Dirkův blog

Что такое вечность – это банька,
Вечность – это банька с пауками.
Если эту баньку
Позабудет Манька,
Что же будет с Родиной и с нами?

Вавилен Татарский

Předminulou středu, tedy 13. prosince 2006, došlo k pozoruhodné a jedinečné události. Spiklenci se sešli, aniž bych byl u toho. Nechci tím snad naznačovat, že by bez mého skromného přispění nebylo Spiknutí akceschopnou a brutálně efektivní organizací, kterou bezesporu je. Jen se pokouším doložit, do jak bezpříkladné mizérie jsem upadl -- už ani to Spiknutí, dříve nejpodstatnější věc na světě, mi neleží na srdci! Nechci se zde vyzpovídávat z důvodů, které k tomuto politováníhodnému stavu vedly, nicméně se o nich alespoň částečně nemohu nezmínit. Učiním tak ale později a v patřičném kontextu.

Tento blog nebyl ušetřen rozsáhlých změn v mých aktivitách, což se, jak vidno zříti, projevilo absolutní absencí příspěvků za skoro celý rok. Ne snad, že bych neměl chuť čas od času něco poznamenat. Spíše jsem se řídil jednou myšlenkou, kterou formuloval snad Koroljov, snad Ciolkovskij, prostě nějaký významný ruský raketýr: Práci, kterou neděláme pořádně, nemá většinou vůbec cenu dělat.

A mě baví psát jen tehdy, když mi to jde.

A nešlo mi to.

Co znamená věčnost -- to je blbost
věčnost -- to je blbost jako mraky
A když té věčnosti
jednou bude až dost
konec její potěší nás taky

Představa, že by snad na něco někdo mohl mít k dispozici nekonečné množství času, je asi vlastní jen nebožákům žijících v totalitních režimech nebo nadaným šťastlivcům, kteří pracují v akademické sféře. Ale ani oni, věřte, nemohou čelit největšímu z požíračů času, rodině.

Jeden z posledních zápisků jsem sem vepsal v době, kdy se narodila moje druhá dcera.

A pak, milé mé baculaté čtenářky, jsem nepsal, ale pracoval, abych děti uživil, o děti pečoval, abych se z nich nezbláznil, šklebil se a dělal zmatky, abych rovnováhu na světě udržel. A tak, takhle to bývá.

A tak jste přišly o zápisky, které jsem měl v úmyslu napsat. Velký literárně translatologický post o tom, jak špatně jsou některé Pelevinovy knihy přeloženy do češtiny (ten se nějak rozemlel do jedné debaty na nyxu a už si raději nebudu otvírat hubu, protože pan Libor Dvořák je zjevně laskavý a moudrý člověk a můj štěkot si nezaslouží).
Velký levicově aktivistický post, inspirovaný delší služební cestou do Dněpropetrovska (když se každé ráno budíte v luxusním pětihvězdičkovém hotelu na bulváru Karla Marxe, máte z toho sakra divný pocit, soudruzi!), bych musel sestavit z hejna mailů poslaných ženě, kolegům z Tygřího týmu a dalším pozůstalým soudruhům a soudružkám.
Velký urbanistický post snad ještě někdy napíšu, rozepsal jsem veliký kus po jedné velké vycházce po menších tajemstvích Brna -- bylo to krátce po návratu z Ukrajiny a zkusil jsem se procházet po Brně stejně, jako jsem bloumal Dněpropetrovskem, a řeknu vám, z takového úhlu pohledu je Brno ještě o hodně divnější, než jsem si o něm vždycky myslel.
Velký odborářský post měl popisovat, jak snadno se může člověk přesvědčený o svém bytostném konzervativismu a pravicovosti málem pustit do zakládání odborů, když se jeho vykořisťovatel zachová obzvlášť hovadsky a nesmyslně. Ale bojím se, že by takový post představoval hrubé porušení pracovní kázně, takže si ho raději odpustím.
Mrzí mě, že nemám náladu psát střední matematický post o tom, kterak Griša Perelman Fieldsovu medaili obdržel, jakož i jeden z problémů tisíciletí zdolal, jako doplněk k tomuto textu.

Takže skončím bezzubým citátem, jako jsem citátem i začal.

Galatronics, slavné Galatronics
firmy Yoyodyne.
Bendix řídí dráhu hlavic
Lockheed ponorky si chystá
jen Yoyodyne nedělá nic.

A já také nedělám nic. Alespoň nic nezkazím...