wow !Institut ideologické indoktrinace # texty? «

Poslední případ detektiva Hahna

Autor: Artur Hunzwi Pokorný & Oblast: Akce Perverzního Realismu

Soudní lékař Peter Bacon měl hrůzu ze stáří, pokud neleželo na jeho pitevním stole. Stáří, to byla šeď, vrásky, kulatá záda a hlavně pleš, arogantně lesklá lysina, naprostý výsměch pokroku lékařské vědy za posledních třicet let. Stáří jménem Hugo Hahn teď přejíždělo prstem po chromu chladících boxů a Peter Bacon přemýšlel, co by řekl, aby přerušil trapné ticho.

"Ukaž mi tu mrtvolu, Pete," pomohl mu detektiv. Bacon zmáčkl ovladač a rozpačitě ukázal na vyjíždějící box. Pod ojíněnou plastovou folií bledě prosvítalo lidské tělo. Bacon je trhnutím odhalil. Něco se blýsklo-mrtvola měla ve scvrklém penisu vetknutou stříbrnou kuličku. Detektiv se uchechtl a naklonil se k papírové cedulce přivázané k palci mrtvého. Tiskacím písmem na ni stálo jméno: Ian Marschal. Hahn souhlasně přikývl a okamžitě upřel svou pozornost na pahýl krku, překrojený čistě jako šiška salámu. Hlava chyběla. "Průser, co? Nemůžeš mu lohnout zlatý zuby," zavtipkoval. Bacon se otřásl zimou. Jak dlouho to ještě bude trvat? Pozoroval Hahna kroužícího kolem mrtvoly a ucítil novou stěží zvládnutelnou vlnu hnusu. "Třista tisíc za tohle..." pravil detektiv, když konečně tělo přikryl.

Bacon věděl, že jde řeč o odměně za vypátrání vraha. Sám už několikrát snil, co všechno by podnikl se svým starým tělem, kdyby mu nějakým nevyzpytatelným řízením osudu spadla vypsaná odměna do klína. Třista tisíc by bohatě stačilo na potřebný rok pobytu na klinice. Bohužel moc dobře věděl, že jeho úvahy nepatří do reálného světa. A Hahnovy také ne.

"Na ty prachy můžeš zapomenout, Hugo," přinutil se promluvit. "Šel jsi sem zbytečně. Všichni to vzdali - Peterson, Starbridge - nikdo tu už aspoň rok nebyl. Co zavedli Mat."

Hahn impulzivně ukázal prstem k mrtvole: "A kde jsou tady, s celým tím slavný Matem, co?"

"Nebudeš lepší. Nikdo nebyl."

"Někdo už lepší byl a to si piš, že já ho narozdíl od nějaký podělaný mašiny najdu. " prohlásil detektiv přesvědčeně.

Bacon pochybovačně zakroutil hlavou. "Nebudeš lepší. Vím, co umí Mat. Tohle je jediná neobjasněná vražda ve státě za poslední rok. Jinak tu mám samé blázny, sebevrahy a pár nebožáků, co umřeli na stáří. Mimochodem, měl bys se sebou něco dělat, nebo tu brzy skončíš taky. Vypadáš ...nezdravě."

Detektiv mávl rukou. "Stejně už mě přece není třeba. Co zavedli Mat," napodobil Bacona. "Tohle je můj poslední případ, cítím to. Najdu toho chlapa, který zmákl Marschala - to bude třešnička na dortu, protože ten chlap je geniální. A pak půjdu od válu."

Třešnička na dortu! Ještě u oběda přejel Baconovi mráz po zádech. Nesnášel detektiva Hahna a co víc, měl z něj deprese. V tomto případě naprosto selhal i kurz pozitivního přístupu k životu, který pořádal podnikový psycholog. Ještě že ten blázen Hahn nehodlá žít věčně.

