Hodina H

Měl jsem už sbalený kufr. Dal jsem do něho vše, co jsem podle svého soudu mohl na útěku potřebovat – zubní kartáček, holící potřeby, ručník (ještě ze svatební výbavy), pyžamo, troje ponožky, dvoje slipy, jedny kalhoty a košili, budík a maturitní vysvědčení. Když jsem zacvakl zámky, tiše jsem si řekl: „Sbohem Marto. Vem tě čert! I s tvojí zdravou stravou, s naklíčeným obilím a všema těma sračkama. Vem tě čert i s tou proklatou vychcanou chlupatou černou potvorou!“

Kufr jsem ukryl mezi lyžařským náčiním za závěsem v předsíni. Bylo to velké dobrodružství. Největší, jaké jsem kdy v životě podstoupil. Kupodivu jsem však byl klidný. Cožpak může být něco horšího než život s Martou? Když jsem jel naším otřískaným Favoritem na místo srazu, dokonce jsem si hvízdal. Vyrazil jsem raději o čtvrt hodiny dřív, než bylo třeba – jistota je jistota. Nenechám hochy čekat – přeložíme zboží, vezmu si podíl, vyzvednu doma kufr a rychle na nádraží směr Kotlasy, kde na mně čekala osamocená chalupa obklopená lesy - klid, ticho a svoboda. Krásný plán – krásně šílený.

Celé to šílenství začalo před třemi měsíci - v hostinci Bláhovka. Seděl jsem tam tenkrát já, Tomáš a Matěj….

„Tak co na poště?“ zeptal se Matěj nad půllitry vyhlášené dvanáctky, když jsme jako vždycky probrali manželky, domácí politickou scénu a dění ve světě. Vzdychl jsem, to téma mě dráždilo a Matěj to dobře věděl. Musel jsem však odpovědět, abych si zachoval tvář. „Pořád stejný. Lidi stojí s balíky ve frontě, obsloužíš jednoho, přijde další. Zvážím to, vypíšu potvrzení, hodím to na hromadu a tak pořád dokola. Co ti mám víc říct?“

„To musí být pěknej vopruz,“ řekl Matěj. Řekl to asi už posté během našich hospodských sedánek. Věděl jsem, že to zase řekne. Rád mi to připomínal.

„Já bych se z toho zcvokl,“ řekl Tomáš. „ Nesnes bych takhle sedět na prdeli. Radši dělám rukama. Kopal byl klidně hroby, ale nikdy bych nepracoval na poště. Shnil bych tam.“

Oba se na mně podívali. Vždycky jsem na to říkal – no jo, kluci, a co mám jako dělat? Čekám na důchod. Ujel mi vlak a ruce mám obě levý. Jenže toho dne bylo něco jinak. Snad se to ve mně celou dobu vršilo, snad mi nějak jinak sedlo pivo a nebo to byl osud, zkrátka vybočil jsem ze zažitého schématu.

„S poštou končím, pánové.“

Matěj se na mně překvapeně podíval – a v jeho pohledu bylo znepokojení. Moje iniciativnost ho zjevně zaskočila.

„Mám plán,“ pokračoval jsem. „Dřel jsem se dost. Jiní kradli a já to svou prací platil. Jenže už mě to nebaví. Teď chci být prachatej já. A už vím, jak to udělám.“

Tomáš zavrtěl hlavu. „Děláš si srandu.“

Pokrčil jsem rameny. „Jestli nechcete, tak nevěřte.“

„Já mu věřím,“ pravil Matěj. „Je to zajímavý.“ Ztišil hlas. „Jak to chceš udělat?“

„V pátek se na poště netrhnou dveře. Všichni stojí ve frontě a na přepážkách je pěknej frmol,“ vymýšlel jsem rychle. „Je první týden v měsíci, takže všichni platí složenky. Navíc chodí důchody. Stačí trocha odvahy, maska, pořádně hrozivej kvér a je na pár let vystaráno.“

„Kolik tam tak v pátek může být? Asi pořádnej balík, co?“ zeptal se Tomáš. Zájem mých dvou kamarádů mě překvapil. Cítil jsem, že ta hra začíná být nebezpečná. „Sakra, hoši, nejste nějak moc zvědaví?“

„Sám jsi o tom začal,“ řekl Matěj. „Podívej, taková věc je pro jednoho moc velký sousto. Hrozí komplikace.“

„Taková věc chce týmovou práci. Dělbu rolí. Profesionalitu.“ přidal se Tomáš.

„Vy vážně chcete tu poštu vyloupit?“ zeptal jsem se s už nepokrytým zděšením.

Tomáš a Matěj na sebe pohlédli.

