhodného muže. Mohlo mu být tak kolem pětatřiceti, měl mohutnou postavu, bylo ale těžko říci, zda hmota která napíná jeho těsnou černou košili, jsou svaly nebo tuk. Každopádně budil respekt a Artur Pokorný cítil v hloubi duše obavy z konfliktů, které by mezi nimi mohly propuknout. Byli přece na divokém Balkáně, v Rumunsku blízko jeho severních hranic. Zde se podle představ Artura Pokorného neřešily spory soudy, ale noži.

Stáli na kopci nedaleko Baja Mare. Nohy se jim bořily do fialového jílu a rozbředlého sněhu. Přímo pod nimi, na úpatí skalnatých hor, se skvěla nová montážní hala, kterou obklopovaly ubikace jako pestrobarevné krabice. Kousek na východ leželo město, změť betonových budov, na místní poměry nadmíru úpravná a udržovaná.

“Jsou to blázni, ale umí pracovat.“ řekl Artur. V černém kabátě s vysokým límcem vyhrnutým až k tvářím mu byla zima.

“Jako blázni,“ podotkl Dietl. “A váš šéf je blázen taky. “

Artur se vděčně zasmál. Snad to s tím holohlavým hromotlukem nebude tak zlé, ačkoliv vypadá jako typický nácek. Vzpomněl si na nábor, to by Dietla poslalo do kolen. Byl to ten typ, kterého by pohled na šílence v rumunských blázincích krajně znechutil. Artur se necítil také dvakrát dobře. Chtěli získat jen informace, ale lékaři jim nikdy neopomněli ukázat taky své svěřence. Snad doufali, že ty otřesné zážitky přimějí sponzory k větší štědrosti.

“Děláme vlastně velmi záslužný skutek. Je tady bída.“

Dietl pokrčil rameny. “No, jsem zvědavý. Neříkám tak, ani tak. Počkáme. Kdy to má propuknout?“

“Pozítří. Provoz je, jak jste říkal, v pořádku.“

“Naprosto. Za to vám ručím.“

“Vylez! Vylez, ty posero!“ červ kopal do zadních dveří dodávky, za kterými tušil skrytého Rypáka. “Vylez ven! Nebo ti nakopu tu tvoji zbabělou prdel.“

Dveře se pootevřely a ve škvíře se objevila Rypákova vystrašená tvář. “Co to bylo?“

“Děcko. Nahatý děcko. Podívej!“ červ mu strčil dítě těsně před obličej.

“Je posraný!“

“Jako ty. říkej mu brácho.“

Dítě se znova usedavě rozplakalo. Rypák se vysoukal z dodávky. “Co s ním?“

“Zbaštíme ho.“

Rypák se zašklebil. “Fuj, já lidský maso nejím. Je mi z něho blivno. Navíc to nosí smůlu.“

“Dělám si srandu. Střelíme ho ve městě.“

“Hm. To by mě zajímalo, kdo bude chtít malý děcko. Celý město je plný děcek, který nikdo nechce.“

“ Prodáme ho černým mnichům. Bude se jim hodit….při obřadu. Pomoz mi!“ červ dítě položil, opřel do dodávky a snažil se ji narovnat. Ani s Rypákovou pomocí to ale nešlo. Nohy jim klouzaly po mokré trávě a ruce zase po hladkém povrchu automobilu. Celí zabahnění a znavení to nakonec po půl hodině vzdali.

“Stejně by ta ludra nešla nastartovat,“ řekl Rypák.

Auto v ten okamžik naskočilo. Motor túroval do vysokých otáček, jako by někdo seděl uvnitř a zběsile dupal na plynový pedál.

“Ježíšmarjá,“ vyjekl Rypák. Také červ úlekem přestal dýchat. řev týraného motoru jim trhal uši. Než ale stačili cokoliv podniknout, opět ustal.

“Kouzla! Je to tu začarovaný, já ti to říkal,“ ječel Rypák. “Musíme zdrhnout

“Hovno,“ řval na něho červ, který ho strhl na zem, aby mu zabránil utéct. “Hovno, ty zasranej posero!“ Fackoval strachem ochromeného muže. “Nenecháme tady kvůli tvý posranosti všechno ležet. Dostaneme to do města, i kdybych tě před sebou měl hnát bičem jako mezka! Vstaň!“

“Nemůžu. Ležíš na mně,“ úpěl Rypák.

“Tak dělej.“ červ se zvedl. Rypák pomalu vstal také. “Zabiju tě,“ zamumlal potichu. červ si ho ale nevšímal. Stál nad hromadou zbraní a uvažoval, jak je dopravit do města. “Budeme muset zavolat Biglese,“ řekl po chvíli a sáhl do kapsy pro mobilní telefon.

Byla to dlouhá noc. Esesman seděl v křesle a zasmušile zíral na černou obrazovku svého domácího kina. Ani jedna z ohmataných kazet se pro dnešní večer nehodila – blondýnky mohly po dlouhé době nerušeně spát.

Esesman se občas dotkl svého čela a pak na prstech sledoval, jak mu krev zabarvuje drážky v kůži. Ornament, trojúhelník z vzájemně se svírajících lidských rukou, nešel smýt ani velice agresivním prostředkem na čištění toaletních mís. Barva byla stále stejně jasná. Bude muset nějaký čas nosit čepici. Přitom nesnášel pokrývky hlavy. Připadal si v nich komicky. To vlastně ale bylo to nejmenší. Kdopak bude tajemný dnešní host? uvažoval Esesman, zatímco se minuty líně vlekly. Nějaký démon? Nemrtvý? Přízrak, který ho bude pronásledovat, dokud nesplní tu zatracenou zakázku? Začíná to být vlastně docela zábavné, pomyslel si. Velmi zábavné. Odložil zakrvácený kapesník a vstal. Jeho kroky vedly k těžké kovové skříni, která zabírala celou jednu stěnu pokoje. Otevřel ji a pohledem přejel temně se lesknoucí zbraně. Bez velkého rozmýšlení si vybral si velkorážní kolt s laserovou stopovkou. Munice už mu dělala větší starosti. U nohou mu postupně rostla hromádka krabic, které po úvaze odložil. “To bude ono,“ řekl asi po půl hodině vybírání. V rukou držel “Jakobsonovo střelivo proti daemonům, licencované řádem Křížových rytířů“. Stříbrné náboje jeden za druhým mizely v bubínku zbraně.

Projekt Artura Pokorného nebyl samozřejmě cílený na naprosté idioty. Soustřeďoval se na infantilní jedince, kteří v těle dospělého nosili bezelstnou duši dítěte. Nebylo snadné je shromáždit, žádný z nich na tom nebyl tak zle, aby musel být internován. Ale všichni měli na psychiatrii záznam, a právě to byl klíč, podle kterého byli právě oni nebo jejich rodiny osloveny. Byly to velké děti, vztekaly se, hádaly a žalovaly na sebe. Artur s každým z nich absolvoval čtyřhodinový rozhovor. Namalujte čerta, čeho se nejvíc bojíte, koho máte nejradši – stovky otázek, vypracované týmem firemních psychologů.

Bylo po šichtě. Teď tady měl všechny ty blázny hezky pohromadě. Seděli v závodní jídelně, pošťuchovali se a šuškali. Všichni se svorně těšili na Arturovu projekci. Ten si ale dával načas a zdlouhavě připravoval promítací přístroj. Jen deset minut strávil manipulací s reproduktory na vysouvacích muřích nohách. Bude to fungovat? Popravdě, přišlo mu to všechno bolestně primitivní a předurčené k nezdaru. Celý film trval asi devadesát minut a odehrával se v prostředí místní továrny. Vystupovalo v něm několik jasně kladných a několik jasně záporných pracovníků. Družstvo A a družstvo B – na těchto pracovních názvech se dohodl s kolegy, když neobvyklé dílo vznikalo.

Příslušníci družstva A byli veselí, nezáludní hoši, kteří se nebáli práce. Družstvo B byli líní špinaví lumpové, kteří škodili družstvu A. Například když něco pokazili, snažili se to hodit na svoje schopnější spolupracovníky. Nebo jim kradli výplaty. Nutili je, aby za ně plnili jejich povinnosti a tak podobně. S áčkaři to v jednu chvíli vypadalo velice špatně – když tu přišlo deux ex machina - animovaný firemní symbol – zelený drak. Béčkaři byli rázem zatlačeni do defenzívy. Někteří se polepšili. Ti ostatní skončili krutě a nejhůř to dopadlo s hlavou zloduchů. Po prohraném souboji s drakem rozdrtil vůdce béčkařů lis na zmetky. V závěru děkovali přeživší zaměstnanci zelenému draku, jehož socha stála ve výklenku v chodbě mezi šatnami a montážní halou. A představte si – drobné dárky a delikatesy, které se u nohou loga shromáždily, do rána zmizely!

Prostě kravina, říkal si Artur, když ho neklid v sále konečně přiměl zmáčknout tlačítko Play. Filmové představení začalo.

