!

Institut ideologické indoktrinace # texty

?

«

Sociální pracovnice, paní Mátlová, se Magdě nikdy nedívala do obličeje. Vždy, když s ní mluvila, hleděla do koutu s odpadkovým košem. Patrně se tam skrývalo něco neuvěřitelně zajímavého, co mohla vidět pouze ona. Paní Mátlová byla velmi pěstěná, zachovalá čtyřicátnice. Pokaždé měla jasně zbarvené umělé nehty, nosila boty na vysokém podpatku a obtažené šaty na opáleném těle.

Toho dne byla paní Mátlová za tygřici.

„Tak pro vás mám další nabídku,“ sdělila odpadkovému koši. Magda fascinovaně hleděla na její tygrovaný oděv. Kéž bych se mužům líbila jako paní Mátlová, pomyslela si už nejméně po sté. Styk obou žen se za dlouhou dobu ritualizoval.

„Tady to je. Firma Alrigo, Slezská devět. Hledají účetní.“ Paní Mátlová posunula po stole k Magdě potištěný papír. „Zastavte se tam.“

„Děkuji,“ špitla Magda. Už se těšila na dvě kremrole, které měla doma v ledničce. Popadla papír a pospíchala pryč.

-

Josef Jandura byl protřelý onanista. Ve své mysli se zmocnil už stovek žen. Kdykoliv kráčel po ulici, zíral kolem s očima široce rozevřenýma, aby každou jen trochu atraktivní ženu mohl uložit do své vnitřní databanky a při samohaně si ji vybavit. V tomto ohledu byly mentální schopnosti Josefa Jandury obdivuhodné, neméně rafinovaná byla i samotná technika masturbace. Tisícerými pokusy ji dovedl k dokonalosti – kradmá rozkoš díky tomu nabývala nesmírné intenzity. Vybavení k těmto úkonům nosíval s sebou v sáčku z jelenice. Toho dne ho pečlivě uložil do jedné z kapes zbrusu nové pracovní brašny. Nikoho by nenapadlo, že zavazadlo přetékající francouzskými klíči, šroubováky a koudelí skrývá takové tajemství.

Prvním úkolem Josefa Jandury byla oprava záchodu ve firmě Alrigo. Protékající nádržka trápila zaměstnance už dva měsíce, neodborný zásah spočívající v přišpendlení dodatečného kusu polystyrénu na plovák nijak nepomohl. Záchod potřeboval zcela nové vnitřnosti. Přesně to dopoledne instalatér sdělil svým zákazníkům a vydal se koupit vše potřebné – brašnu zanechal vedle mísy. „Jsem hned zpátky,“ řekl.

-

Kremrole tam nebyly. Snědla je paní Hrachové, u které bydlela Magda na podnájmu.

„Vypadl proud,“ hájila se paní Hrachová. „Snědla jsem je, aby se nezkazily. To by byla škoda.“ Zbytky kremrolí byly ještě dobře patrné kolem úst staré ženy. Magda se na ni nezlobila, ačkoliv proud vypadával podezřele často a zcela pravidelně tehdy, když byly v ledničce uloženy nějaké Magdiny sladkosti.

„Jste hodná,“ řeklo děvče.

Stařena pokývala hlavou a zašustila novinami.

„Našla sis práci?“

„Zítra jdu do nějaké firmy.“

„Všechno se zase zdraží. Voda, plyn, elektřina.“ Paní Hrachová strnule hleděla na Magdu přes silné brýle. „Všechno jde nahoru.“

„Měla bych vám dávat víc peněz. Snad mě vezmou.“

Stařena opět pokývala hlavou. Magda odešla do svého malého, temného pokojíku. V břiše jí kručelo a po tváři jí stékaly slzy. Nějak to na ní ten večer všechno dolehlo. Samota ležela dívce na duši jako černý balvan

-

„Je příšerně ošklivá,“ řekla slečna Králová.

Magistr Koliha přikývl. „To ano.“

Kdyby Magda ve vedlejší místnosti více nastražila uši, mohla by rozhovor slyšet. Naštěstí však byla zcela zaujata firemním kodexem, který ji dali pro ukrácení dlouhé chvíle.

„Aspoň ji nebude obtěžovat,“ podotkl magistr Koliha.

„No vidíš, to mě nenapadlo.“

Magistr Koliha byl manažer, ale v zásadě hodný člověk. Svoji funkci příliš nezvládal a rád si potajmu přihnul. Ze slečny Králové měl strach. Připadala mu jako had, pořád tak studeně civěla. Měl nutkavou potřebu rozvádět před svojí podřízenou své duševní pochody, jako by se hájil – dělal to ostatně i před jinými lidmi. Magdy mu bylo líto. „Já bych ji vzal, co myslíš? Na účtárně nám ostudu dělat nebude. Aspoň mám takový pocit. I když, kdo ví, třeba se pletu. No co, přinejhorším se jí zase zbavíme.“

„Co na to řeknou holky?“

„To teda nevím. Žádná tam ale nechce sedět, a tahle holka je zoufalá. Bude to dělat dobře. Bude vděčná. Dáme jí nízký plat a stejně bude ráda. Teda, aspoň si to myslím.“

Slečna Králová pokrčila rameny.