„Je to výzva,“ řekl Tomáš

„Je to šance,“ řekl Matěj.

Nepočítal jsem bohužel s Martou. Bylo mi jasné, že je zle, hned jak jsem ji spatřil. Inzeráty v příloze Zdravá výživa ji bohužel toho dne nasměrovaly přímo na místo, kde jsem čekal na hochy. Vyšla z jednoho domu a vláčela jakési dva objemné balíky. Zaregistrovala mě téměř okamžitě. Veškerý klid mě opustil a celý jsem se zpotil. A sakra, už je tady, už otvírá dveře od kufru, dává tam svůj záhadný náklad a sedá vedle mě.

„Co tady děláš?“ vyštěkla pohněvaně na uvítanou. „Chtěla jsem si vzít auto, abych to nemusela tahat.“

„Co to je?“ hlesl jsem.

„Co se staráš? Odvez mě domů!“

„Ale já …nemůžu.“ Zoufale jsem pohlédl na hodinky. Hodina H měla udeřit za 10 minut.

Martin výraz byl však naprosto nekompromisní. „Podívej, miláčku, to auto je moje, rozumíš, vydělala jsem na něj já, a to že s ním čas od času jezdíš, neznamená, že si s ním můžeš dělat co chceš. Takže už mě přestaň zdržovat – na rozdíl od tebe mám práci. Jeď!“

Váhavě jsem nastartoval. Co teď? Přece nemůžu odjet…teď, když….

„Tak na co sakra čekáš?“

Jeli jsme domů. Šlapal jsem na plyn jako blázen, ale na Favorit to nemělo žádné účinky. Ani Marta si nevšimla, že spěchám. Otráveně civěla na město za sklem. „Jak to, že vlastně nejsi v práci?“ napadlo ji.

„Máme…sanitární den.“

„Sanitární den? Na poště? A v pátek?“

„ Šéf se zcvokl.“

„To jo, tam se zcvokne každej. Na poště může pracovat jen úplnej magor….a nula. Takovej bordel,“ zamumlala, když jsme míjeli přetékající kontejner. „Vyluxoval jsi?“

„Ne,“ přiznal jsem schlíple.

„Jak to?“

„Nešel proud.“

„Mohl sis vymyslet něco lepšího. Je mi jasný, že jsi se na to vykašlal, jako na všecko. Co Adéla?“

„Spí jako vždycky v mém křesle.“

„V MÉM křesle.“

„Je plný chlupů. Stejně jako koberec. Nedá se to vyluxovat. Drží to tam elektrostatický náboj.“

„A to ji mám jako zabít nebo co? Je to kočka, tak pelichá.“

Byli jsme doma.

„Tak fajn, Martičko, já už musím. Šéf mě poprosil…“ zkusil jsem to. Vše se proti mně však spiklo.

„Šéf počká! Přece mě to nenecháš tahat? Pěkně mně s tím pomůžeš!“

Vzdychl jsem. Nedalo se nic dělat. Vyběhl jsem z auta a popadl ty pytle. Byly pekelně těžké. Uvnitř bylo nějaké zrní nebo co – aspoň tak chrastily. Opět mi připomněly, jak je dnešní den důležitý. Udělal jsem naše páté patro v rekordním čase. S úděsem jsem pohlédl na hodinky – hodina H měla udeřit za pět minut!

Bylo to nakonec jednoduchý. Matěj měl dluhy a Tomáš se nudil. Všichni jsme od něčeho utíkali. Sešli jsme se u Tomáše v dílně, abychom to naplánovali.

„Musíme to důkladně promyslet, hoši,“ řekl Matěj. Hned v počátku jsem zcela ztratil iniciativu. Můj plán oběma společníkům přišel příliš primitivní – pravda, za tu chvíli jsem to onoho osudného dne v hospodě nestihl příliš promyslet.

„Ten tvůj plán za moc nestojí. Hned tě poznají,“ řekl Tomáš.

„Jak někoho z nich nezabiješ, budeš jim jenom pro smích,“ dodal Matěj. „A vražda, to je trochu silný kafe. Zvlášť pro tebe.“

„To je pravda,“ musel jsem uznat. „Nechci nikomu ublížit. Plán ale musí být jednoduchý a jasný. To je starý vojenský pravidlo. Jak se to moc komplikuje, tak se to podělá. Von Clausewitz tomu říkal frikce.“

„Musíme přijít na nějakou lest,“ řekl Tomáš. „Měl jsem takový nápad. Mohl bych sestrojit invalidní vozík, který se dá rozložit na žebřík. Jeden upoutá pozornost, druhý přeleze za přepážku a je to!“

„Hm, to se mi moc nezdá. Je to moc komplikovaný,“ namítl jsem. „ Jaké máš zkušenosti s konstrukcí rozkládacích invalidních vozíků?“

„Mám dílnu, šikovný ruce a chytrou hlavu,“ řekl Tomáš.