“Už letí!“ červ do vzduchu vypálil světlici, kterou našel v havarovaném vrtulníku v balíku se záchranným člunem. Stroj byl totiž původně určen pro lidi - oživlé mrtvoly nic takového pochopitelně nepotřebovaly.

Rozhrkané žluté letadlo se vynořilo nad stromy a zakroužilo nad hlavami čekajících mužů.

“Tady nemůže přistát,“ podotkl pochmurně Rypák. V náručí držel spící dítě zachumlané do špinavé deky.

Bigles byl ovšem mistr obtížných manévrů. Přehnal se kolem ve výšce sotva pár metrů a pak zamířil na přistání na ulici vedoucí středem vesnice. Kosti zakřupaly pod koly přistávajícího stroje, který zastavil před rozbořeným kostelem a otočil se o 180 stupňů.

“Je dobrej!“ jásal červ a rozběhl se k letounu. Bigles se už soukal z kabiny přecpané talismany. Jeho potetovaná tvář vyjadřovala absolutní zhnusení. “Nesnáším tyhle šmejdy,“ vykřikoval červovi v ústrety a štítivě se ploužil mezi ostatky nemrtvých. “Chci poloviční podíl. Taková svinská práce!“

“Dostaneš třetinu. My to tu našli, “ uvítal ho červ.

Bigles si odplivl. “Na to zapomeň,“ řekl vztekle. “Víš, že je mi z těchhle kostrounů na blití. Polovinu, nebo letím pryč. Tohle není čistý. Ty zbraně patří někomu, kdo by s náma mohl pěkně zatočit. Nerad bych něco podobnýho potkal doma vcelku“

“Ty starý šejdíři! Dohoda zněla na třetinu.“

“Neznal jsem podmínky.“

“Tak si zase odleť, vejre!“

Bigles se otočil a zamířil zpět k letadlu. “Příště už mi nevolej!“

“Počkej, počkej, počkej.“ červ zuřivě kopl do zažloutlé hnáty. “Máš mít polovinu.“

“Fajn.“ Bigles se najednou zářivě usmíval. “Tak jdem na to, chlapi. Všechno to ale najednou nepoberu.“

Šli k autu, kde čekal Rypák.

“čau mamko,“ zašklebil se Bigles, když viděl, co drží v náručí. “Kdes to vzal? Neříkej, že je tvoje. Nedokážu si tě představit s ženskou. To by byla sodomie.“

“Nekecej a pojď nám to pomoct převrátit,“ řekl červ.

Muži se s hekáním opřeli do auta. Chvíli se marně snažili. Pak se dodávka náhle lehce odlepila od země, dopadla zpět na kola a několikrát se zakývala ze strany na stranu.

“A je to,“ oddechl si červ. “Ani jsem nedoufal, že to půjde.“

“Šlo to divně lehce. Předtím jsme s tím ani nehnuli,“ kroutil hlavou Rypák.

Také Bigles vypadal rozpačitě a zamyšleně se drbal v zátylku. “Máš recht.“

“Jsme holt silný chlapi,“ řekl červ.

“Já myslím, že se tady dějí moc divný věci, že to jsou zatracený čáry, “ nedal se přesvědčit Rypák. “Cos přinesl to děcko, je všechno vzhůru nohama.““Jasně. Vlastně to auto zdvihl tenhle malej, podělanej fakan. A co ještě? Nevelí náhodou armádě kostlivců? Támhle v lese se něco hýbe, už jdou sem, bacha, Rypáku,“ posmíval se červ.

“Ty seš blbec!“

“Zato ty seš ajnštajn.“

“No tak hoši,“ zasáhl Bigles. “Dám vám nabídku. Dejte mi to děcko a jsme vyrovnaní. Co vy na to?“

“Klidně,“ kývl červ. “Vem si toho čarodějova učně. Můžeš s ním vystupovat na poutích. Hlavní kouzlo večera - podělaný spodky!“

“Fajn, vyřízeno.“ Bigles si vzal spící dítě od Rypáka. “Mějte se. Až budete zase v průseru, dejte vědět! Já letím.“

“Co s ním budeš dělat?“ volal za ním Rypák. Bigles ale bez odpovědi kráčel ke svému letadlu.

“Co s ním může dělat?“

“To není tvůj problém,“ odtušil červ. “Pojď nakládat. Chci být do setmění ve městě.“

Esesman neklidně přecházel po místnosti a pohrával si se zbraní. Blížila se půlnoc – hodina duchů. Najednou se za ním ozvalo hlasité cinknutí. Otočil se. Okenní sklo prasklo. Naskočila na něm spletitá pavučina. Opatrně se k němu přiblížil tak, aby nebyl zvenčí vidět. Pak se skla jemně dotkl. Vysypalo se na zem v blyštivém vodopádu. Dovnitř vlétl malý černý motýl a usadil se na křesle. Esesman na něj pomalu zamířil. Krev v žilách mu tuhla hrůzou. “Jen do toho“, zaznělo mu v hlavě. V tu chvíli vystřelil. Střela vyhloubila kráter v omítce, motýlkovi se ale zjevně nic nestalo. Jen několikrát líně mávl křídly. “Zkus to ještě jednou,“ řekl znova tajemný hlas v mužově hlavě. “Zkus mě zničit.“ Muž rezignovaně svěsil ruku s pistolí. “ Kdo jsi?“

“Jsem … Georgij.“

“Georgij?“ Esesman se hystericky rozesmál. “Georgij. Můj nový strážce. Můj malý motýl.“

“Budeš mě poslouchat,“ řekl motýl.

“Pochopitelně.“

“Je dobře, že si rozumíme. Najdeme to dítě a ty ho zabiješ.“

“Jak prosté. Tak tedy do toho.“

“Jsi připraven?“

“Ovšem, můžeme vyrazit.“

“Vezmi si raději kabát. Venku je chladno.“

Esesman nevěřícně kroutíc hlavou zamířil k šatníku.

“Chci se tě na něco zeptat, Georgiji,“ řekl, zatímco se oblékal do dlouhého koženého pláště.

“Na co?“

“Máš rád vanilkovou zmrzlinu?“

“Tvoje starosti bych chtěl mít,“ pravil motýl.

Artur Pokorný se hluboce styděl. Ale co naplat, teď musel zahrát svoji roli. Sám si to vymyslel. A navíc - platili ho za to více než dobře. Pár minut ponížení – několik měsíců blaženého života. Jednou seděl se svými kamarády v zahradní restauraci, když kolem prošel muž nevábného vzezření, páchnoucí potem, močí a starobou. Kdosi nadhodil otázku, zda by s ním někdo z přítomných dokázal za jednu miliardu dolarů strávit noc plnou vášně. “Nechali byste se od toho staříka vojet za jednu miliardu doláčů?“ zněl přesně dotaz. Artur to tenkrát jako jediný z přítomných odmítl. Co blbneš, říkali ostatní, do konce života bys měl vystaráno. Jo, ale do konce života by mě pálila prdel, opáčil tehdy. Nyní si na tento rozhovor vzpomněl. Šlo ovšem o srovnávání nesrovnatelného.

Dal před sochu ve výklenku misku buráků, klekl si a přivřel oči. Budou se mi smát, táhlo mu hlavou. Slyšel, jak přicházejí první zaměstnanci. Vnitřně se obrnil se a čekal na ironické poznámky. Jsou to blázni, ujišťoval se, jenom blázni. Už jsou tady.

“Co to děláte, pane vedoucí?“

Artur nehnutě seděl a neodpovídal.

“Modlí se, blbečku, nevidíš? K zelenýmu drakovi. Jako v tom filmu.“

“No jo. Fakt. On tomu věří. Tomu filmu.“

“Film je přece jen jako.“

“Ty seš jen jako.“

Zaměstnanci se hromadili a živě rokovali o podivném chování svého nadřízeného. Artur tiskl víčka k sobě a skutečně se modlil. Pane bože, ať už to skončí. Vydržet, jen vydržet..

“Myslíš, že to byl dobrý kšeft?“

Dodávka ujížděla po rozbité asfaltové silnici do Plzně. Zbraně vzadu divoce chrastily, jak automobil poskakoval po výmolech .

Rypákovi se nedostávalo odpovědi. Odpověděl si tedy sám. “Podle mně nás vojebal.“

červ na něj znechuceně pohlédl, pak ale hlavu odvrátil a mlčky zíral do krajiny. Rypák rozváděl svoje myšlenky dál.