„Ty jsi šéf.“

Magistr Koliha povzdychl. „Tak ji zavolej.“

Magda na výzvu vstoupila do kanceláře. Celá se zpotila, ačkoliv bylo poměrně chladno. Navíc téměř nedokázala mluvit. Myslela, že se zhroutí, chtělo se jí zvracet. Oči už jí dopředu zaplavovaly slzy.

„Udělala jste na nás velmi dobrý dojem,“ řekl magistr Koliha s jakýmsi nádechem bolesti v hlase a podíval se na slečnu Královou. „Opravdu. Myslím, že to místo budete vykonávat s nasazením. Aspoň mám takový pocit a doufám, že se nemýlím…Rozhodl jsem, že vás přijmeme.“

Magda chtěla něco říct, ale nešlo to. Bojovala s prudkými pohyby svého žaludku a cele se soustředila na to, aby nevrhla. Přestávala vidět. Koliha její potíže zděšeně sledoval.

„Nechcete napít?“

V tu chvíli se Magdě podlomila kolena a klesla k zemi. Slečna Králová vyděšeně vyjekla. „Zavolám záchranku,“ řekl Koliha. Najednou mu bylo horko.

-

Byla to hračka. Josef Jandura měl instalatéřinu rád. Věci do sebe pěkně zapadaly. Když montoval nový plovák a píst, hvízdal si. Pustil vodu a nádržka se rychle plnila až po nastavenou mez. Všechno fungovalo. Muž si otřel ruce do hadru a pocítil nesmírný chtíč. Rozhlédl se po místnůstce – ne, tady to nešlo. Navíc už někdo klepal.

„Jak dlouho vám to ještě bude trvat?“ Byla to jedna z účetních. Josef Jandura už jí měl uloženou ve své vnitřní databázi – ovšem na prvním místě se mu v masturbačním panteonu usídlila ta ženská z úřadu práce. Vypadala trochu jako kurva a právě to muže vzrušovalo.

„Je to hotový.“ Otevřel dveře.

„No to je sláva. Teče to už dva měsíce.“

„Jak to zaroste, tak je to marný. Všechno jsem musel vyměnit.“

Dívka vklouzla na záchod a zamkla se tam. Bylo slyšet rozepínaný zip. Josef Jandura si představil obtažené džíny stahované z hebké ženské kůže. Už to nemohl déle vydržet. Vyběhl z kanceláří na chodbu a dal se po schodech vzhůru.

-

Dívky se tísnily v malé kuchyňce s šálky kávy. Byly tři – Zdeňka, Sára a Natálie. A také slečna Králová.

„Je to prý nějaká příšera,“ řekla Sára.

Slečna Králová přikývla, nic ale neřekla. Snažila si od účetních udržet určitý odstup a v kuchyňce se ve stejnou dobu ocitla náhodou.

„Je to jasný. Posadí ji na čtyřku. A bude pokoj,“ dedukovala Natálie s očima upřenýma na slečnu Královou. Ta však jen pokrčila rameny, zalila čaj vroucí vodou a odešla i s šálkem. Dívky se na sebe zašklebily.

„Zhroutila se na pohovoru a šéf ji přesto vzal,“ řekla Sára.

„Jak to víš?“

„Říkal mi to sám pan magistr.“

„A co ještě říkal?“

„Že jí máme dát šanci.“

„Ha ha,“ zasmála se Zdeňka. „Tak my jí máme dávat šanci. Hlavně že samy jsme ji dostaly. Šanci.“

Dívky vydaly souhlasné zvuky. Mzdy byly nízké a postup prakticky nehrozil. Pouze na místo slečny Králové, a ta si ho dovedla ohlídat.

„Je to blb,“ ulevila si Sára. „Stejně ty prasárny píše on. Králová se na to místo prošukala. A stejné služby teď pan magistr čeká od nás. Jsme tu jak v harému.“

„Beztak,“ řekla Natálie.

„Tak do toho já nejdu,“ řekla Zdeňka. Dívky přitakaly.

„Je to slizoň,“ uzavřela téma Sára, i když ne úplně. Řeč se stočila na šéfův nový automobil. Byla to nejlacinější škodovka, ale úplně nová. Modře zářila ve dvoře firmy, přímo pod oknem kuchyňky. Ve stejnou chvíli na ní hleděl i magistr Koliha a přemýšlel, jestli ji nezapomněl zamknout. Ačkoliv – v základní výbavě nebylo ani rádio. Magistr Koliha si povzdychl.

-

Magda se snažila nic nezkazit. Přinesla plný sáček kremrolí a každé spolupracovnici při vzájemném představování jednu věnovala. Dívky na ní hleděly značně studeně, Magda si toho však nevšímala. Úzkost jí nějakým zázrakem téměř přešla. Poslední na řadě byla Sára.