„Musíme je nějak překvapit,“ řekl Matěj. „Nějak propašovat nás tam asi nemůžeš, co?“

„Jsou tam kamery. To je ale všechno. Ženský mají prachy ve fórovejch šuplících, který se už pomalu rozpadají. Ty kamery jsou asi největší problém.“

„Potřebujeme masky, to je jasný,“ řekl Matěj.

„To jsem už navrhoval.“

„Hm.“ Tomáš si držel hlavu v dlaních. „Hoši, a co takhle dát tam bombu. Vybuchne, lidi budou ve zmatku utíkat a my to tam zatím vyberem.“

„Bombu ne,“ řekl jsem. „To je nebezpečný.“

„Nebo požár!“

„Ale my tu poštu chceme vyloupit a ne zničit,“ poznamenal Matěj.

„A co falešnej požár?!“ vykřikl Tomáš.

„Falešnej požár?“

Kluci mě zabijí. Rozrazil jsem dveře, vhodil náklad do předsíně a chystal se seběhnout zase dolů. Zlověstný zvuk mě přiměl, abych se otočil – jeden z pytlů prasknul a jeho obsah se vyřinul na koberec. Byla v něm čočka! Zatraceně! Snad půjde dát prasklinou ke zdi, aby si Marta na první pohled ničeho nevšimla. Když jsem ale chtěl pytel přemístit, povolilo jeho dno úplně! Čočka se rozprskla přes půl předsíně. „Jéžiši Kriste!“ zvolal jsem zoufale a propadl naprosté panice. Slyšel jsem, jak Marta stoupá po schodech. Rychle do komory pro smeták a lopatku! A pro kýbl! Všechno mi padalo z rukou. Čočka byla všude, v botách, na koberci a ve škvírách pod prahy.

„Cos tady vyváděl?“ Marta byla nahoře.

„Rozsypala se mi ta zatracená čočka!“

„To je speciální indická čočka! Naprostá vzácnost!“

„Na dobře. Zkrátka se rozsypala. Máš ji tady v kýblu. Já už musím běžet.“

„Nikam!“ Marta mi zastoupila cestu a podezřívavě mi hleděla do tváře. „Co je s tebou? Jsi úplně mimo. V tomhle stavu ti nemůžu půjčit auto!“

Zoufale jsem zaskučel.

„Než se uklidníš, můžeš vyluxovat.“

„Ale šéf čeká!“

„Ať čeká. Za ty prachy, co ti dává, může čekat do nekonečna. Máš dnes volno, tak ať se poohlídne po někom jiným, jestli něco potřebuje.“

„Martičko, pujč mi to auto!“

Marta však ostentativně strčila klíčky od vozu do kapsy. „Nejdřív vyluxuješ, pak o tom můžeme uvažovat.“

Fungovalo to. Syrečky byly cítit po celé hale! „Kristova noho, co je to smrad? Kde se to bere? Někdo nás chce otrávit!“ nadávali kolegové. Výsledek mě příjemně překvapil. Šel jsem na záchod, odstranil mřížku a vyjmul balení důkladně uleželých syrečků ze stříbrného tubusu vzduchotechniky. Splnil jsem tak první svůj úkol – vyzkoušet, zda se bude dým v klimatizaci šířit správným směrem. V šatní skříňce jsem už měl přichystané obě časované dýmovnice, které vyrobil Tomáš. První jsem měl nastražit právě ve vzduchotechnice na záchodě. Bylo to asi pět kilo čínské zábavné pyrotechniky s elektrickou roznětkou, iniciovanou upraveným budíkem na baterky. To vše ukryl Tomáš do staré podkolenky. Druhá dýmovnice byla v podstatě stejné konstrukce až na to, že ji Tomáš zamaskoval do podoby balíku. Byla větší a těžší. Měl jsem ji nechat mezi ostatními balíky v hale. Můj poslední úkol spočíval v zajištění odvozu mých kamarádů, na kterých ležela akční fáze celé operace, pojmenované kódově Fénix. Měli vyčkat, až personál v panice opustí prostor pošty a poté buď pomocí lan s kotvami přelézt za přepážku, nebo v lepším případě, pokud za sebou prchající poštovní úředníci zapomenou zavřít dveře, jednoduše vniknout dovnitř dveřmi a zmocnit se všech peněz, na které narazí. Pro zlepšení orientace jsem pro ně vyrobil plánek, podle kterého potmě trénovali ve skladu Matějovy firmy. Ve čtvrtek večer jsem dal dýmovnice na svá místa, vložil jsem do budíků baterky, seřídil je a nastavil zvonění na pět hodin odpoledne. To byla hodina H.