“To děcko nebylo obyčejný. Bylo to čarodějný děcko. Jaký se naroděj jednou za čas – takový děcko je náramná vzácnost. Dostali bychom za ně vohromný prachy.“

“Hovno.“ červovi došla trpělivost. “Meleš nesmysly. Jasně, že to děcko nebylo normální. Ale tyhle věci smrděj. Zbraně jsou zbraně – to je jasný. V tom se vyznám. Ale do věcí čarodějů se nechci motat. Víš, jak to může skončit.“

“Ale že tam všude byli ti kostlivci…“

“To je jedno,“ nedal se přerušit červ. “Zbraně jsou zbraně. Kdo pozná, kolika rukama prošly? Koho to zajímá? Ale to děcko – bylo uprostřed tý vesnice úplně samo, mezi těma mrtvolama. To je moc divný.“

“Najednou jsi úplně obrátil. Předtím se náš hrdina procházel po vesnici a teď má nahnáno.“

“Jo. Protože na rozdíl od tebe nejsem blbec.“

Rypák se ušklíbl. “Jo, protože ty jsi idiot.“

červ jen bezmocně rozhodil ruce. “Jasně. Ale kde bychom teď byli podle pana Chytrýho? Zdrhali bychom s holýma zadkama někde lesem. Nebo bychom měli na krku čarodějnýho fakana a když by mu nechutnala kašička, udělal by každýmu z nás na střevech uzel a ani by přitom nemrkl.“

“To říkáš ty.“

“Jasně, že to říkám já. A dávej pozor na cestu, ať nám neulítne kolo.“

“Sakra!“ Dodávka nadskočila na velké díře v asfaltu.

“No – co jsem ti říkal! Dávej bacha, nebo nás zabiješ oba.“

“Tohle je Tonda, kamaráde. Teď jste kamarádi!“ Dítě upřeně civělo do tváře obrovského růžového prasete. Bigles je držel jen kousek od vlhkého rypáku a něžně se usmíval. “Budete si pěkně hrát! Uvidíte!“

Letec měl svoje obydlí vybudované z kusů rezivějícího plechu a částí automobilů. Stálo na zbytku dálničního mostu, podpíraném dvěma pilíři. Betonový ostrov čněl odříznutý od světa desítky metrů nad zarostlým údolím. Na zábradlí vítr roztáčel desítky větrníků, cinkal girlandami zvonků a jemně kvílel v píšťalách.

“A tohle je Karel,“ pokračoval Bigles v prohlídce svého království. Nyní stáli před velkým papouškem, který seděl pod malou stříškou přilepenou k letcově obydlí. “Je mu už padesát let a nikdy se snad nenaučí mluvit. Ahoj Karle! řekni: Ahoj Karle!“

“Ahoj Biglesi,“ pravil papoušek.

“Zázrak,“ letec se zašklebil a žertem zahrozil dítěti. “Vsadím se, že v tom máš prsty ty.“

Zanesl dítě dovnitř chatrče a rozžehnul petrolejku zavěšenou na zdi. Měkký svit odhalil příšerný nepořádek, kupící se kolem zdí a sestávající především ze starých hadrů nasáknutých olejem a nejrůznějších součástek.

Letec se pustil do rozdělávání ohně v kamnech. “Jak se vůbec jmenuješ, caparte?“, mumlal, zatímco dovnitř kamen ládoval dřevo a papír. “Jak ti mám říkat, malý čaroději? Artuši? Gandalfe? Ba ne, to by jen neslo smůlu. Dám ti úplně obyčejné jméno – budu ti říkat …..třeba Pepo.“ Bigles si očistil ruce a otočil se pro sirky “Rozumíš, od teď jsi Josef,“ oznámil dítěti, které ho z přítmí sledovalo velkýma, zářivýma očima. Pak škrtl zápalkou, ta mu však vzápětí vypadla překvapením z prstů. Oheň v kamnech už totiž hořel…

Esesman s odporem kráčel bahnem, které se na jeho naleštěné boty lepilo v těžkých hroudách a pronikalo jemnou látkou ponožek.

“Je tohle nutné?“ zeptal se znechuceně.

“Tady končí stopa,“ odpověděl motýlek Vladimír, který mu svým dlouhým blyštivým sosákem sál krev z předloktí. “ A nové stopy začínají.“

“Hm, to jistě.“

“Jen se pořádně dívej, Esesmane. To bahno je jak kniha. Stačí jen vědět, jak ji číst.“

“Zatraceně!“ Mužova polobotka zůstala vězet v lepkavé hmotě. “Už ses nakrmil, ty zatracený zmetku? Nebo ze mě vycucáš všechnu krev?“

Motýlek vzlétl a Esesman vylovil obuv z bahna. Vyzul si i druhou botu a obě odhodil směrem k terénnímu vozu, kterým přijeli. Pak se rozhlédl po okolní spoušti.

“Spadl tady vrtulník. A spousta kostrounů se rozsypala na kousky. Tohle natropilo to děcko?“

“Spíš jeho doprovod,“ odpověděl Vladimír.

“Jaký doprovod?“

“Unesl je jeden muž. Jmenuje se Artur Pokorný.“

“Proč je unesl?“

“To pro tebe není podstatné. Najdi to děcko a zabij je. O víc se nezajímej.“

“Zatracená práce,“ zavrčel Esesman. “No co se dá dělat, dáme se do toho.“ Zamířil k vraku helikoptéry.

“Kolik?“ zeptal se rozechvěle Artur Erwina Dietla, který už hodinu přehrával záznam průmyslové kamery. Bylo brzy ráno a Dietlův obličej vyzařoval neskrývané znechucení.

“Ještě to nemám spočítané. Jde to pomalu, ty ksichty vůbec nejdou poznat.“

“Aspoň přibližně. Je jich hodně? Co přinesli?“

“Je to v té kabele u dveří,“ ukázal Dietl. “To je teda svinská práce.“

“Dobře placená,“ podotkl Artur.

“Ale svinská. Kdo se v těch Rumunech má vyznat?“

Artur neodpověděl a probíral se obsahem zavazadla. “Myslí si, že Zelený drak je na sladké,“ zasmál se a prohrábl rukou hromadu čokolád a bonbónů. “Co s tím budeme dělat?“

“Já to do huby nevezmu, takový sladký sračky“ zavrčel Dietl, který zoufale třeštil oči chvíli na obrazovku, chvíli zas na fotografie v databázi zaměstnanců. “Vypálil bych jim nejradši na čela čísla. To by se potom ten šmejd třídil jedna radost.“

Artur se sám pro sebe ušklíbl. Dietlův postoj ho rozčiloval a silácké řeči ještě víc.

“Je toho dobrých deset kilo,“ pravil. “Musíme je odměnit. Víte co, jděte si odpočinout. Já už to dodělám.“

Dietl neprotestoval. “Pěkně se bavte,“ řekl a práskl za sebou dveřmi.

Artur usedl k počítači. Když přisunoval židlo, cosi pod stolem zazvonilo. Byla to prázdná láhev rumunského vína. Na dně ještě zbylo něco rubínové tekutiny. “To se nedivím, že ti to šlo jak psovi pastva, hňupe,“ pravil. Otřásl se zimou. Od chvíle, kdy přijel, tížila jeho duši deprese. Byl sám a měl pocit, že odpovědnost ho každou chvíli naprosto paralyzuje, že ten balvan ho zavalí a naprosto rozvrátí. Smutně vzdychl, zesílil zvuk a nastavil záznam na počátek. K firemnímu maskotu se na obrazovce šourala první postava. Podstrčila k nohám draka čokoládu, poklekla a začala drmolit svoji modlitbu. Artur vytáhl ze zásuvky příruční slovník. Znova a znova si pouštěl ten stejný úsek, dokud mu dokonale neporozuměl. Muž chtěl, aby se alespoň na den mohl podívat domů za svojí matkou. Jmenoval se Sergiu Dragulinsecu. Dragulinescu S. – dva dny volna, poznamenal si Artur u jeho jména. “Zatraceně, docela ti závidím,“ zamumlal. Vzdychl a přetočil záznam k dalšímu prosebníkovi. Traian Pana si přál smrt Erwina Dietla, protože ho údajně šikanoval. Na tuto prosbu Artur narazil ještě třikrát. Věděl, že bude muset s Dietlem promluvit. Vůbec se mu však do toho nechtělo. Nebo ho nechám odvolat, napadlo Artura. Stejně mu Němec lezl krkem čím dál tím víc.

Rypák s červem si sedli do rohu začouzené hospody a pokynuli Skrčkovi, lelkujícímu u pultu. Ten se na ně znuděně podíval, ze stanoviště se však nehnul.

“Skrčku,“ zahulákal Rypák. “koukej sebou mrsknout, než tě nakopu do prdele.“

“Máš prachy?“ zeptal Skrček se nevzrušeně.

“Neptej se a přines pivo. Dvě piva.“

“I kdybych chtěl, jako že nechci, tak vám dvěma zoufalcům nepřinesu ani krajíc suchého chleba. Divím se, že sem vůbec lezete. Za chvíli přijde šéf a to pak nechci vidět tu melu. Ještě jste mu nezaplatili ten auťák.“

“Přišli jsme zaplatit,“ řekl červ. Dones něco k pití, nebo leknu.“

Skrček se zašklebil, vylezl na stoličku a natočil plnou zavařovačku piva. Muži na něj žíznivě hleděli. Skrček však vůbec nemínil hosty obsluhovat. Napil se sám, otřel si pěnu na řídkých vousech a labužnicky říhl. “Vy dva mně můžete vlézt na hrb,“ pravil pak a jen tak tak stačil uhnout popelníku, který po něm mršil Rypák.