„Díky, ale já sladké nejím,“ řekla.

„Aha, promiň.“ Magda nešikovně nacpala kremroli zpět do sáčku a usmála se. Prsty měla celé ulepené.

„Tvůj stůl je tam,“ ukázala Sára.

„Já vím.“

„Víš co máš dělat?“

„Slečna Králová mi už řekla.“

„Tak fajn.“ Sára se obrátila zpět k obrazovce a cosi psala. Magda zamířila ke svému stolu. Byl od ostatních oddělený modrým paravánem. Počítač i tiskárna působily sešle. Klávesnice byla neuvěřitelně špinavá, okraje jednotlivých kláves roubila černota, stejně jako tlačítka na myši. Křeslo drželo tak tak pohromadě, opěradlo se viklalo a na podstavci chybělo jedno kolečko. Magda přesto usedala na toto místo naplněná štěstím. Pustila se do práce. Počítač pozvolna nabíhal. Dívka mezitím prozkoumala obsah zásuvek – razítka, formuláře a svraštělé, shnilé jablko. Šla ho vyhodit do odpadkového koše. Ostatní účetní ustaly v práci a sledovaly ji. Magda se na ně nejistě usmála a sklopila zrak. Od jejího stolu se ozval zvuk, ohlašující došlou poštu. Dívky se na sebe podívaly – už je to tady! Jejich nová spolupracovnice mířila zpět k počítači, usedla, myš zmizela v dlani a kurzor nezadržitelně klouzal k blikající ikonce. Kdo mi tak asi píše? uvažovala Magda. Nejspíš slečna Králová – posílá mi nějakou práci.

Bylo to však něco zcela jiného! Před Magdou se na obrazovce objevila fotografie ohromného ztopořeného penisu. Přes narůžovělý pornografický výjev prolínal jakýsi text. Magda překvapením vdechla něco slin a divoce se rozkašlala. Sára se k ní vrhla, než však stačila doběhnout, stáhla Magda obrázek na lištu.

„Co se stalo?“ zeptala se Sára a zvědavě nakukovala na obrazovku. Také zbylé účetní opustily stanoviště a tísnily se za novou spolupracovnicí.

„Nic,“ sípala Magda. „To je v pořádku.“

„Je něco s počítačem?“

„Kdo ti píše?“

„Tak děvčata, práce stojí!“

Slečna Králová stála ve dveřích a tvářila se přísně. Účetní se pomalu trousily zpět ke svým stolům. Slečna Králová přišla zkontrolovat Magdu.

„Jak to jde? Nějaké potíže?“

Magda zavrtěla hlavou. „Nechcete kremroli?“ zeptala se, celá rudá.

„Ne, děkuji. Kdybys něco potřebovala, zeptej se.“

Magda přikývla.

-

Půda naštěstí nebyla zamčená. Prostor plný harampádí už evidentně dlouho nikdo nenavštívil. Josef Jandura v šeru opatrně překračoval trámy, brodil se dusným vzduchem co nejdál, aby měl naprostou jistotu, že ho nikdo nevyruší. Pak netrpělivě vytáhl z brašny masturbační náčiní. Byla to dlouhá sametová stuha a dámská kožená rukavice. Muž na stuze uvázal smyčku. Třásl se přitom jako přetopený kotel. Pak stuhu přehodil přes příčné břevno. Okolní svět pro něj přestával existovat.

-

„Chce se ti na záchod! Tak jdi, proboha, jdi. Už to nevydržíš!“ Mentální útok magistra Kolihy na slečnu Královou byl neúspěšný, o to však vytrvalejší. Už čtvrt hodiny měl hroznou chuť na panáka.

„Neměla by se zkontrolovat naše nová zaměstnankyně?“ řekl.

„Už jsem tam byla,“ pravila nemilosrdně slečna Králová.

Magistr Koliha zapraštěl klouby a zoufale se rozhlédl po pracovišti. Nahromadilo se mu tolik práce, až ho to ochromovalo. Kolik jen telefonátů a e-mailů čekalo na vyřízení! Potřeboval se napít.

„Zítra pojedu na služební cestu,“ oznámila mu slečna Králová.

„Vážně? Na jakou?“

„Školení,“ řekla slečna Králová.

„Chce se ti čůrat. Myslíš, že praskneš! Je to k nesnesení, ten hrozný tlak, nemůžeš myslet na nic jiného,“ hypnotizoval ji v duchu magistr Koliha.

Slečně Králové v tu zavrněl na stole telefon. Podívala se na displej a odešla z kanceláře.

Magistr Koliha málem zařval radostí. Láhev narazila o čelo zásuvky, jak prudce ji otevřel.