-

"Hej, hajzle!" Postava v přiléhavém cyklistickém dresu odhodila sprej, skočila na kolo a zmizela dřív, než rozzuřený Hahn doběhl k autu. Obrovský černý bavorák z konce tisíciletí měl okna zastříkaná fosforeskující zelenou a ke zbírce na omšelém laku přidal neznámý mstitel nesmazatelný cejch své ekologické organizace a nějaký vzkaz o vrazích. "Chcípni, zmrde!" zařval detektiv směrem, kudy cyklista uprchl, odemkl auto a s klením se chvíli štrachal v kufru, než nalezl odlakovač. Během deseti minut byl s nejzákladnější očistou auta hotov. Barva stekla po bocích ve špinavých stružkách a vpila se do vozovky. Odporného puchu se tak snadno zbavit nešlo. Prosákl interierem vozu, kde to čpělo jak v lakovně. Detektiv si zapálil cigaretu a chvíli mocně dýmal, než se uklidnil. Pohlédl na hodinky. Zhruba za půl hodiny měl domluvenou schůzku s inspektorem Haywoodem, který ho měl vzít na prohlídku Marschalova bytu. Musel sebou hodit, aby to stihl. BMW s mocným zařvánim vystartovalo na silnici.

-

Inspektor Haywood s opovržením sledoval Hahnovo ušmudlané auto, arogantně špatně zaparkované přímo před policejní ústřednou. Hahnovo auto bylo na místním oddělení legendou, neboť na ně každý měsíc přicházelo několik desítek stížností. "Detektiv Hahn je pozoruhodný člověk," obrátil se Haywood ke své nové kolegyni, seržentce Seemanové. "Skutečně zajímavý. Exotický zjev." Oba se shovívavě usmáli. Inspektor v záchvatu mentorského poučovaní pocítil potřebu obeznámit seržantku s exotickým detektivem Hahnem blíže. "Stará škola, poslední z nájemných čmuchalů. Vypadá nejmíň na sto a myslí si, že je chytřejší než my. V mládí byl v ústavu a je to na něm myslím dosud poznat."

"V blázinci?"

"Jo, tak nějak. Nechápu, že dostal zbrojní pas. Stačí se na něho podívat. Je to magor."

"Je dobrý?"

Haywood pokrčil rameny. "Každopádně myslím, že už má svý zlatý léta za sebou. Nemůže nám konkurovat - nikdo nemůže konkurovat Matu. Kdyby byl normální, dávno by už toho nechal... Ráno byl u Peta a očumoval tam neboštíka Marschala. Všechno dostal - pitevní protokol, snímky, videozáznamy, zápisy z výslechů - ale on si na tu mrtvolu prostě musí sáhnout. Říká tomu nasávání atmosféry zločinu. Ve skutečnosti je perverzní. Jednou na ulici vytáhne bouchačku a nasolí to do lidí. Je to přesně ten typ." Inspektor si náhle uvědomil nenávistný tón svého hlasu a zmlkl. Vždycky se chtěl perfektně ovládat. Seemanová by si ještě mohla myslet, že má z Hahna strach. Z toho odporného zestárlého pošuka! Bylo paradoxní, že oba, Hahn i Haywood, byli skoro stejně staří, něco okolo šedesátky. Jenže Haywood do sebe něco investoval, narozdíl od Hahna, který měl nová snad jenom játra. Haywood byl ještě mladík hezkým zjevem i energickou duší, jak se sám domníval. Zatímco v nastálém tichu uvažoval o rozpornosti svojí a detektivovy existence, objevil se Hahn za prosklenými dveřmi a se šklebem zaťukal. Byl čas jít.

-

Parkoviště obytného komplexu Lucky Star zabíralo tři podzemní patra a mohlo pojmout několik tisíc vozů. Hahn zaparkoval ve stejné řadě jen pár aut od Haywoodova policejního džípu. Bavorák čněl mezi oblými hřbety lehkých elektromobilů jak pekelná nestvůra. Detektiv vesele zamířil k Haywoodovi.

"Že jsem vás prohnal, co?"

Haywood se křivě usmál a vysoukal se ze svého vozu. "Za tohle bych tě měl zavřít, Hugo. "

"Proč to neuděláte?" zeptala se Seemanová. "Ten člověk se vůbec neřídí předpisy. Ohrožuje bezpečnost silničního provozu."