“Koukejte vypadnout,“ zapištěl zpoza pultu a vynořil se s brokovnicí. “Padejte odsud, grázlové. Máte na to pět vteřin.“

“Klid,“ řekl červ. “Schovej ten kvér, o nic nejde. Přišli jsme srovnat dluhy. Máme za sebou těžký den, nediv se, že jsme nervózní.“

“Tak přestaňte blbnout a pěkně čekejte na šéfa. Jestli ho potěšíte, tak dostanete napít.“ Skrček položil zbraň demonstrativně před sebe a zahleděl se na muže šilhavýma očima. Rypák chtěl něco říct, červ do něho ale šťouchl. “Zklidni se. Počkáme.“

Minuty se vlekly. červ začal poklimbávat. Uplynula skoro hodina, než se objevil majitel pohostinství. Byl to vysoký vyschlý muž s jedním okem, kterému se přezdívalo Kyklop. Doprovázel ho osobní zaříkávač, mnich v šedivém dotrhaném hábitu svěceném klanem Like a s desítkami amuletů různých značek kolem krku. Každý si však především všiml mohutného psího démona, který sebou vztekle cukal na ocelovém řetězu. Když Kyklop spatřil červa s Rypákem, zamračil se.

“Jdete pozdě,“ řekl. Démon pronikavě zasyčel, až sebou červ vylekaně cukl. Rypák se choulil vedle něj, zjevně neschopen slova.

“Dostaneš víc, než jsme se dohodli,“ řekl červ.

“To jaksi předpokládám. Už jsem přemýšlel, že vás oba prodám. Zklamali jste mě.“

“Máme zbraně,“ řekl červ. “Plnou dodávku. Samopaly, kulomety, pistole, je toho pro malou armádu.“

“Hm. Zbraně. No dobře, možná vám dám ještě šanci. Ale nechci žádný šrot, rozumíte.“

“Ručíme za prvotřídní kvalitu.“

“Vy tak za něco ručíte. Jste oba nesvéprávní. Lehni!“ poručil démonovi, který hladově zíral svýma planoucíma očima na oba muže.

“Chtěli pivo,“ ozval se posměšně Skrček od pultu.

“Tak pivo? Máte žízeň?“ zeptal se Kyklop a usedl naproti nim. Neodvažovali se odpovědět. “Neuvěřitelné. Taková špína. Ale to je vaši štěstí, kdo by se s vámi mazal, vy švábi. Uděláme to takhle. Než mi Skrček natočí, tak vypadnete. Dodávka a všechno v ní je moje. Váš dluh tím zaniká. To je víc, než si zasloužíte.“

Rypák jen zoufale polkl a podíval se na červa. Ten se také nezmohl na odpor. Jejich myšlenky byly v tu chvíli shodné, přemýšleli, jak se na cestě ven prosmýknou kolem očividně ostražitého démona a jeho nestvůrné mordy. Kyklop se zasmál. “No tak jděte. Moc času vám nezbývá.“

Zaříkávač se k němu náhle naklonil a něco mu zašeptal.

“Cože?“ zamračil se opět Kyklop.

V tu chvíli do hospody vkročil Esesman. “Hledám majitele té dodávky venku,“ řekl.

“Vážně?“ Démon zaznamenal jedovatý tón Kyklopova hlasu a povstal. Esesman však bestii nevěnoval pozornost a zahleděl se na Kyklopa. “Musím vás upozornit, že ten vůz je plný kradených věcí. Majitelé mě pověřili, abych se postaral o jejich navrácení.“

“Zřejmě jste se spletl,“ řekl Kyklop. “Je to můj majetek. Nebo snad chcete říct, že jsem zloděj?“

“To v žádném případě,“ pravil Esesman s teatrální uctivostí. “Nazval bych vás spíš zasranou kurvou.“

“Proč jste přišel zemřít zrovna sem?“ usmál se Kyklop. řetěz, na kterém byl upoutaný démon, mu vyklouzl z prstů. Stvůra takřka okamžitě skočila Esesmanovi po krku. Ten bleskurychle ustoupil do strany a zahájil palbu ze svého mohutného koltu. Lincecované Jakobsonovo střelivo proti daemonům trhalo tělo bestie na kusy. Na zem dopadla už pouhá zakrvavená hromada svalů, šlach a kostí, z které se kouřilo, jak se stříbro propalovalo tkání. Jedna z kulek zasáhla i zaříkávače, zhroutil se vedle Kyklopa jako podťatý a kolem jeho kápě se rozlila krev.

“Kurva,“ vyklouzlo zjevně šokovanému Kyklopovi z úst.

“Zasraná kurva,“ opravil ho Esesman, sáhl do kapsy pro nové náboje a dobil kolt. V jeho stínu se cosi zatřepetalo – byl to malý černý motýl. Přilétl k mrtvému zaříkávači a ponořil sosák do krvavé skvrny.

“Ukradené zbraně vyzvedne ještě během dneška zvláštní agent a navrátí je Lize čarodějů.“

Kyklop poslušně přikývl.

“Já jsem tu ale z jiných důvodů. Z místa krádeže zmizela také jedna osoba, která nás velmi zajímá. Bylo to dítě, docela malé, nemluvně.“

“To nevím. Ty zbraně přivezli oni,“ ukázal Kyklop na dva muže, kteří opatrně opouštěli svůj úkryt pod stolem.

“Bylo tam dítě,“ zablekotal Rypák. “Přesně jak říkáte.“

“A co se s ním stalo?“

“Vzal si je…. Bigles.“

“Bigles? Kdo to je Bigles?“

Tržiště ve Stodu patřilo k největším v kraji. Stánky se prohýbaly pod zcela novou elektronikou a psychoimplantáty z Tchajwanu, v uličkách visely girlandy klecí s magickými tvory, zbraně a stříbrem kované čarodějné manuály se leskly pod zarudlým sluncem. Bigles se prodíral tím zmatkem a rozhlížel se na všechny strany. Měl už nakoupeno, pouze jedna věc mu chyběla. Konečně spatřil, co hledal – hračkářství. Krámek patřil tlusté zachmuřené ženě, která s nepřátelským výrazem sledovala dění na trhu. Mezi vystavenými pestrobarevnými předměty pobíhal malý hlídací démon, připomínající ježka.

“Chtěl bych něco koupit svému chlapci,“ řekl Bigles a vzal do ruky autíčko na setrvačník. “Něco co by ho potěšilo.“ Zkoumavě se podíval na certifikát o firemním svěcení na jeho podvozku. “Chrání zdraví vašeho dítěte,“ stálo na umolousaném hologramu.

“Hm. To musíte vědět vy, co má rád,“ řekla trhovkyně úsečně.

Magický hlídač ho pečlivě sledoval, na zádech se mu ježily ostny, mezi kterými přeskakovaly namodralé výboje. Bigles se však s poklidem dál probíral hračkami. “Chtěl bych něco z poctivého plechu,“ mumlal si.

“Tohle nevedeme,“ štěkla žena. Bigles na ni překvapeně pohlédl.

“Vy jste teda vlídnost sama. Tak si to nechte, stejně je to šunt.“ Obrátil se rozmrzele k odchodu, když v tom ho někdo zatahal za rukáv. Byl to svalnatý, nakrátko ostříhaný muž se zakrouceným knírkem. “Pojďte prosím se mnou,“ řekl naléhavě.

“O co jde?“

“O vaši bezpečnost.“

Bigles se muži krátce zadíval do očí.

“O svoji bezpečnost se nejlépe postarám sám,“ řekl.

“Jde o to dítě,“ sykl netrpělivě muž. “Víme o něm. A nejsme sami.“

“Tak pojďme,“ pokynul Bigles. Vyšli z tržiště a ponořili se do bludiště křivolakých uliček, které vyrostly na troskách zničené vesnice. Mezi chatrčemi z vlnitého plechy a hrubých trámů to páchlo močí a chudobou. Biglesovi se z toho zvedal žaludek, mlčky však následoval cizince až k jediné stavbě, která jakžtakž přestála Armageddon – k malému baroknímu kostelíku na návrší za vsí. Kolem stavby vyrostlo hotové pole kopřiv, bylo zřejmé, že vevnitř dlouho nikdo nebyl.

“Vy jste křesťan?“ zeptal se Bigles, když vstupovali do zšeřelého svatostánku.

Muž se usmál a rozhrnul si košili. Na krku se mu zaleskl stříbrný kříž. “Jmenuju se Pierre,“ pravil.