-

Tak dlouhý den snad Magda ještě nezažila. Pomalu se vpravovala do pracovní rutiny. Na stole se jí vršily úkoly, které se nechtělo kolegyním dělat, Magda však za ně byla vděčná. Připadala si najednou potřebná a užitečná. Cenila svůj křivolaký chrup v přihlouplém úsměvu a zároveň se v potu tváře snažila zvládnout to kvantum práce. Nešla ani na oběd. Dole na liště na ni čekala necudná zpráva, dráždivá a tajemná. Bedlivě si svůj podivný poklad střežila a plnila dlouhé sloupce čísel.

A zatím v kuchyňce….

„Tak se zdá, že se to nevyhne ani takové obludě,“ rozjímala Sára, zatímco ve staré konvici už popáté ten den bublala voda na kávu.

„Bůhví, co jí přišlo,“ řekla Natálie.

„To co každé. Magistr Koliha je jako smrt.“

„Na mně nikdy nic nezkoušel,“ namítla Zdeňka. Považovala se za nejhezčí z nich – Natálie měla tak dvacet kilo navíc a Sára zase příliš vypoulené oči a slušný náběh na knírek. Kdyby měl Koliha útočit na každou, proč by ji vynechával? „No vážně. Ani se mě nedotkl.“

„A co? Je to úchyl! Píše prasárny a to mu dělá dobře,“ řekla Sára.

„A jak se teda podle tebe Králová prošukala na to místo? Když se mu postaví jen u počítače?“

Sára vztekle přemýšlela, jak zaplnit logickou mezeru.

„Podle mě jste vedle. Co ten kluk od počítačů? Je divnej a umí všechno, co je třeba,“ pokračovala Zdeňka.

„No jo!“ přitakala Natálie. „Fakt vypadá dost pošahaně.“

„Je tu teprve tři měsíce,“ řekla triumfálně Sára. „Myslete. Trvá to už nejmíň rok.“

„Hm. Tak to teda nevím. Třeba se střídají.“

„Kdo?“

„Ti počítačáři!“

„A proč by to dělali?“

„Třeba z hecu.“

„Z hecu? To je pěkná pitomost.“

„Holky, nehádejte se. Bůhví, co jí přišlo,“ ukončila rozepři dočasným smírem Natálie. Dívky se to každopádně nedozvěděli. Magda trůnila u počítače, dokud všechny neodešly. Až pak znova otevřela obscénní elektronickou zásilku a s vytřeštěnýma očima louskala malá písmenka:

„Magdičko! Udělal bych ti to jako nikdo. Polaskal bych tvoje dvě růžičky, pak bych rozhrnul tvoje laplíky a věnoval se tvému hudradýlku jako motýlek, zabořil bych tam svůj sosáček, sál bych tu sladkou šťávičku. Stokrát, tisíckrát, znova a znova.“

Magda textu popravdě vůbec nerozuměla. Grafická úprava jí však nenechávala na pochybách, že jde o něco velmi neslušného.

„Ehm!“

Dívka sebou trhla a vyděšeně vzhlédla. Ve dveřích stál pomenší mládenec s dlouhými, blonďatými vlasy staženými do culíku. Na sobě měl tričko s nápisem Fuck off Microsoft!

„Budete muset končit. Kvůli údržbě odpojím vnitřní síť“, řekl mladík.

Magda na něj chvilku tupě civěla. Mladík vyčkával, co se bude dít. Dívka se konečně vzpamatovala. Smazala zprávu a zamířila domů.

-

„Jak bylo v práci?“ paní Hrachová hltavě pojídala indiánka, koutkem oka sledovala televizi a při tom luštila křížovku.

„Všichni jsou hrozně milí,“ odpověděla Magda.

„To jsou křížovky,“ vrtěla hlavou stařena. „Kolumbijské sídlo na čtyři. Začíná to na F! Jak to mám proboha vědět?“

„Příští měsíc vám dám víc peněz. Jen co dostanu výplatu.“

Paní Hrachová přikývla. „To víš, všechno jde nahoru. Sedřou nás z kůži, lumpové.“

Magda nesměle usedla. „Paní Hrachová, můžu se vás na něco zeptat?“

„Copak, děvče?“

Magda si odkašlala a potichu formulovala otázku. „Nevíte, co to jsou laplíky?“

Stará žena přivřela oči. „Cože? Cos to říkala? Špatně slyším.“

„Jen jestli nevíte, co to jsou laplíky?“

Paní Hrachová zavrtěla hlavou. „To jsem teda ještě neslyšela. Kdes to vzala?“

„V práci.“

„Hm. To teda nevím.“

„To nevadí. Děkuju. Dobrou noc.“

„Dobrou.“

-

Vypadalo to spíš jako přípravy na sebevraždu. Na stuze byly dvě smyčky. Jednu si Jozef Jandura navlékl kolem krku a pečlivě ji utáhl. Penis mu přitom ztvrdnul a ztěžknul jako ocel. Druhý konec stuhy muž upevnil na levý kotník. Přehozem stuhy přes trám vznikla jakási kladka – pohybem nohy mohl muž přiškrcovat hrdlo a kontrolovat tak přívod vzduchu do plic. A o to právě šlo, nedostatek okysličené krve v mozku prodlužoval a zvyšoval rozkoš. Zbývala poslední věc. Jozef Jandura si navlékl rukavici a pustil se do díla.