„Už jsem vyluxoval!“

Marta se sadisticky ušklíbla. „I křeslo?“

„Křeslo?“

„Je přece plný chlupů. Z Adély.

„Není to tak zlý, přeháněl jsem. Broučku, můžu už jet?“

„No dobrá.“ Sáhla do kapsy. „Kdy se vrátíš?“

„Ještě nevím. Tak do hodinky.“

„No tak jo. Dávej pozor.“ Dala mi klíče. Vlažně jsem ji políbil a prchal k autu. Smůla se mi dál lepila na paty – všechny semafory měly červenou, jeli přede mnou popeláři, autoškola a autobus, který každou chvíli zastavoval v místech, kde se nedalo předjíždět. Úpěl jsem zoufalstvím. Konečně jsem se přiblížil k poště. Už z dálky jsem viděl ohromné dýmové mračno a slyšel jsem houkání sirén. Když jsem zabočil do postranní uličky, kde jsem se měl setkat s kamarády, krve by se ve mně nedořezal. Stála tam policejné dodávka a houf policistů. Muži zákona na mně podezřívavě hleděli. Jeden z nich přistoupil k mému vozu. „Tady je teď uzavřená zóna, pane.“

„A můžu se zeptat proč?“

„Nějaký chlapi se pokusili vybrat poštu. Málem jim to klaplo, ale dostali jsme je.“

„Jak to?“

„Podívejte, já nejsem oprávněný poskytovat vám takové informace. A teď prosím pokračujte.“

Ten nachystaný kufr se mně ještě hodil. S Matějem a Tomášem jsem se totiž zakrátko opět setkal. Bylo to ve vězeňské jídelně.

„Zasranej debile!“ vykřikl Matěj, hned jak mě spatřil. Pohledy dozorců ho trochu zklidnily, přesto jsem se od něj raději držel dál.

„Kreténe, kdes byl?“ syčel Matěj a musel se držet desky stolu, aby přemohl vztek. Tomáš působil klidněji, ale také v jeho pohledu jsem viděl jen pramálo sympatií.

„Ahoj, hoši,“ řekl jsem nesměle a usedl o stůl dál. „Nezlobte se – měl jsem bouračku. Vrazila do mě nějaká blonďatá kráva na křižovatce.“

„Kecáš!“ zařval Matěj. „Vysral ses na nás. Ale to ses přepočítal hošánku. Budeš tu s námi sedět tak dlouho, až zčernáš, a každý den ti rozbijeme držku.“

„Fakt, měl jsem havárku. Den blbec.“ Usrkl jsem polévky – hm, docela dobrý. Když to srovnám s těma celerovýma šlichtama…

„To se ti fakt moc nepovedlo, kamaráde,“ řekl Tomáš. „Kdybychom nespoléhali na odvoz, nechali bychom tam drobný a snad by to klaplo. Takhle byly ty pytle těžký jako cent a hned nás hned dohnali.“

„Promiňte, hoši. Mrzí mě to.“

„Ještě tě to bude mrzet,“ řekl Matěj.

Nakonec mi ale odpustili. A vůbec, v kriminále to nebylo tak zlý. Měl jsem pestrou, normální stravu. Měl jsem svůj kavalec. Nebyly tam kočky. Pracoval jsem ve vězeňské knihovně a měl jsem docela klid. Jenom hoši, to bylo mé černé svědomí. Hrával jsem s nimi po večerech mariáš a poslouchal jejich stesky po svobodě.

„Hniju tady,“ řekl jednoho dne jako obvykle při naší večerní partičce Tomáš. „Dusím se. Flek!“

„Re. Ženskou, bože dej mi ženskou! Nemusí být ani pěkná. Jen tak jakoby náhodou bych jí ho tam foukl,“ mumlal Matěj.

„Já jsem rád, že mám od ženských pokoj. Když tak nad tím ale přemýšlím, vlastně si myslím, že není těžký se odsud dostat,“ řekl jsem a podrbal se za uchem. „Vlastně je to docela jednoduchý.“

„Myslíš?“ zeptal se Matěj.

„No jasně. Každý pátek se z dvorku pod knihovnou odváží prádlo. Stačí se nějak dostat přes mříže…“ rozjímal jsem, když tu jsem si s úděsem všiml, že oba přestali hrát a civí na mně.

„Hoši, ne! Tentokrát už ne!“

„Je to výzva,“ řekl Tomáš.

„Je to šance,“ řekl Matěj.

„Ježiši Kriste.“