“Já jsem Bigles.“

“Vím. Hledal jsem vás celý den.“

“Proč jste nepočkal u letadla?“

“Protože tam už čeká někdo jiný. Ani netušíte, do jakých problémů jste se dostal, člověče. Ale máte štěstí v neštěstí.“

“Vy mě teda napínáte. Dozvím se už sakra, o co jde?“

Pierre neodpověděl. Místo toho poklekl před oltářem, sepjal ruce a tiše se modlil. Pak povstal a obrátil se k Biglesovi.

“Tohle,“ rozpřáhl ruce, “je zbytek šťastného světa na této nešťastné planetě. Je to chrám lidství, čnící v moři barbarství.“

Bigles na muže hleděl s těžko skrývanou skepsí. “Nemůžete být věcnější? Už mě docela zdržujete. Jak jste se dozvěděli o tom dítěti?“

“Trpělivost, příteli. To dítě, to je paprsek naděje v temnotě. Je to nový spasitel. Meč a štít dobra.“

“Co to melete?“ vrtěl hlavou Bigles.

“Byl stvořen, aby opět vymýtil bohy a černou magii. Proto ho chtějí zabít!“

“Bože. Kdo?“

“Liga čarodějů. Pohůnci temných božstev. Nejprve vyslali armádu, ta však byla poražena. Tak najali vraha, který jde v jeho stopách. Byl jsem pověřen, abych to dítě ochránil. Za každou cenu. Je to nyní ten nejdůležitější člověk na světě.“

“No, jen jestli si nevymýšlíte. Připouštím však, že Josef má neobyčejné schopnosti.“

“Neobyčejné?“ přerušil ho Pierre. “Je Nedotknutelný. Démoni a jejich páni se před ním třesou, a to je teprve dítětem. Před lidskou zlobou je ale ještě bezbranný. Proto řád Služebníci vzkříšení rozhodli, že potřebuje strážce. Musíte mi to dítě vydat. Odvezu je do bezpečí. čím dřív, tím lépe. I pro vás.“

“Vyhrůžky na mně neplatí. A řečí o spasitelích už jsem slyšel víc než dost. Myslím, že jste pomatenec. To dítě vám nedám. Dokážu se o ně postarat lépe než nějaký řád,“ řekl Bigles.

“Děláte chybu. Ten vrah je výjimečně zručný. Bez mojí pomoci budete už za hodinu mrtvý.“

Bigles mávl rukou a obrátil se k odchodu. Pierre ho smutně sledoval, dokud za ním nezapadly dveře. Pak opět poklekl k modlitbám.

Artur se procházel mezi dělníky a cítil přímo orgastickou radost. Jeho svěřenci se pilně činili, pracovali rychle a přesně s jakýmsi podivným zaujetím. Trik fungoval. Nebyl snad nikdo, kdo by se k Zelenému drakovi nechodil večer modlit. Každé ráno ležela před sochou stále větší hromada darů, které už pomalu nebylo kam ukrývat.

“Baví tě práce?“ zeptal se Artur jednoho ze zaměstnanců, který samým úsilím šilhal a chvěl se na celém těle.

“Dělám to pro Zeleného draka. Aby mě chránil a pomáhal mi,“ zněla odpověď.

Artur si zamnul ruce. Všechno se dařilo. Produktivita továrny byla o polovinu vyšší než ve srovnatelných provozech, čehož si všiml i Bindig. Zítra měl Artur i se všemi podklady o projektu odjet do centrály na mimořádnou konferenci.

“Přátelé,“ vykřikl Artur. “Odvádíte skvělou práci. Příští měsíc vám zvýším vám plat. A k večeři bude jako zákusek jahodový puding!“ Tento pokrm si ve svých modlitbách přálo 56 dělníků. Artur schválně sledoval, jak na jeho prohlášení zareagují. Z jejich tváří vyčetl naprosté štěstí. Zamnul si ruce a zamířil do kanceláře, aby si nachystal věci na cestu. Měl už sestříhané záběry skrytých kamer a v počítači téměř hotový plán dalšího rozvoje své metody, kterou pracovně pojmenoval “Božská firma.“ Pustil se do pořádání papírů a hvízdal si. “Jo, jsem dobrej,“ znělo mu hlavou znova a znova. “Geniální Artur. Měli by mě dát nobelovku.“

Kdosi zaklepal.

“Dále,“ zvolal Artur. Byl to Erwin Dietl. Vypadal strašně. Na tváři měl velké mokvající boláky a šířil se kolem něj jakýsi mrtvolný puch. Podobně postižené byly i jeho ruce. Artura okamžitě opustila vítězoslavná nálada. “Co se vám proboha stalo?“ hlesl.

“Dietl cosi zachrčel, zabouchl za sebou dveře a padl do nejbližšího křesla. Artur se instinktivně odsunul.

“Začalo to včera,“ řekl Dietl. “Myslím, že je to z toho zasranýho vína.“

“Z jakého vína?“

“Co ti hňupové nosí k té modle. Bože, já chcípnu.“

“Zavolám sanitku.“ Artur začal vytáčet číslo. Dietl ho však zarazil.

“Ne, ty místní špitály by byly moje smrt.““Tak jak vám mám pomoc?“

Dietl mlčel. Artur se nervózně poškrábal na zátylku. “ Zavolám přece jenom tu sanitku,“ zopakoval.

“Hovno,“ zasýpal Dietl. “Dostanu se z toho. Nebudu už tu sračku pít a bude to v pořádku.“

“Takhle vás ale tady nemůžu nechat,“

“Jen se o mě nebojte. Klidně si jeďte. Já to zatím vyležím. Zatraceně.“ Dietl se s námahou zvedl a odšoural se pryč. Na křesle po něm zbyly skvrny hnisu. Artur na ně chvíli vytřeštěně zíral. Pak rychle nacpal všechny dokumenty do slohy, popadl laptop a přesunul se k sobě na ubikaci. Tam se pak dlouho důkladně sprchoval. Staré pochybnosti opět svíraly jeho nitro.

Letiště vybudovala před Armageddonem armáda a solidní beton dosud vzdoroval vegetaci i nepřízni počasí. Jeden z hangárů se proměnil ve svatyni vzdušných božstev. Zlověstné kreatury zachmuřeně trůnily mezi stovkami svíček a misek s obětinami. Slunce už zapadlo. Esesman seděl v trávě a zamyšleně hleděl na rudý přísvit z vnitřku chrámu a na postavy, které se míhaly kolem. Biglesovo letadlo stálo mezi ostatním stroji nedaleko na malém palouku. Grigorij zašimral Esesmana na krku, jak hledal nejlepší místo, kam by zabodl svůj sosák. Muž se vztekle ohnal, motýl ale jako vždy unikl.

“Doufám, že už se tě brzo zbavím, potvoro,“ řekl Esesman.

Grigorij toho nedbal a znova na rozhněvaném muži přistál.

“Každý musíme jíst. Raději dávej pozor. Jestli ti Bigles uletí, tak se mě nezbavíš do konce života,“ varoval.

Esesman pocítil nutkavou chuť na vanilkovou zmrzlinu. Unaveně povzdechl a skryl tvář do dlaní.

Poblíž zakuckal motor. Startoval vrtulník, nad plochou se zvedl nepříjemný vítr a vzduch byl náhle plný prachu a létající slámy. Muž zapomněl na zmrzlinu, povstal a rozhlédl se.

“Pozor!“ ozval se Grigorij. Helikoptéra zvýšila otáčky do nesnesitelného jekotu a rozpoutala ve svém okolí miniaturní bouři. Esesman si nasadil speciální termovizní brýle a připravil si zbraň. Cítil svým šestým smyslem, že se blíží nepřítel. Zatím však viděl pouze rozmazané obrysy létajících strojů a ohromný rudý mrak tepla, které chrlil výfuk vrtulníku.

“Rychle k Biglesovu letadlu!“ zaslechl Grigorije, který se mu ve zmatku ztratil. Poslušně zamířil vpřed, potácel se v předklonu proti větru a snažil se rozpoznat, co znamená pestrá směsice barev před jeho zraky. Zničehonic se veden instinktem prudce otočil a na zlomek vteřiny spatřil svého protivníka. Hned poté dopadla na jeho hlavu rána a Esesman ztratil vědomí.

Pierre se pokřižoval, sklonil se nad ním a ujistil se, že úder teleskopickým obuškem skutečně vyřadil Esesmana z boje. Bezvládné tělo odnesl do vrtulníku, který se pak konečně odpoutal od země a zmizel v temnotách. Prach se zvolna usazoval.

“Tak to bychom měli,“ chrchlal Bigles, který se na místě boje po pár minutách objevil s plechovým Ferrari v ruce. Trvalo mu hodinu, než hračku sehnal a byl na sebe pořádně hrdý. Rychle se vydrápal do kokpitu letadla a nahodil motor. Vůbec si nevšiml, že se na palubu stroje vloudil ještě jeden pasažér – malý černý motýl.

