Dnes, třináctého října, uprostřed pracovní doby, jsem oknem zahlédl padat první vločky sněhu. A padl na mě smutek, jako pokaždé na konci léta. A taky proto, že jsem šel do práce v kraťasech a sandálech naboso a už ráno mi byla nesnesitelná zima, představa prodírání se závějemi mě tedy vůbec nelákala. Naštěstí se počasí zachovalo zodpovědně a brzy začalo raději pršet.
Ale podzim jsem letos nějak přehlédl -- leda snad že proběhl v neděli odpoledne, když jsme byli v divadle.
A i když byl podzim tak krátký, že ho nikdo nezbádal, přesto toho mnoho přinesl.
Včera mi po dvaceti sedmi měsících sňali rovnátka, takže se na vás mohu zazubit:
Byl to úžasný pocit do té doby, než jsem dostal rovnátka nasazovací, s nimiž si budu užívat tři až čtyři měsíce. Už po prvním dnu to nemohu vydržet. Nejenže to tlačí, dře a vysloveně bolí, ale hrozně slintám (asi jako mimořádně aktivní baset) a hlavně a především nemohu pořádně mluvit. Což, jak uznáte, je handicap až běda.
Včera jsem si postěžoval takzvaným kamarádům maskovaným za darebáky (nebo naopak), že mluvím jako mentálně postižený. Promptně opáčili, že nepostřehli žádný rozdíl.
Poznámka k předchozímu odstavci: dnes už nejsem tak uražen a připadá mi to spíše vtipné. Další poznámka, pro blouznivce z oblasti lidských práv: předchozí odstavec byl určen čistě pro popisné přiblížení mé výslovnosti pomocí analogie, nikterak nesměřoval k dehonestaci mentálně postižených, kteří mohou být jinak plnohodnotnými lidskými bytostmi s bohatým vnitřním životem, ač spíše fyzické povahy. (Mimochodem, věděli jste, že prvním bodem Evropské charty základních práv je Lidská důstojnost: Lidská důstojnost je nenarušitelná. Musí být respektována a chráněna. Já ano. A protože za nejpůsobivější tresty za prohřešky považuji právě tresty směřující k snížení lidské důstojnosti -- pranýř, zveřejnění prohřešku atp. -- jsem tímto prvním článkem Charty pobouřen a znepokojen. Ale vem to nešť. A stejně bych byl v referendu pro Lisabonskou smlouvu, kiš kiš hanba.) A poslední poznámka, pro případné vtipálky: Moje promluvy působí dojmem mentální insuficience vinou divné výslovnosti ztížené dentálním aparátem, nikoli kvůli obsahu. Volové.
V neděli odpoledne (tj. na podzim, byl-li jaký) jsme byli v divadle. Lístky koupila moje maminka pro sebe, svého přítele a naše velké holky, ale Maťa by po nemoci a antibioticích ještě stále neměla chodit mezi lidi, máti byla nemocná, takže jsem nakonec vyrazil s Aničkou a holčičkami od sousedů. Strašně jsem se těšil, protože na programu byla dramatizace Aloise Mikulky, mého oblíbeného autora knih pro děti -- mám rád jeho knihy Supermani, medvědi a trampové, Ježibaby, Pacička a zajíci nebo O jelenovi s kulometem, a taky obrazy, třeba Východ slunce nad tureckou ambasádou nebo Panna Marie Sněžná a pohraničníci. Jak říká moje babička, samé fantazmagórie. Nicméně fantazmagórie, jaké mám rád.
Inscenace v divadle Reduta stála ovšem za pendrek. Nebylo to vtipné, nebylo to dobré. Ještě že ze svého webu průběžně odstraňují program, takže nemohu ani referencovat -- znectil bych je tak, že by si od nich pes kůrku nevzal. Ani holčičkám se to nelíbilo (a přitom s Aničkou jsme teď Mikulku četli a Mé milé strašidlo Petruželka ji vysloveně nadchlo). Pitomé, přisprostlé, hrůza. Urážka pro Mistra. Divadlo Reduta bylo před pár lety před zavřením, vlastně už zavřené, město Brno ho zázračně probudilo k životu, a tato zombie tedy straší i v jedenadvacátém století. Osikový kůl na tebe, strašidlo jedno! Z mých daní takhle prznit Mikulku.
Ech, ale co naděláte.
A teď jednu velmi osobní poznámku, nebo snad vyznání. Díky bohu, je-li jaký, že máme zdravé děti. Krom banálních drobností (křivé zuby po mně) netrpí žádnými závažnými neduhy. Nicméně v poslední době jsme začali Emmu podezírat z celiakie -- takové té divné alergie na lepek. Lepek (gluten) najdete vpodstatě v úplně všech normálních potravinách. Celiakie není nebezpečná, je jen strašně a zoufale otravná. Nemůžete hladovému dítěti ani koupit rohlík, u každého blbého jogurtu kontrolujete, čím byl zahuštěn (lepkem, že ano), vaříte speciální těstoviny, omezujete banány, samozřejmě můžete zapomenout na knedlíky, omáčky (mouka, že ano), krupicovou kaši, ovesné vločky, prostě na všechno.
V posledních letech ale zřejmě přibylo bezlepkových potravin, což je proti dřívější situaci značný pokrok. I přes to je ale život s celiakií otravně ztížen. (Jeden z kolegů bezlepkovou dietu drží a jeho vyjednávání v kantýně svou komplexností překonává i moje vegetariánské.)
Poslední týden se zdá, že Emminy průjmy po požití lepkavé potravy byly jen projevem oslabení organismu po viróze. Naštěstí. Jinak by kráčela vstříc osudu horšímu než smrt: bezlepková dieta vylučuje mezi jiným konzumaci piva.
Takže Emma potenciálně trpí jedinou chorobou: leváctvím. Snad se vyléčí i z toho, stejně jako z celiakie. Ještě má šanci, u tak malého dítěte je lateralita nevyhraněná.
No a nakonec ještě jedna dobrá zpráva. Daniel Deyl, nejlepší současný český novinář, hodnotil komentáře spolubojovníka Elvise ke svému článku natolik pozitivně, že odpověděl novým textem -- a Elvise to tak rozechvělo, že se nedokáže sebrat k odpovědi. Elvisovy publicistické úspěchy se utěšeně množí, což je Spiknutí ke cti.
A nakonec, protože se stydím za neustálé odkládání chlubného příspěvku o tom, co všechno jsem přečetl, malý odkaz na něco kulturního. Přesněji řečeno na píseň pro mladé lidi. Dravou, revoltující společensky angažovanou píseň. I když si neumím úplně srovnat v hlavě myšlenkové poselství díla a jsem mírně na rozpacích z jisté logické inkonsistence, i když mi ideová osa připadá poněkud ovadle sufražetkovská, ta písnička se mi fakt líbí. (Ne tedy že bych dovolil, aby ji hráli v rozhlase v době, kdy jsou mé děti vzhůru. Na to je to moc velká sprosťárna.) Inu, berte a vychutnávejte.
A příště zase o něčem jiném.