-

Magistr Koliha už mnohokrát uvažoval, jaké by byl odchod do nicoty. Jeho duši prostupoval nedozírný smutek. Vysvětloval si to nejčastěji nedostatkem světla v místnosti a ve svém bytě, přesto ale cítil, že obelhává sám sebe. Život mu unikal mezi prsty. Nalil si další sklenku a povolil uzel na kravatě. K čemu to všechno? táhlo mu hlavou, když hleděl z okna své kanceláře na svůj nový vůz, finanční balvan, který mu teď bude po dva roky každý měsíc odsávat několik tisíc z konta. Dva dny uběhly jako voda a zítra se vrátí slečna Králová, ta nechutná, vlezlá krysa! Muž se otřásl vztekem. Podvědomě cítil, že mu od té ženy hrozí nebezpečí. A hele, tamhle jde ta nová, ošklivá holka. Vlastně na tom nejsem až tak zle, rozjímal magistr Koliha. Splatím Fábii a třeba se poohlédnu po něčem lepším. Není nic horšího, než být ošklivou ženskou. Měl by na to být nějaký důchod, jako mají invalidé.

-

Magda přišla do práce tak brzo, protože se vzbudila sama od sebe velmi časně. Nedokázala vydržet ve svém pokojíku. Podivný magnetismus jí táhnul do kanceláře. Na chodbě potkala magistra Kolihu.

„Co tak brzo?“ zeptal se. „To se vám u nás tak líbí?“

Magda přikývla.

„Nějaké problémy nemáte? Myslím…třeba s počítačem?“

Magda zavrtěla hlavou. Magistr Koliha nevěděl, jak dále konverzaci rozvíjet, tak jen něco zamumlal a zapadl zpět do své kanceláře.

Magda usedla k počítači, ani si neodložila. Stroj pomalu nabíhal.

Cink! Nová zpráva blikala v pravém dolním rohu. Šipka se k ní vrhla jako dravec.

Tentokrát to byl nechutně vyplazený jazyk, šlo rozeznat ještě hustý knír nad mužskými ústy.

„Magdičko sladká, tvoje laplíky mi nedaly dospat. Jen tak jakoby náhodou bych ti ho tam foukl. Prosila bys mě o smilování,“ sdělil jí počítač. Jazyk se přitom pohyboval ze strany na stranu.

Magda se zarděla. Prsty jí váhavě visely nad klávesnicí, pak pomalu začala psát odpověď. „Co to jsou laplíky a hudradýlko?“

Odeslala dotaz, celá zpocená a zadýchaná. V počítači zapředl harddisk, odpověď však nepřišla. Dívka se nesoustředěně pustila do práce. Od nekonečných kolonek a papírů jí oči každou chvíli sjížděly k místu, kde očekávala nový vzkaz.

-

„Pěkně mě sere.“ Sára seděla na parapetu, ruce měla založené na prsou.

„Kdo?“ zeptala se Natálie. Byly v kuchyňce samy. Zdeňka nepřišla, byla u doktora.

„Kdo asi. Nemůžu se na ten její ksicht ani podívat. Chce se mi z ní zvracet. A pořád žere sladký.“

Natálie se ušklíbla. „Prosím tě, tobě není nikdy žádná recht.“

„No, snad uznáš, že je nechutná.“

„Mně je to jedno. Nevšímám si jí. Prostě se na ní nedívej.“

„Hm.“

Dívky se odmlčely, protože do místnosti vstoupila Magda.

„Ahoj,“ špitla. „Nebude vám vadit, když si dám něco do ledničky?“

„Prosím tě, Magdi, že se ptáš. Nepohlídala bys mi nám prosím vodu?“ Sára mrkla na Natálii. Obě dívky se bleskurychle vytratily. A zatímco Magda přičinlivě strážila hučící konvici, dvé hlav se sklánělo u jejího monitoru.

„Počkej, vždyť pozná, že jsme to četly…“ oponovala chabě Natálie, avšak Sára byla nekompromisní a otevřela nově příchozí zprávu. Z roztříštěných bodů se na obrazovce pomalu skládal jakýsi nápis. Děvčata třeštila oči na velká rudá písmena.

„VY BLBÉ PINDY!!!“

Sára sebou trhla. „Cože?“

Nápis zablikal.

ZDECHNĚTE, VY NAMYŠLENÉ KRÁVY!!!

„Holky, už to vře,“ halekala z kuchyňky Magda. Měla dobou náladu, protože si myslela, že konečně začíná zapadat do kolektivu.

„Jo, už jdem!“ vykřikla Sára.