Artur okamžitě poznal, že Bindig je spokojený. Šéf se mu přátelsky vrhl v ústrety, hned jak vkročil do kanceláře, a objal ho.

“Vypadáš nezdravě,“ řekl.

“Cítím se skvěle,“ chabě oponoval Artur.

“No, neboj, Rumunsku už můžeš dát spánembohem. Potřebuju tě tady. Ten tvůj nápad byl vynikající. Posaď se! Whisku?“

Artur přikývl. Skutečně se necítil dobře. Po dlouhé cestě ho pálily oči a cítil škrábání v krku. Ráno se před zrcadlem v hotelu půl hodiny prohlížel, jestli mu na těle neraší stejné boláky, jako měl Dietl.

“Měli bychom převelet také Dietla,“ pravil. “Šikanuje dělníky. Úplně zbytečně.“

Bindig mávl rukou a zapálil si dýmku. “To je maličkost. S Baja Mare si už nelam hlavu, čekají tě nové úkoly. Máme patnáct klientů a nejsou to žádní troškaři! V průmyslových kruzích už máš renomé.“ Spiklenecky se předklonil. “Někteří ti chtěli nabídnout, abys pracoval pro ně, ale já řekl ne, Artura Pokorného nepustím, takovou chybu neudělám. Udělám z tebe spolupodílníka!“

Artur usrkl whisky. Jak mu mírně pálivá tekutina klouzala do krku, padal z něho všechen stres z uplynulého roku. Najednou si uvědomil přívětivou domáckou atmosféru vlasti. Skončila jeho izolace a otevíraly se před ním světlé zítřky. Šťastně se usmál a Bindig mu úsměv opětoval.

“Přiznám se, že jsem s projektem také spokojený,“ řekl Artur. “Makají jako šrouby. Vlastně jsme vytvořili první průmyslovou sektu. Jsou šťastní, že mají svého boha, pro kterého mohou pracovat. Vše pro firmu! A nejsou to jen samí prosťáčci. Přijali jsme už i několik normálních lidí, jestli to tak můžu říct. Ta atmosféra je do měsíce dokonale infikovala. Mohou se předřít!“

“A co ty? Taky se modlíš k tomu drakovi?“ zeptal se Bindig.

“Ano. Ale jen na oko,“ řekl Artur s úsměvem.

“Přemýšlel jsem, jestli bychom i tady neměli zavést takového maskota, nebo božstvo,“ řekl Bindig vážně. “Já vím, že tu máme samé inteligenty, ale proč to nezkusit?“

“Na to by tady nikdo neskočil.“

“Lidi věří různým blbostem. Na tom přece stojí celá naše firma. Chtěl jsem tě požádat, aby ses o to postaral.“

Artura tato výzva zjevně překvapila.

“Nebo máš v plánu něco jiného?“ zeptal se Bindig.

“Vlastně ano. Nazval jsem to extenzivní fází. Identifikace firemního boha s určitým zbožím. Spotřebitelé musí mít pocit, že s výrobkem získávají něco navíc, něco, řekl bych, magického. Navrhl jsem základ reklamní kampaně.“

“To není vůbec špatný nápad.“

“Mohlo by to fungovat v rozvojových zemích. A časem snad i tady.“

Bindig se za stolem uklonil. “Máš zcela volné ruce, pane Spolupodílníku.“

Esesmana probrala intenzivní bolest. Kdosi se nad ním skláněl s mokrým hadrem v ruce. Tekutina skanula Esesmanovi na rty. Byla slaná.

“To je svěcená voda,“ řekla neznámá žena. “Smyje ti ten neřád z čela.“ Zlehka muže pohladila. Esesman se rozhlédl. Byli v jakési kryptě, vládlo zde temno a vlhko. Oči se mu zalily krví, která mu prýštila z rány nad obočím.

“Kdo jste?“ zeptal se.

“Jsem Svatá Lucie,“ řekla žena.

Esesman se i přes bolest pousmál. “Kdo o sobě může tvrdit, že je svatý?“

“Ten, kdo nosil pod srdcem Spasitele. Toho, kterého jsi chtěl zabít.“

Esesman až teď uvědomil, že je připoutaný k lůžku. Hlava mu třeštila a měl nesnesitelnou žízeň.

“Jsem asi pěkným průseru, že?“ řekl. “Proč jste mě neoddělali?“

“Protože jsme milosrdní.“

Esesman se uchechtl. “Blázniví křesťani. A co se mnou chcete dělat? Udělat ze mě mnicha?“

“Máme pro tebe úkol.“

“Vy taky? Mám zase někoho zabít? Doufám že mi aspoň zaplatíte, jako tamti.“

“Ubohý muži,“ řekla Svatá Lucie. “Tvoje duše je plná zloby a potřebuje vyléčit, jako celý tento svět.“

“Chtěl bych se napít,“ řekl Esesman. Žena mu podala velký pohár vody. Zatímco Esesman hltavě pil, vešel dovnitř Pierre.

“Všechno v pořádku, má Paní?“ zeptal se.

Žena přikývla. “Náš host je pouze trochu vzpurný. Jako každý, kdo mezi nás zavítá poprvé.“

Pierre se sklonil nad Esesmanem. “Ta rána mě mrzí. Nechtěl jsem ti způsobit bolest, musel jsem tě však zastavit. Mohu ti nějak pomoci?““Budu ti vděčen, když mě odvážeš. A opravdu zavázaný bych ti byl, kdybys mi sehnal vanilkovou zmrzlinu.“

“Je mi líto, cestou Služebníků vzkříšení je odříkání,“ řekl smutně Pierre. “Odříkání a služba. Bez nich pro nás není spásy.“

“Já na spásu seru,“ řekl Esesman. “A seru na vás a na vaše poslání. Buďto mě zabijte, nebo mě pusťte.“

Svatá Lucie a Pierre se na sebe podívali a usmáli se. Žena pak Esesmana políbila na tvář. “Já vím, že procitneš. Darovala jsem ti svobodu a daruji ti i vnitřní světlo.“

Biglesovi zděšením vypadlo červené autíčko z ruky. K letadlu ho přiběhla přivítat zakrvácená kostra prasete.

“Tondo!“ hlesl.

V křesle na zápraží jeho chatrče seděl téměř nahý vytáhlý mladík a pozoroval letcovu reakci.

“Potřeboval jsem nějaké proteiny. Abych mohl růst a abych nabral sílu,“řekl.

Biglesovi vyhrkly do očí slzy. “Tys ho snědl. Jak jsi to mohl udělat?“

“Nic lepšího tu až dosud nebylo,“ řekl mladík. Pak zaostřil svůj zrak kamsi za Biglese. “Ale kohopak to tady máme? Pojď ke mně, motýlku!“ Napřáhl ruku dlaní vzhůru. Odkudsi přiletěl černý motýl a usedl na ni.

“Jakpak se jmenuješ?“ zeptal se mladík.

“Grigorij.“

“Kde ses tady vzal?“

“Mám za úkol dohlédnout na tvoji smrt.“

“No vida. A kdopak tě poslal?“

“Liga čarodějů.“

Mladíka výslech zřejmě dostatečně uspokojil. Uchopil motýla za křídla a snědl ho. Na rtech mu ulpělo něco krve.

“Co jsi zač?“ zeptal se Bigles s rostoucí hrůzou.

“Jsem nový Bůh. Neomezená vůle. Stačí, abych luskl prsty a bude se bortit svět.“ Mladík luskl a žalostné torzo prasete Tondy se rozsypalo po asfaltu.

“A co chceš po mně?“ zeptal se Bigles.

Mladík povstal a v očích se mu zablesklo. “Tvůj mozek a tvoje srdce. Jsou plné proteinů.“

Bigles se pokusil couvnout k letadlu, avšak cizí síla ho přikovala k zemi.

“Jsi zlý bůh,“ zašeptal, zatímco se k němu mladík blížil.

“Neřekl bych. Potřebuji ale sílu, abych porazil Ligu čarodějů. A abych obstál před ostatními. Svět je krutý.“ To byla poslední slova, která Bigles ve svém životě zaslechl.

Arturovi už všudypřítomní bůžci lezli na nervy. Byli všude. Na plakátovacích plochách, v parcích, kde se kolem nich shromažďovaly skupinky věřících, v televizi i na internetu. Záměrně si nekupoval žádné svěcené zboží, jeho výběr však byl den ode dne užší. Už dlouho cítil, že něco není v pořádku, první obavy u něj vlastně začaly klíčit už před sedmi lety, když zemřel Dietl. Bylo to jako kletba. A v poslední době, kdy se vzývání firemních model rozšířilo jako mor, jako by cítil vzrůstající nervozitu a nepřátelskou energii.

“Klausi, asi jsme to přehnali,“ řekl Bindigovi, když se naposled setkali. Se znepokojením zaznamenal, že v šéfově kanceláři vznikl nový výklenek. Stálo v něm agresivně působící božstvo jakési japonské firmy a před ním doutnala v misce kupka tabáku.

