Hon na vosu

“Bože, já mám žízeň!“ Pepa žádostivě upíral zrak na obrovský vosí zadek připomínající terč. Uvnitř se skrývalo několik set hektolitrů prvotřídního vychlazeného piva. Monstrum totiž nebylo ničím jiným než gigantickou vosou, kterou si vzala do práce parta biotechniků a expertů na přepravu piva. Výsledek se nazýval PB4, což znamenalo pivní biotransportér čtvrté generace. Bůh ví jak se stalo, že se tento exemplář odchýlil od vymezené trasy. Zákon byl však v tomto případě stejně nemilosrdný jako muži v helikoptéře: Biotransportér, který se odchýlí od povolené trasy o pět kilometrů a více, může být beztrestně sestřelen a jeho náklad propadá lovci.

Otřískaná helikoptéra typu Kamov 52-b z armádního výprodeje teď za svou kořistí chvátala mezi vyschlými úbočími nahnědlých hor. Pepa ztěžka polkl. “Tak už ji sundej, Karle!“

Oslovený muž podrážděně vzhlédl od ovladačů zbraňových systémů. “Nechtěl bys držet hubu?“ Snažil se vose dostat na kobylku už přes hodinu, ale obří hmyz stále unikal a nastavoval mířidlům jen svůj zadek ztěžklý pivem. PB4 byl pro tyto situace skvěle vybaven a kdyby mu nedošla munice v zadních kulometných věžích, rozstřílel by z této pozice vrtulník na kusy.

“Hoši, máme společnost.“ Pilot ukázal palcem za sebe.

“No nekecej, Fanouši. Sakra, už je taky vidím!“ Na monitoru kamery, která snímala zadní polosféru, se v červené pavučině údajů chvěl konkurenční vrtulník. Zkosené, ostré linie jeho boků byly znakem technologie Stealth a vysvětlovaly, proč ho radar v Kamovu i v tuto chvíli ignoroval.

Karel zaskřípal zuby. “To mám teda fakt radost!“

“Co budeme dělat,“ zeptal se Pepa.

Fanouš pokrčil rameny. “Řekneme jim, ať vodprejsknou.“

“A když nevodprejsknou?“

“Tak je sejmeme,“ vybuchl Karel.

“Hej hoši, honem tam hoďte zpátečku. Na tuhle párty vás nikdo nezval!“ Fanouš přenesl hovor s cizím vrtulníkem do helem všech tří mužů. Po chvíli ticha přišla odpověď: “Nakašlete si!“

Fanouš gestem uklidnil rozzuřeného Karla a vedl konverzaci dál: “Pozor chlapečci, ať nepřijdete k úrazu.“ Všichni napjatě čekali na reakci. Druhá strana však zřejmě odmítla dále komunikovat.

“Blíží se,“ upozornil ostatní Karel. Na hledí přilby se mu promítal zaměřovač záďového rotačního kulometu spolu s přesnou vzdáleností konkurence. “Letí si pro smrt,“ drtil skrze zuby a prstem hladil rudé tlačítko spouště.

Vrtulník Stealth se brzy dostal na jejich úroveň. Když je míjel, vyklonilo se z otevřeného boku několik pupkatých mužů a mávali vztyčenými prostředníčky.

“Chcípněte,“ řval bezmocně Karel. Etický kodex lovců ho ale dosud neopravňoval k použití zbraní.

Konkurenti teď už byli před nimi a chystali se podle všeho na vosu nalétnou od shora a paralyzovat ji zásahem nervových center. Už, už se zdálo, že jsou ve vhodné pozici, když tu vzduch kolem nich proťaly rudé čáry kulometných dávek a vrtulník odskočil dozadu jako od rozpálené plotny.

“Málem to slízli,“ poznamenal Pepa. “Asi mají stejnou žízeň jako já.“

“S takhle mazanou bestií jsem se ještě nesetkal,“ řekl Karel. “Je to výzva samotnýho pekla. Ale hoši, jestli ji někdo dostane, tak to budeme my. Cítím to v kostech. Protože jestli ne, stojíme za starou bačkoru.“

Fanouš se však mračil. “To je všecko moc pěkný, Karle, ale tady jde do tuhýho. Sundala celou bandu Kulhavýho Žanka jako nic, a že to byl starej, zkušenej, žíznivej hunter. Nerad bych se s ním zase potkal na věčný pařbě. Jediný, co mě tu drží, je, že se za tou mrchou táhneme moc dlouho, abychom se teď na ni mohli jen tak vybodnout.“

“Vždyť už skoro nemá munici. Táhne to z posledního,“ namítl Karel. “Ještě chvilku a budeme ji mít namalovanou na kastli.“

Pepa s Fanoušovou skepsí také nesouhlasil: “Je tím napumpovaná, divže to z ní nestříká. Tohle je ten větší, novej typ. Je v ní oceán fajnovýho chlastu. Kdybychom si těhle třicet let pohohodovýho života nechali uletět, jsme totální paka.“

“Hele, hele,“ zvolal náhle Fanouš. Cizí vrtulník teď na to šel odspoda.