„To bylo pro nás,“ vypravila ze sebe bledá Natálie. „Napsal to nám!“

„Nesmysl! Pojď, ať nám nevystydne voda.“

-

„Milá Magdičko! Laplíky jsou nejněžnější lístky pučící na zahradě tvého těla, prorážející jemným chmýřím babího léta a roubící tajuplnou studánku, něžnou, voňavou, životadárnou, z níž bych chtěl pít, v níž bych chtěl tonout a rozpouštět se. Ta všechna nádhera skrývá se pod esencí slasti, středobodem siločar požitku, malinkou hebkou bobulkou, hudradýlkem, hráškem, z nějž vypučí nekonečný stvol rozkoše, ovíjející všechno žádostivými žhavými úponky živočišnosti. Ach, Magdo, napral bych to do Tebe zezadu, až bys vykulila oči.“

„Ehm!“ Magda nadskočila na židli a udělalo se jí mdlo. Přímo za ní stál magistr Koliha a evidentně přečetl VŠE!

„Kdopak vám to píše takové věci?“ zeptal se.

Magda bezmocně pokrčila rameny. Slovo „nevím“ jí ve staženém hrdle zdegenerovalo na nesrozumitelné chrochtnutí.

Udala ji Sára. Vpadla do kanceláře magistra Kolihy, zrovna když si naléval další sklenku. Nešikovně ji skryl pod novinami. „Čte si tam ty prasárny,“ vyjekla dívka mezi dveřmi. „Neskončilo to.“

Duši magistra Kolihy naplnilo zoufalství. Co s tím mám dělat? táhlo mu hlavou, když následoval Sáru do účtárny. A o nic jasněji neměl, ani když přečetl podivný dopis na Magdině obrazovce.

„Vyhodíte mě?“ zaskřehotala Magda.

To jsme spolek, napadlo magistra Kolihu. Ještě tady chybí slečna Králová. Doufám, že se jí na služebce pokazí auto a objeví se až příští týden. (Auto slečny Králové bylo v tu chvíli v naprostém pořádku a někdo to do ní v tu chvíli pral zezadu tak, až kulila oči – vášnivá scéna měla mít pochmurnou dohru). Připadal si najednou nečistý a páchnoucí, přímo cítil, jak mu z podpaždí vzlíná hutný odér potu.

„Vypněte počítač a pojďte se mnou do kanceláře.“

Zdrcená Magda se za ním ploužila jako stín.

„Dáte si něco k pití?“ Obnažil před ní rozpitou sklenici.

Děvče zavrtělo hlavou.

„Sedněte si.“

Poslechla ho jako robot.

„Vyhodíte mě?“ zeptala se se sklopenýma očima.

„Ne. Chci vám jen říct, že nejste první. Ty vzkazy sužují naši firmu už rok. Vyštvaly několik vašich předchůdkyň. Nepomáhá nic. Třikrát jsme změnili správce sítě. Jsem bezradný. Omlouvám se.“

„Mně to nevadí,“ řekla pomalu Magda.

„Cože?“

„Moc těm dopisům nerozumím, ale jsou docela milé.“

Magistr Koliha se podrbal na zátylku.

„Když myslíte. Vlastně o nic nejde….jen vás musím poprosit o naprostou diskrétnost. Mohl…zkrátka mohl bych z toho mít potíže. Rozumíte?“

Magda přikývla a pak ji nadřízený propustil. Dnešek ohodnotila na tři indiánky a jednu kremroli. S chutí je pojídala v kuchyňce, zatímco hladová a mrzutá paní Hrachová doma uvažovala, že Magdě musí ještě víc zvýšit nájem.

-

„Můžu vás vyrušit?“

Z očí počítačového odborníka sálal existenciální děs. Magda s ním chtěla mluvit! Obával se toho od prvního okamžiku, kdy ji spatřil. Byl velmi esteticky náročný. Neomezený přístup na internet a hackerská zručnost mu umožňovaly trávit večery s nejvnadnějšími dívkami na těch nejexkluzivnějších placených pornostránkách. A Magda byla pravou negací tohoto světa krajkových kalhotek, černého koženého oblečení, tryskajícího semene a nepřirozeně velkých prsů dokonalých tvarů.

„Co potřebujete?“

„Chci se vás na něco jen zeptat. Ty vzkazy ….mi píšete vy?“

„Cože?“

„Ty vzkazy, že byste mi rozhrnul laplíky…“ otázka slábla do vytracena.

„Co?“

„No… laplíky a hudralo?“ ptala se zmatená Magda a čím dál zřetelněji chápala že se dopouští něčeho velmi nevhodného. Správce sítě před ní totiž se podivným výrazem ustupoval ke dveřím.

„Nevím, už musím jít,“ řekl a zmizel. Magda přemohla nevolnost. Šla a zapnula počítač. Prostupovalo ji vzrušení. Trvalo to celou věčnost. Napětím si hryzala nehty.

„MAGDIČKO!“ uvítala ji obrazovka nápisem ve velkém srdci.

