Dirkův blog

O Michalu Ajvazovi a literárních cenách

Noc, pondělí 12. 12. 2005
Mám rád knihy Michala Ajvaze a zrovna dneska jsem si jednu koupil. Uznávám, že jako záhlaví možná prvního příspěvku v blogu je to trochu málo, ale ruku na srdce -- co byste chtěli, lidé dobří?
Michal Ajvaz se nedávno dostal do širšího povědomí, neboť získal Cenu Jaroslava Seiferta za román Prázdné ulice. (Kdo je Michal Ajvaz a o čem pojednává román si můžete přečíst na stránkách Nadace Charty 77, která uděluje onu literární cenu -- tj. když ťuknete na ten předchozí odkaz.)

Když jsem se o tom dozvěděl, nesmírně mě to překvapilo. Předně, Michal Ajvaz není spisovatel všeobecně známý a zdálo se mi, že zmíněná literární cena patří k těm nejoficiálnějším (mýlil jsem se, prý ne). Navíc Prázdné ulice jednak nepatří k jeho typickým dílům, jednak mi připadaly spíše méně zajímavé než práce starší.

Ale možná právě proto, že patří ke knihám "normálnějším", mohly aspirovat na literární cenu. I když vlastně nevím. V seznamu laureátů převažují spíše básníci než prozaici, a protože poezii nečtu, postrádám srovnání. V každém případě však Jiřího Kratochvila (kterého mám ještě raději než Michala Ajvaze) ocenila porota za Noční tango, které považuji za podobný případ jako Prázdné ulice. Hergot, Kratochvil přece napsal Uprostřed nocí zpěv nebo Avion, tak proč ocenit zrovna Noční tango?

A to je možná potíž s literárními cenami. Původně už jsem napsal Jen těžko se prosadí autor píšící pro minoritu, jenže prostým pohledem na seznam laureátů vidíme něco jiného. Jen přesně nevím, co vlastně. Snad to, že poroty mohou ocenit autora za dílo, které pro něj není charakteristické, které neladí vkusu čtenářů (všimněte si tohoto obratu, jímž jsem se nenápadně pasoval na mluvčího všech čtenářů) a které si to vlastně nezaslouží. Ale má tedy smysl hodnotit knihy, nebo spisovatele (třeba za obligátní celoživotní dílo)? Nevím a jsem moc rád, že to není moje věc.

Michal Ajvaz se tedy proslavil. Schválně jsem se díval, zda o něm psal i Blesk, ale tak slavný ještě není. Takže jste možná jeho knihy ani nečetli a já se je mohu pokusit alespoň stručně představit.

Michal Ajvaz píše zvláštní knihy. Nechci tím naznačovat, že by snad byl málo čtivý, nesrozumitelný a také jinak "umělecký". Ne, takový spisovatel to není. Zato však jeho (především starší) knihy patří do kategorie, kterou moje babička pregnantně označuje za "fantasmagórie", s přízvukem na velmi protáhlé "ó" a s pohrdavým výrazem čtenářky "opravdových knih".

Knihami, díky nimž se z Michala Ajvaze stala legenda (ač šeptaná výhradně nad rozlitým pivem v restauracích, kam chodí obědvat jen mořské obludy a stavební dělníci, skryti za paravány ušité za horkých afrických nocí...), jsou především povídková sbírka Návrat starého varana a román Druhé město. Od Prázdných ulic se liší hlavně tím, že "realita" hraje podstatně menší roli, zato dominuje "tajemno" a "neobvyklo" (toto slovo zní jako pěkná pitomost, ale právě proto jej budu často používat, slibuji). Působí jako sled obrazů ze sna, ale ze sna někoho mírně halucinujícího, natolik mírně, že dokáže udržovat nad halucinacemi jistou kontrolu -- dokáže, ale nechce.

Pokud vám to nestačí, stačí si knihy sehnat. A držím vám při tom shánění palce.

Jako každé legendární čtení patřily totiž Ajvazovy knihy vždycky k těm naprosto nesehnatelným. V antikvariátech na ně nebrali záznam (mimochodem, povšimli jste si, že v antikvariátech už neberou záznam vůbec na nic?), nikdo je nechtěl půjčit, v knihovnách se k nim nedalo dostat, kopírky bezmocně selhávaly nad jejich stránkami.