Karel vrtěl hlavou. Tento manévr dnes zkoušeli už třikrát. “Nemaj šanci.“ A skutečně, helikoptéra jen stěží vytančila ze svítivé sítě střel.

“Co asi zkusí teď?“ napadlo Pepu.

“Zkusí se s námi domluvit,“ řekl Fanouš. Ve sluchátkách v tu chvíli zapraskalo: “Hej kamarádi!“ Pepa se na Fanouše uznale ušklíbl. “Kamarádi,“ promlouvala sluchátka, “jsme na jedný lodi. Piva je dost pro všechny, jen se musí pěkně zlehka dostat na zem. Je jasný, že ani jeden z nás na to sám nemá....“

“To se pleteš,“ ucedil Karel. Na druhé straně ho však neslyšeli a řeč pokračovala: “Máme pro vás teda férovej návrh. Fifty-fifty. Složme ji společně. Čekáme na odpověď.“

“Jak si to představujete?“ ujal se slova Fanouš.

“Nalítneme na ni oba seshora. Jednu bouli má mrtvou, takže zatímco si tou zbývající vezme na mušku jednoho z nás, druhej ji sejme. Je to fér. Nikdo přece nemůže vědět, po kom si usmyslí střílet.“

“Moc se mi to nelíbí. Tohle snad sfouknem sami, ne?“ obrátil se Karel na ostatní.

“Zapomeň na falešnou hrdost, Karle. Mají pravdu. Já jsem pro,“ řekl Pepa.

Karlovi však od svého postoje nehodlal upustit: “Uvažujte, chlapi. Je to parádně vychcaný. Myslej, že vosa půjde po nás, protože si tý jejich vymazlený mašinky vůbec nevšimne.“

“Ale zatím si jí všimla až moc dobře,“ oponoval Fanouš.

“Může to být fligna. Co víš, co ti hoši maj na palubě? Stačí se na ně mrknout jenom zvenku a připadám si s naší Kačenou jak v pravěku,“ řekl Karel.

“Meleš nesmysly. Seš paranoidní. Kdyby na tom byli tak dobře, tak ji prostě sejmou a nás se nebudou na nic ptát,“ řekl Fanouš.

“Tak co?“ ozval se netrpělivě druhý vrtulník.

“Jo, jdem do toho,“ odpověděl Fanouš.

Karel zbledl vzteky. “Vždycky, ale vždycky jsme si říkali, že do určitých věcí jdeme, až když s nima souhlasí všichni.“

“Klídek, Karle,“ brzdil ho Pepa. “Soustřeď se.“

“Já se sakra soustředím až moc dobře.“

“No tak!“ řekl Fanouš.

Cizí helikoptéra počkala, až je Kamov dohoní. Pak oba vrtulníky shodně zrychlily a nabraly trochu výšku. Transportér se rychle přibližoval. Už byly tak blízko, že bylo možné rozeznat název pivovaru, vytvářející černé pruhy na zlatavém podkladu jeho zadní části, a také čtyři kupole z vrstveného pancíře, z nichž trčely krátké svazky hlavní a boule naváděcích systémů. Zásobníky zadních kulometů a kanónů PB4 však byly ke štěstí lovců prázdné a stejně tak podvěšené raketnice, jimiž byl trup osazen zespoda. Skutečná hrozba se skrývala o něco dál, v hrbu mezi dvěma páry obřích křídel, proměněných za letu v poloprůsvitné šmouhy. Muži ji během okamžiku spatřili. Všechno se potom událo ve zlomku vteřiny. Malá kupole na hřbetě se bleskurychle natočila a z její hlavně vyšlehl oheň. Vzápětí vypálil i Kamov, zatímco druhý vrtulník se svíjel v zajetí úhybných manévrů. Jeho palubní počítač hledal v záplavě projektilů volná okna, ale vrtulník byl příliš blízko, aby mohl včas reagovat.