Bindig se na něj nechápavě podíval. “Co jsme přehnali?“

“S těmi bůžky. Vidím, že už máš taky jednoho.“

“To je Oki. Výjimečně silná firma. Vyrábí výbornou elektroniku. Když si na jejich přehrávači pustíš operu, jako by ses ocitl v ráji. Je to úplně někde jinde. Velmi dobré božstvo, na poli přehrávačů nejlepší, řekl bych. Největší konkurence Ultrasonicu.“

“Ty už ses taky zbláznil?“zeptal se znepokojeně Artur.

“Potřebuju na stará kolena jistotu. Ochrannou ruku. Pravda, mohl bych pít Kolu a myslet si, že tady budu věčně. Ale,“ spiklenecky se předklonil, “Kola má na kahánku. Nikdo jí nevěří. Chybí jim přirozená agresivita a zaujetí. Jejich duchovní manažer to úplně zpackal. Inu, když dva dělají totéž, není to vždy totéž.“

“Já s tím končím,“ řekl Artur. “Už mě není třeba. Firemní bozi si teď žijí sami pro sebe. Navzájem se nenávidí. Úplně tu nenávist cítím ve vzduchu, jako bych slyšel ty statisíce lidí, jak se navzájem proklínají.“

“To je konkurence.“

“To je neštěstí.“

Bindig zavrtěl hlavou. “Ty už mluvíš jako ti blázniví křesťani.“

“To je možné. Zkrátka toho mám dost. Asi se přesunu na venkov.“

“Jak chceš. Držet násilím tě nebudu, obchody už stejně nejdou jako kdysi. Měli jsme si také pořídit firemního boha.“ řekl vyčítavě Bindig. “Oki mi dá sílu,“ zamumlal pak. “Všechny ty svině zničíme.“

“Cože?“ zeptal se Artur.

“Nic. To jsem si říkal jen tak pro sebe.“

Esesman byl bytostně spokojený. Služebníci vzkříšení ho po marných dvou měsících vymývání mozku pustili na svobodu.

“Jsi volný,“ řekla mu Svatá Lucie. “Už tě nepotřebujeme. Spasitel povstal a nic ho nezastaví.“

Esesman nečekal a zamířil rovnou do svého bytu. Nechal spravit okno a polepil ho speciální fólií, takže dovnitř nebylo vidět. Nakoupil potraviny na několik týdnů dopředu a pak přestal vycházet ven. Nezajímalo ho, co se tam děje, jen seděl u obrazovky a sledoval svoje oblíbené pornofilmy nebo spal. Na dveře připevnil ceduli s nápisem “Nejsem doma.“ Přesto jednoho dne kdosi zazvonil. Byl to agent T. Vypadal zoufale. Esesman zaváhal, zda ho vpustí dovnitř, ale nakonec přece jen odemknul a pozval ho dál.

“Tak co?“, řekl Esesman. “Máš pro mně další výhodnou zakázku?“ Přehrávač podbarvoval jejich rozhovor hlasitým hekáním a sténáním.

“Omlouvám se za to, co se stalo,“ řekl agent T.

“Spíše jsem myslel, že mě jdeš zabít. Liga čarodějů se musí zlobit.“

“Liga čarodějů už neexistuje,“ řekl agent T. “Všichni jsou mrtví. Zničil je Nadčlověk. Rozmetal chrámy a pobil mágy. Snědl jejich mozky a srdce.“

“To jsou věci,“ pravil nevzrušeně Esesman. “Dáš si něco? V mrazáku je hora zmrzliny.“

“Ne, díky. Být tebou, bral bych to vážněji. Ten chlápek chce lidské oběti a chce jich pořád víc. Není o nic lepší než ti před ním, ale je mnohem schopnější. Chápeš, jak to myslím. Začíná to tady smrdět.“

“Bojíš se, že si přijde i pro tebe?“

“časem dostane všechny, kdo tu zůstanou. On a nebo jeho pomocníci, věř mi, že jich není málo. Uctívají ho jako boha, je jich stále víc. Já každopádně balím. A tobě bych radil to stejné.“

“Já se žádného zkurveného mozkožrouta nebojím,“ řekl Esesman. “Mám už dost toho pachtění a útěku před něčím. Mohl jsem zemřít mnohokrát. A místo toho jsem desítky lidí poslal na věčnost. Teď v tom ale už nevidím žádný smysl. Chci mít klid.“

“Myslel jsem, že bychom zmizeli společně. Ve dvou se to lépe táhne. Svět je nebezpečný a bude to ještě horší. Já tady už každopádně nemám žádné klienty a sám se cítím jako lovná zvěř.“

“Jo kamaráde, asi ti nepomůžu.“

“Budeš litovat.“

“Možná. A možná budeš litovat ty, kdo ví. Třeba tady konečně ten tvůj nadčlověk udělá pořádek. Když bude jen jeden bůh, nebudou války.“

“Ty to nechápeš, on není jako ostatní. Nespokojí se s modlením a obyčejnými obětinami. Chce stále víc. Je jak ohromný nádor, který se zvětšuje, až nakonec pohltí celou planetu a vyhubí všechno, na co narazí.“

“Tak proč vlastně utíkáš?“

“Protože to bude nějaký čas trvat a třeba se do té doby něco stane.“

Esesman mávl rukou. “Přeháníš to. Kolik bohů už se mezi sebou servalo a pokaždé to vypadalo jako konec světa. člověk udělá nejlépe, když se od nich drží stranou. Pak ti dají pokoj, jak bohové, tak jejich uctívači. Vzpomeň si, jak si to rozdal X-line s Deltacomem. Taky jsme to přežili.“

Agent T. smutně povzdechl. “Už brzy si vzpomeneš, co jsem ti říkal, ale to už bude pozdě.“

Esesman pokrčil rameny. “Strach nemám. Co víc ti mám říct?“

“Tak tedy sbohem.“

Artur se na venkově nudil. Jakkoliv mu současný svět lezl na nervy, trávil celé hodiny u počítače a na Internetu sledoval, co se děje. Občas si šel zaplavat do svého bazénu. Většinu času však žasl nad tím, co způsobil. Zvláště když sledoval náboženské obřady velkých firem, které uctívaly miliony lidí. Byly to akce na způsob rockových koncertů a účastníci při nich propadali obdobné hysterii. Nedílnou součástí byly také skupinové kletby na konkurenci. Artur už dlouho hloubal nad tím, proč jeho motivační metoda vedla k takové nenávisti. Jako nejpravděpodobnější příčinu nakonec stanovil jakousi přeplněnost duchovního prostoru, ve kterém sváděla firemní božstva svoji bitvu o sympatizanty, a prvotní dravost těchto komerčních model, bez které by byly odsouzeny k zániku. Arturův názor na tuto otázku změnil až příchod Armageddonu, který mohl celý svět sledovat v přímém přenosu. Začalo v číně, kde úřady nový styl práce mohutně podporovaly. Ohnivý déšť současně zničil čtyři závody místní automobilky. Byla to strašidelná a efektní podívaná, zvláště z meteorologického hlediska. Nikdo v tu chvíli netušil, že katastrofu přivolala konkurenční společnost a že jde o zárodek celosvětového požáru. Zemětřesení, ničivé povodně, elektrické bouře, tornáda, meteority a smrtící epidemie se během jednoho roku přehnaly přes celou planetu a za nimi následovaly armády dosud nevídaných tvorů, které jako by se vynořily z dávných bájí hnány kletbami a modlitbami trpícího lidstva. Artur to vše sledoval z bezpečné vzdálenosti a slušně zaopatřen, protože katolický venkov dlouho zůstal bezpečným útočištěm. Místní lidé vytrvale vzdorovali novým bohům, kteří si v krvavé lázni dělili svět. Artur tehdy došel k bolestnému poznání, že tato božstva skutečně existují, že nejde o iluze podnikových psychologů a duchovních manažerů, ale o bytosti s vlastní vůlí a ohromující mocí. Svět se rychle vzpamatoval do nové doby magie, která společně s technologií vytvořila nový řád. Slabí bohové a firmy byli svrženi a ti silní nastolili stav neustálého neklidu, jakési podhoubí, z něhož vyrůstali drobní zaříkávači, šílení potulní kazatelé, temné firemní církve uctívající nové pány i silné kouzelnické spolky, snažící se ovládnout svojí vůlí vůle ostatních. Nakonec podlehli i Arturovi sousedé, stali se nejprve přívrženci Brněnského strojírenského kultu a nakonec, poté co z Porúří přitáhla armáda složená z démonů a obrněných jednotek, přeběhli na stranu Německých odborářských bratří. Artur si rychle uvědomil svoji vinu. Sledoval běsnící monstra a neustálé střety na internetu a snažil se najít ty, co se změnou nesouhlasili. Bylo jich však podivně málo. Lidé ztratili něco ze svého komfortu, pod ochrannými křídly božstev však našli relativní bezpečí a duchovní jistoty a ti schopnější navíc zcela nové možnosti. Stará náboženství se zhroutila jako domečky z karet a nebo se přizpůsobila. Celá Afrika prožívala nebývalou renesanci, černí šamani léčící drobné neduhy a přivolávající kletby na nepřátele zákazníků vytvořili ve městech zvláštní komunity.