A pak jsem od manželky náhodou dostal Návrat starého varana k Vánocům či narozeninám, nebo jen tak, už si nevzpomínám. Ano, četl jsem to už předtím, snad v univerzitní knihovně (samozřejmě ve studovně pod dohledem knihovních drábů), ale spíš půjčené na hodinku či dvě od někoho známého, který mě celou dobu nespouštěl z očí, knihu držel pro jistotu sám a otáčel stránky trochu rychleji, než bych potřeboval. A najednou jsem měl knihu sám pro sebe, svoji vlastní!

S Druhým městem to bylo ještě mnohem horší. Šťastlivci, kteří se jím mohli pyšnit, je raději skrývali v hlubinách knihoven, protože literární gangsteři řádí všude... Věděl jsem, že jeden z nepřátel spiknutí, ing. arch. Holomráz, se jedním výtiskem pyšní. Dokonce mi ho kdysi zdálky ukázal, aby mě rozběsnil. A navíc se chlubil tím, že to byl úplně poslední kousek, který rafinovaným podvodem vydyndal z Mladé fronty, protože předstíral srdeční záchvat nebo něco podobně pitomého.

A před pár dny jsem se dozvěděl, že Druhé město vyšlo znova. V nakladatelství Petrov, stejně jako Prázdné ulice.

Malá odbočka: jak jistě víte, nakladatelství Petrov končí. Pan Pluháček se rozhodl raději psát básně, změnil si jméno a jde od toho pryč. Už se k tomu vyjádřil kde kdo, tak teď i já, protože právě k nezávaznému pošklebování jsem si tenhle prostor vyrobil.

Nakladatelství Petrov vydalo spoustu pěkných věcí, ale taky věci, které rád nemám (a nemyslím jen Viewegha). Na mého oblíbeného Jiřího Kratochvila vyvíjeli nejspíš hrůzostrašidelný nátlak, aby psal, což spisovateli, zvyklému na práci do šuplíku a neustálé přepisování, příliš neprospělo -- namísto zamotaných fabulí a neskutečně složitě až nadpřirozeně strukturovaných odskoků, poznámek a rádoby postmoderních komentářů vložených do divě bujícího textu ("Příběh umí vykládat kde kdo. Literatura potřebuje dobré příběhy, ale je to víc než jen příběh." -- velmi nepřesná citace snad odněkud z Kratochvilových Příběhů příběhů) začal servírovat děje přímočaré jako bondovky. A dostávat za ně literární ceny, uznávám. A také podotýkám, že i jistí velcí čtenáři se odmítli prokousat těžšími Kratochvilovými kousky (skvělým Urmedvědem) a rádi přijali nabízenou výmluvu, že je to tak dobře napsané, až to nejde vůbec číst.

S Ajvazem to možná bylo také tak. A prý je i Druhé město zgruntu nově zredigované. Trochu se toho bojím.

Ať tak či onak, jsou příležitosti, které se opakovat nemusí, a tak jsem vyrazil do předvánočního centra s jasným cílem. A představte si, nemohl jsem knihu sehnat. Obligátní "Jó, Jiřko, to tady bylo, takový zelený? Jo zelený, pane, to jó, to tady bylo, ale teď už máme jenom tady to, to je taky zelený, ale to už je tady dlouho a je to tlustý (tj. Prázdné ulice)..." znělo až v příliš mnoha nedůvtipných obměnách.

Jistě, mohl jsem si Druhé město koupit na Vltavě, ale kdo ví, kdy by mi to poslali, a já to chtěl. Hned, teď, dnes, okamžitě.

A mělo to happy end. Jak jinak, když je to první příspěvek do blogu?

Jsem si vědom, že jste se nedozvěděli nic nového. A víte co? Je mi to buřt.


Aktuální články   Zpět   Mail   RSS   Dirkův web   Hlavní stránky spiknutí

Archiv:

2010: březen duben srpen říjen

2009: březen duben září říjen listopad

2008: leden prosinec

2007: prosinec

2006: leden březen prosinec

2005: prosinec