Prsty se jí míhaly po klávesnici.

„Kdo jsi?“

„Tvůj otrok. Upír tvé nekonečné krásy – věčně šílený hladem.“

„Kde tě najdu?“

Následovala odmlka.

„Chtěla bych si na tebe sáhnout,“ napsala Magda.

„Dotýkej se klávesnice. Je to, jako by ses otírala o můj trn rozkoše hedvábným šátkem.“

„Chtěla bych tě pohladit po tváři a dát ti polibek. Kde se skrýváš?“ Dívce planuly tváře horkostí. Srdce jí bušilo, až se zdálo, že protrhne hrudní koš. Nikdy nikomu nic takového neřekla ani nenapsala. A dole…ten podivný pocit. Jakoby se jí pod kalhotkami probudily všechny živly zároveň.

„To ti nemohu prozradit,“ psal počítač.

„Proč ne?“

„Nechtěla bys mě pak.“

„Chci tě. Chci být u tebe.“

„Ne, to nejde.“

„Musí to jít. Přestaň mě trápit.“

„Prosím tě, nechtěj mě vidět. Není to zatím dostatečně krásné?“

„Bojíš se, že jsi ošklivý? To bys musel prvně vidět mně. Jsem ohyzdná jak noc,“ vyznávala se Magda a klávesnici skrápěly slzy. „Jsem hnusná a nikdo mě nemá rád. Ani ty se se mnou nechceš setkat.“

„Nevíš, o co mě žádáš.“

„Je to nejkrásnější v mém dosavadním životě.“

„No dobře, ty moje studánko se sladkým hudradýlkem. Přání se mají plnit.“

Neznámý začal popisovat, oč ho žádala.

-

Ten den prožil Jozef Jandura nejintenzivnější orgasmus od chvíle, co svůj podivný rituál provozoval. Paní Mátlová se stala bezmocnou loutkou jeho představivosti. Zmocnil se jí přímo na pracovním úřadě, tvrdě a bez jakýchkoliv okolků. Až se mu z těch fantazií rozechvěla noha, na které stál. Blížilo se vyvrcholení. Muž se zapotácel rozkoší a koleno se mu v tu chvíli podlomilo. Zatímco semeno skrápělo prach na zemi, smyčka se Jozefu Jandurovi nemilosrdně zařezávala do krku, visel zavěšený na hedvábné stuze ve slastné pasti. Marně chytal dech. Ještě několik desítek vteřin bojoval, pak mu mysl obestřela temnota, záškuby těla odezněly a jeho duše opustila tělo dychtivá další inkarnace. Prostoupila několika podlažími a pak se uhnízdila ve složité kovové matrici jednoho z počítačů. Tělo zůstalo na půdě, jako obří moucha chycená v pavučině, vysoušená na kost teplým průvanem, až se proměnilo v rozeklaný smotek šustivé kůže s vyceněnými zuby. Přesně po 348 dnech před touto bizarní mumií stanula Magda.

„Ježiši Kriste,“ pravila tiše. Kupodivu však necítila hrůzu. „Tak to jsi ty?“

Mrtvola neodpovídala. Magda k ní vztáhla ruku. Dotkla se tváře. Lebka v ten okamžik odpadla, skelet se zhroutil sám do sebe a vydechl hutný, nepopsatelně odporný pach.

Dívka couvla. Pak se otočila a utíkala pryč. Bylo toho na ní trochu moc.

-

Nadešel pátek. Nevlídný, šedivý den, sestávající ze stínů a poryvů větru. Byl to vítr změn. Shrbené postavy mířily do práce – putovaly po neviditelných trajektoriích, jejichž středobodem byla pobočka firmy Alrigo. Jako třetí přijel magistr Koliha. Překvapeně hleděl na černé Audi, které zaparkovalo na jeho stání. Byl to vůz pana inženýra Smrkovského, přímého nadřízeného. Magistr pohlédl na hodinky – pracovní doba začínala až za čtyřicet minut! Co to má znamenat? V kanceláři ho čekalo vysvětlení.

„Vyřešíme to rozumně, bez skandálu,“ sdělil mu na uvítanou inženýr Smrkovský, sedící v jeho křesle, největším a nejdražším na pobočce. Slečna Králová stála za ním a probodávala magistra Kolihu očima.

„Cože? Bez jakého skandálu?“

„Vy se ještě ptáte? Nejen, že jste alkoholik, vy jste navíc nechutné, lascivní prase.“ Inženýr Smrkovský si poopravil pásek na hodinkách za dvě stě tisíc. „S něčím takovým jsem se ještě nesetkal.“

„Prosím?“ Magistr Koliha stále nechápal.