Každého dne po práci na poli usedal Artur k počítači a hledal spřízněné duše, aby se s nimi poradil, jak se vrátit do minulosti. Až jednou narazil na výzvu, která ho oslovila. Byla na té nejjednodušší internetové stránce, která se jmenovala www.spasitel.com . “Hledám muže a ženu, kteří svojí obětí zbaví svět falešných bohů a černé magie.“ Artur dlouho neváhal a okamžitě provozovateli stránky napsal. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Pro Esesmana si přišli asi týden po rozhovoru s agentem T. Museli ho sledovat, když se vypravil na nákup. Všiml si, že město je nezvykle pusté a že všichni jsou oblečeni v jednotných bílých hávech. Nebylo mu příjemně po těle, jeho černý oděv přitahoval pozornost, na jakou vůbec nebyl zvyklý.

“Jsi služebník našeho Pána?“ zeptal se ho kdosi, když vystupoval na tržišti ze svého terénního vozu.

Esesman mu neodpověděl. Cítil upřené pohledy ze všech stran, které jako by se mu vpalovaly do kůže. Rychle nakoupil u prvního stánku a musel přitom málem zbít prodavače, aby z něj vůbec něco dostal. Domů se vrátil zpocený, nervózní a rozzlobený.

A večer se to stalo. Oknem proletěl kámen a pak další. Zároveň se od dveří ozvaly silné rány. Kdosi se je pokoušel vyrazit. Opancéřovaný dub a důkladná petlice úderům zatím vzdorovaly, otázkou bylo, jak dlouho. Do místnosti už pršel hotový déšť kamenů, jeden z nich roztříštil Esesmanovu plochou obrazovku, kde byla zrovna prsatá blondýna v nejlepším.

“Tak teď toho mám dost,“ pravil Esesman a po dlouhé době odemknul svoji soukromou zbrojnici. Kromě oblíbeného koltu si připravil také kufřík s ostřelovačskou puškou a samopal. Z lednice si vzal nějaké jídlo a nachystal si je do tlumoku. Pak odsunul závory na dveřích a čekal. Stačilo několik ran a zámek povolil. Dovnitř se nahrnula skupina bílých postav, palba ze samopalu však prostor rychle vyčistila. Útočníci byli jen chabě vyzbrojení, měli u sebe dřevěné palice a provazy.

“Blázni,“ zabručel Esesman. Vzal několik ručních granátů a hodil je na ulici. Po sérii explozí kamenování ustalo a venku se rozléhal nářek raněných. Byl nejvyšší čas zmizet.

Schůzku měli ve zničeném metru, v jedné ze servisních komor. Artur strachem a zimou drkotal zuby. Tunel mu přišel nekonečný. Klopýtal o pražce a snažil se nemyslet na tvory, kteří by se mohli skrývat ve tmě. Uklidnil se, až když před sebou spatřil tlumenou záři. Vstoupil do tmavého prostoru, kde plálo několik svíček. Už tam čekali dva lidé, zachmuřený, asi padesátiletý malý muž a žena s fanatickým výrazem ve tváři. Seděli na olysalých židlích a mlčeli.

“Vítej, Arture“ řekl muž a podal mu ruku. “Já jsem Grigorij. A toto je Lucie,“ představil ženu. Ta na pozdrav kývla hlavou. Až teď si Artur všiml, že je těhotná.

“Dnes budeme svědky zrození Spasitele,“ řekl muž. “Je to moje vrcholné dílo a asi kvůli němu zemřu. Jako my všichni. Jsi připraven na smrt?“

Artur pokrčil rameny. “Doufám že ano. Předpokládám, že mi všechno vysvětlíte.“

“Jistě. Zasloužíš si to. Slyšel jsi o Lize čarodějů?“

“Něco ano. Jeden z mnoha čarodějnických spolků.“

“V něčem se ale přece jenom liší. Nespoléhají se jen na magii, jejich ideálem je spojení magie a technologie. Je to původem biotechnologická firma. Pracoval jsem v ní, i po Armageddonu. Je to ten nejnebezpečnější čarodějnický spolek, jaký existuje. A víš proč?“

Artur zavrtěl hlavou.

“Protože se rozhodli stát polobohy,“ řekl Grigorij dramaticky. “Zahájili genetický program, který má zlepšit jejich koncentraci, posílit jejich instinkty a vůli a hlavně, učinit je nesmrtelné. Je to definitivní cesta do pekla. Vznikla by nová rasa. Pro všechny ostatní by to znamenalo nekonečné otroctví. Kdo by se jim mohl postavit? Projekt je teď blízko svého završení. Do půl roku bude konec. Pokud to nestavíme my.“

“Dobře. Co po mně tedy chcete?“

Grigorij se usmál. “Hned se to dovíš. Pracoval jsem ve vývojovém týmu Ligy čarodějů, ale uvědomil jsem si, kam směřujeme. S několika kolegy jsem stvořil Spasitele. Bude čirou vůlí, která smete všechny ty zoufalé modloslužebníky a jejich krvavá božstva. Lidé se vrátí zpět na zem, budou se možná dál zabíjet, ale ne pouhou myšlenkou. Už jednou, v minulosti, se to podařilo a podaří se to zase. Lucie odnosila Spasitele pod svým srdcem. Byl nejvyšší čas. Liga čarodějů ví, že jsem utekl a pravděpodobně ví i to, co zamýšlím. Najdou mě, to pro ně není problém - možná už vyrazili. Ale tebe neznají. Až se dítě narodí, utečeš s ním do bezpečí. Vezmeš si je a pojedeš co nejdál. Stačí, abys unikal několik dnů. Poroste rychle a pak už se o sebe postará. Žádná magie mu pak neublíží. Tak co, jdeš do toho s námi? Jsi naše jediná naděje.“

Artur se zamyslel. “Co my nakonec zbývá,“ řekl pak. “Musím odčinit, co jsem způsobil. Věřím vám, protože mi žádná jiná naděje nezbývá.“

Grigorij ho poplácal po rameni. “Výborně. Dokážeme to.“ Sejmul si z krku stříbrný válcovitý přívěšek a podal ho Arturovi. “Tady to je pro nejhorší případ. Dám ti ještě injektor. Když tekutinu co je uvnitř vstříkneš do žíly, zemřeš. Ale tvoje síla nepřijde nazmar a zničí všechny magické tvory v okolí. Ten jed jsem pracovně pojmenoval Poslední výkřik.“

Žena zasténala. “Myslím, že to přichází,“ řekla a na čele jí vyrazily krůpěje potu. “Ano, už je to tady.“

Spasitel se v bolestech dral na svět.

Esesman ze sebe shodil bílý hábit a vydal se vzhůru na zvonici. Ozvěna obřadu rezonovala věží jako temné hučení. Esesman byl jedině rád, že je venku takový rámus, staré schody totiž pekelně skřípěly a po celou cestu vzhůru měl strach, že se rozpadnou. Naštěstí však vydržely a muž mohl z výšky šedesáti metrů obhlédnout celé náměstí. Dole pod ním kypěl bílý dav a čekal na svého boha. Náhle nastalo ticho. Z protilehlého paláce vyšel Nadčlověk na terasu osvícenou pochodněmi a pokynul shromáždění.

“Neseme ti oběti, náš Pane,“ zvolal dav a rozestoupil se. Vzniklou uličkou vleklo několik mužů dva zmítající se nebožáky. Byli to Rypák s červem.

“Teď oba chcípnem,“ vzlykal Rypák. “Vím to. Sežere nám srdce a mozky.“

červ mlčel a jen sebou zoufale cukal. Probrali to spolu v posledních týdnech už nejmíň tisíckrát a teď se ta chvíle přiblížila. Kyklopova pomsta byla krutá. Prodal je tomuto kultu záměrně, věděl, jak to skončí.

“Žehnám vám,“ zvolal Nadčlověk.

“Jsme tví služebníci,“ zaburácel dav.

Rypák s červem nyní klečeli na schodišti. Byli umytí a působili zdravým dojmem. Jejich věznitelé se o ně dobře starali. Nadčlověk k nim přistoupil. Pak položil ruku na červovo temeno. Jeho prsty se začaly svírat a červ bolestí vykřikl. V tu chvíli padl výstřel. Napilované Jakobsonovo střelivo proti daemonům roztrhlo Nadčlověkovu hlavu na kusy. Na náměstí propukl chaos.

Esesman na zvonici pomalu skládal ostřelovačskou pušku zpět do kufříku a hvízdal si. Poprvé v životě měl pocit, že udělal něco dobrého.