“Mám ji!“ řval Karel a mačkal spoušť. Kumulativní náplně střel probíjely chitin prorostlý uhlíkatými vlákny a s chirurgickou přesností devastovaly nervové uzliny transportéru. Vosa zakolísala. Zatím se vrtulník nových spojenců ztratil v cloně miniaturních explozí, jimiž jeho aktivní pancéřování zmírňovalo a odvracelo zásahy z kulometu Pbčtyřky. Takové palebné síle však nemohl úspěšně vzdorovat, náhle znatelně zpomalil a zmizel v černém kouři kdesi vzadu. Před úplnou zkázou ho zachránila jen prudká změna kurzu poškozeného transportéru. Ten se nyní pohyboval trhaně a stále měnil směr. Další dávka z kanónu Kamova roztříštila nebezpečnou kulometnou věž na kusy. Uvnitř helikoptéry zavládlo nadšení nijak nezkalené problémy druhého stroje.

“Seš frajer, Kájo! Sbohem, střízlivosti!“ řval Pepa.

“Špica trefa! Hoši, ta sedne jako do vaty,“ řekl Fanouš. “Dávám jí pět minut.“ Karel nic neříkal, ale tvářil se spokojeně a jen trochu kroutil hlavou.

Vosa se dál opile motala. Houpala se, až se zdálo, že se překotí, prudce stoupala a klesala a byl div, že dosud nenarazila do skály.

“Hele, naši kámoši“ všiml si náhle Karel. Vrtulník Stealth, notně pošramocený a se zčernalými místy, se vynořil za skalním hřebenem. PB4 zřejmě opsalo půlkruh a jeho dráha se tak znova střetla se sotva se vlekoucím vrtulníkem.

“Dala jim do těla teda parádně. Proč se na to nevykašlou a neposadí to na zem? Každou chvílí jim to může bouchnout pod prdelí,“ řekl Fanouš.

“Ty to nechápeš? Letí si pro svůj podíl. Co kdybychom se na ně vykašlali?“ napadlo Pepu.

“Ani nápad.Dali jsme slovo. Fifty-fifty,“ pravil Fanouš a kontaktoval druhou stranu: “Hej kluci, budeme...“ Zmlkl však v půli věty, neboť jej zarazilo podivné chování nedávných partnerů. Jejich vrtulník totiž pálil ze všech zbraní a na zadku transportétu přibývaly díry, z nichž se řinulo pivo.

“Zbláznili se,“ zašeptal Fanouš.

“Ludry nepřející, dyť ji dočista zrasovaly!“ zařval Karel.

Celý déšť napěněného piva už tryskal z proděravělých tanků a chobot, který sloužil k přečerpávání nápoje do hospodských cisteren, vyhřezl v předsmrtné křeči na místě žihadla. Cizí vrtulník, jakoby tímto výpadem vyčerpal poslední zbytek zlovolné energie, tvrdě přistál na jakési skalní plošině.

Vosa na tom už byla velice špatně. Každou chvíli hrozilo, že se zřítí na zem. Neporušené tlakové těleso obklopující tanky s pivem by tento náraz přestálo. Bylo však prostřílené na stovce míst, mohutný tlak natřásaného piva už díry nestačily odvádět a ten stále vzrůstal.

Muži v Kamovu sledovali agonii Pb4 mlčky a s hrůzou v očích. Vosa provedla další prudký obrat a mířila zpět

směrem ke ztroskotanému vrtulníku. Bzukot jejích obřích křídel přešel do hlubokého rachotu, pak už bylo možno rozeznat jednotlivé rázy a poté, několik desítek metrů před vrtulníkem, došly vose všechny síly a řítila se stále rychleji k zemi. Tu muži v Kamovu rozeznali před sebou u vraku postavu s protiletadlovou střelou a vykřikli hrůzou. Jakoby je muž s raketou zaslechl zamával a pak stiskl spoušť. Vyšlehl plamen a černý šíp vnikl do boku padajícího monstra. PB4 explodoval. Miliony litrů piva rozervaly titanové nádrže, vosa zmizela rozmetána na kusy a na jejím místě vyrostl zkázonosný hřib bílé pěny. Tlaková vlna smetla cizí vrtulník i s celou posádkou do propasti. Kamov se nakrátko ocitl ve smršti pivního aerosolu, ale výbuch přestál celkem v pořádku. Bylo po všem. Obsah transportéru vymrštěný do atmosféry se jako poslední připomínka snášel v drobných kapkách nad místem tragédie. Fanouš zapnul stěrače. “Užívejte si, hoši. Tohle je pivní déšť.“

Pepovi po tváři stékaly slzy. “Málem jsme to měli! Jéžiši Kriste!“

“Nebreč, chlape! Dostali jsme tu mrchu, ne? Dostali jsme ji. To taky něco znamená,“ řekl mu Karel. “ Fanouši, šlápni na to, ať už jsme z toho proklatýho místa pryč,“ obrátil se na pilota, když viděl, že Pepův žal neutuchá.

“Jo, už toho bylo dost. Balíme.“

Kamov vyrazil a za chvíli zmizel za obzorem.

STRÁNKA

6

STRÁNKA

6