„Děvčata mi řekla vše. To vy jste psal ty prasárny!“ obvinila ho slečna Králová. „Odmítám s vámi dále pracovat.“

„A je to,“ řekl inženýr Smrkovský. „Máte deset minut, abyste opustil kancelář. Vezměte si svůj chlast a vypadněte. Zbytek s vámi dořeší podnikový právník.“

Magistr Koliha zdrceně vytáhl ze zásuvky poloprázdnou láhev a rozhlédl se po místnosti. Co mu tady vlastně patřilo? Všechny ty věci byly cizí. Podíval se do očí slečně Králové. „Tak sis to místo přece jen vyšukala, ty svině,“ táhlo mu hlavou. Slečna Králová však ani neuhnula pohledem. Byla přesvědčena o vlastní pravdě, ačkoliv dobře věděla, že obvinění z nemravné korespondence je podraz. Magistr Koliha se nadechl, že něco řekne, ale pak jen pokrčil rameny.

„Sbohem,“ řekl.

Kráčel po schodech dolů a celý svět se mu řítil na hlavu. Inženýr Smrkovský mezitím na jeho stole přehýbal slečnu Královou a stahoval jí kalhotky.

„Zvládli jsme to dobře,“ řekl.

„Jsi můj šéf,“ odpověděla slečna Králová a rozkročila se, aby měl penis inženýra Smrkovského co nejsnadnější cestu k cíli.

-

Změnám toho dne nebyl ani zdaleka konec. Magda marně hledala svůj starý počítač. Vlivný milenec nové šéfové zařídil, že se konečně, po třech letech, všechny přístroje měnily za nové – se zvukovou kartou!

„Byl to už šrot,“ řekl jí správce sítě. „Odvezli to, ani nevím kam.“

„Zjistit se to nedá?“

„To těžko.“

Magda posmutněle usedla k prázdnému stolu. Jako jediná nový počítač nedostala. Její dny ve firmě Alrigo byly sečteny. V poledne si ji slečna Králová zavolala do kanceláře.

„Nemám pro vás dobrou zprávu,“ řekla.

Magda jen rezignovaně mlčela. V duši cítila prázdnotu.

„Firma se restrukturalizuje. Musíme vás propustit.“

Magda pokrčila rameny.

„Peníze za odpracovaný týden si vyzvedněte na pokladně.“

Magda se otočila k odchodu. V tu chvíli dovnitř vtrhl magistr Koliha s obstarožním revolverem. Bylo by velmi složité popisovat duševní proces, který ho dovedl až sem – dal se však shrnout do jednoho poněkud vulgárního sousloví – absolutní nasranost.

„Zabiju tě, ty svině,“ vykřikl a namířil na slečnu Královou. Ta na něj vytřeštěně zírala.

„Pane magistře, nedělejte to. Prosím,“ pravila Magda za jeho zády. Vrhl na ní pološílený pohled.

„Mně už je všechno jedno,“ zasípal.

„Tak to tím spíš nedělejte.“

„Udělám to!“

Ovšem už v tu chvíli věděl, že to neudělá. Propásl bod zlomu, mysl mu teď zaplavovaly obrazy možných následků a vůle se pod nimi bortila jako domeček z karet. Pomalu svěsil ruku se zbraní. „Jsem neschopný opilec, který nedotáhne do konce ani vraždu.“

„Můžeme se spolu opít,“ navrhla Magda, příjemně překvapená vlastní asertivitou.

„To můžeme,“ přitakal magistr Koliha. Odešli a zanechali za sebou roztřesenou slečnu Královou, která se leknutím počůrala. Seděla v šéfovském koženém křesle ještě půl hodiny. Až pak vstala. Odporně to mlasklo. „Za tohle mi zaplatíš,“ zasyčela.

-

Paní Mátlová byla toho dne za esenciální růžovou. Zářila v ponuré kanceláři jako velký růžový vykřičník. Magda fascinovaně hleděla na její latexovou sukni v barvě jahod se šlehačkou, paní Mátlová naopak jako vždy hypnotizovala odpadkový koš.

„Ve věznici žádná volná místa nejsou,“ řekla.

„Budu klidně dělat uklízečku.“

Paní Mátlová se zavrtěla na židli a její sukně zavrzala.

„Jak říkám, nic pro vás teď nemám.“

„Tak já přijdu zase za měsíc.“ Magda se nechtěla dlouho zdržovat. Pospíchala do internetové kavárny. Ráno napsala magistru Kolihovi e-mail. V této době pravidelně sedával ve vězeňské knihovně na síti. Nikdy neopomněl odpovědět.

Paní Mátlová upřela pozornost na nový počítač, který včera pracovnímu úřadu společně s několika dalšími dodala firma S – computers za mimořádně výhodnou cenu. Šlo sice o repasované stroje, to ale věděl pouze ředitel a jeho kamarád – inženýr Smrkovský. Teď měla paní Mátlová konečně čas otevřít poštu, která jí během rozhovoru s Magdou došla. Před ženou se na obrazovce objevila fotografie ohromného ztopořeného penisu, přes který prolínal jakýsi text. Začala číst a její tvář rudla. Pro počítačové odborníky pracovního úřadu začínaly těžké časy…..