Dirkův blog

Pokud vám předchozí prohlášení připadá vnitřně sporné, nežijete asi v žádném dlouhodobém vztahu.

K nejcharakterističtějším vlastnostem mé ženy patří jakási noblesní nedbalost -- soustava zlozvyků, z nichž je nyní nutno zmínit dva: nezdolnou neochotu pamatovat si, kam uklízí věci, ať už svoje, moje nebo holčiček, a blazeované chápání jakékoli techniky jako variace na otvírák na konzervy, uplatňované na veškerá mechanická, elektronická a snad i telepatická zařízení počínaje automobilem a konče počítačovým hardware i software.

Průsečíkem výše zmíněných vlastností je zacházení s mobilními telefony, které nemá obdobu.

Ne, nemá.

Odskočil jsem si k psacímu stolu přepočítat trosky na hřbitov mobilních telefonů. Čtyři kousky, nic moc. Jenže já dobře vím, že ještě někde tlí další dva. Takže šest, asi za pět let. Je to málo? Nevím. Já měl jeden (který přestala používat, pak si vzala zpátky a on teď leží na tom stole) a teď jsem už dva roky nespokojen s firemním (především proto, že může zazvonit kdykoli a někdo mi z něj naloží práci).

Chápal bych, že miminko se může zmocnit tak pěkné hračky, jako je telefon, a zlikvidovat jej koupelí v čaji. Obzvláště naše miminko. (No co, mé sestře vypadlo během jediného měsíce hned několik Nokií ze zadní kapsy u kalhot do záchodu, pokaždé s letálními následky -- což nahrává mému dojmu z firmy Nokia a nepochybně to úzce souvisí s tím, že před mobilními telefony se věnovala výrobě toaletního papíru, jak implicitně vidno zříti z textu Wikipedie.)

Pochopím, že telefon jen tak sám od sebe "přestane fungovat".

Pochopím, že "spadne a rozbije se".

Ale stává se to proklatě často, víte?

No a ten poslední telefon žena vymámila z tchána (protože její předchozí model prodělal něco nepěkného a musel být nahrazen), neboť tchán jako věrný zákazník využil nějakých těch bonusů nebo čeho a koupil si novější model. Je to něco korejského a trpí to velmi extravagantními moderními zvuky a nesnesitelným uživatelsky citlivým chováním (např. zvuk o přijetí sms se v pravidelných intervalech opakuje do doby, než si majitel telefonu sms nepřečte, což je pikantní především v situaci, kdy telefon nelze najít a budí spící děti).

Již několik týdnů, možná i měsíců, trpí poslední model jistými kritickými výpadky funkcí. K těm, jichž jsem si všiml i já, patří nefunkčnost části klávesnice.

"Jak na tom krámu najdeš starou sms, vždyť do toho menu se nedá dostat?"
"Když mi přijde další sms, tak se objeví obálka a ta se otevírá čudlíkem, který funguje."
"A co když ti dlouho další sms nepřijde?"
"Prosím?" (Řečeno ve významu všem normálním lidem přece chodí neustále spousty sms.)

No dobře, je to fiktivní dialog, ale takhle nějak to bylo.

Nicméně včera mi žena večer volala, že stojí u kamarádky před domem a nemůže se na ni dozvonit, a abych jí zavolal. "Proč voláš mně a ne přímo jí?"
"Protože klávesnice u telefonu už nefunguje."
"No a jak ses tedy dovolala mně?"
"Rychlá volba ještě funguje."
"A to už pokaždé, když budeš chtít někomu zavolat, tak to budu vyvolávat já?"
"Prosím tě nech toho, to mě teď vůbec nezajímá, mě pípá organizér, že mám něco naplánovaného, a já nemohu zjistit, co to je."

Flash: Prý mám jít spát a psaní těch pindů zkrátit.

Dnes při večeři žena jen tak mezi řečí utrousila: "Všiml sis, že tomu mému telefonu už skoro nefungovala klávesnice?"
"Ano, všiml." (vysloveno stylem Clinta Eastwooda z filmu Dirty Harry.
"No, tak si představ, že už zase funguje."
"Opravdu?" (se skutečným zájmem)
"Jo. On mi totiž spadl do výtahové šachty."
"Cože?"
"No do výtahové šachty. Od nás ze třetího patra. A tak teď už funguje."

Technologie? Fyzika? Spíš zázrak.

Jdu spát. Přečetl jsem si to po sobě a nic moc. Ale jak jsem již byl pravil v úvodu, nevypsati se z toho, hrdlo by se mi protrhlo.