"Nemůže." chechtal se Hahn. "Kdo by pak našel vraha Iana Marschala?"

"Pan Hahn má vyjímku," uvedl věci na pravou míru Haywood. Seemanová na něj tázavě pohlédla.

„Je mentálně labilní. Lehké přestupky proti zákonu se mu promíjí.“

„To jo, takže se mě nesnažte nasrat,“ řekl detektiv.

Vyjeli výtahem do třicátého patra v jižním cípu obří betonové hvězdice. Marschalův byt byl na samém konci chodby. Dveře nesly policejní pečeť a upozornění o překódování bezpečnostního systému. Inspektor vsunul do zámku služební kartu a přiložil dlaň na snímač.

"Máš ze zákona dvě hodiny," upozornil studeně Hahna a pokynul mu, aby vstoupil. Detektivův první vjem byl pryskyřičný pach, kterým byl byt prosáknut. Pocházel z obrazů, rozvěšených všude po stěnách. Šlo o reprodukce známých malířů, výběr byl pozoruhodně stylově nevyvážený. Kromě obrazů a několika kusů světlého nábytku se byt ztrácel pod spoustou pokojových rostlin, takže i přes svou rozlohu působil neobyčejně stísněně. K tomu přispíval staromládenecký nepořádek a ledabyle poskládané sloupky knih, které majitel zanechal na všech možných místech.

"Byl to vzdělanec a staromil," poznamenal Hahn. "A taky umělec," dodal, když se ocitli na prosklené verandě, zařízené jako malířský ateliér. Zastavil se před stojanem s nedokončenou kopií Dalího Velkého masturbátora. "Podívejte na ten obraz!"

"To všechno bylo v dokumentaci," řekl Haywood beze stopy nadšení. "Měl sis ji prohlédnout. Nasnímali jsme i obsahy šuplat."

"Jo, bylo to moc hezký. Celou noc jsem si s tím hrál. Teď mě ale omluvte." Hahn zamířil na chodbu, kde byl záchod. Než vešel, otočil se k Seemanové, která mu byla v patách.

"Jdu na velkou. Chcete mi snad asistovat?"

Když za sebou zavřel, dosedl detektiv s heknutím na poklop záchodové mísy. Marschal zde zřejmě strávil dlouhé chvíle, alespoň podle toho, jak byla toaleta vybavena. Ve dveřích byla zapuštěna obrazovka multivize a pět stříbrných oválů reproduktorů. A na poličkách po stranách se kupily dvacet let staré sešity už dávno nevycházejících komixů. Hahn se bez dlouhého rozmýšlení natáhl po jednom z nich a s výrazem potěšení se zahloubal do zežloutlých stránek. Zásoba četby vydala na několik dní, ale detektiv prolistoval jen jeden sešit. Když totiž v hromadě hledal navazující číslo, narazila jeho šátrající ruka na tvrdý hřbet jakési knihy. Opatrně, aby se komixy nesesuly na zem, vylovil zpod jejich příkrovu básnickou sbírku Hillary Waltersové Řeky noci. Chvíli udiveně otáčel touto nepatřičností v rukou a pak ji namátkou rozevřel. Z jejích útrob vyrazil chromovaný čumák miniaturního cadilaku. Bledé zjevení patřilo k pohlednici, kterou kdosi použil jako záložku. Klub Sixties, hlásala červená písmena visící v půlkruhu nad hologramem automobilu. Hahn pohlednici opatrně obrátil: "Slůňátko Ann s červenou mašličkou sešlo se s Magy, maličkou včeličkou," přečetl na druhé straně a znechuceně zíral na naivně roztomilé obrázky slůňátka Ann a včeličky Magy, kterými autor básničku ilustroval. Pak knihu strčil do kapsy, komix vrátil zpět na polici a do záchoda hodil kus zmuchlaného toaletního papíru, který okamžitě pohltila voda z trysek. Když opouštěl toaletu, ulehčeně se usmál na Seemanovou, která postávala na konci chodby.

"Dobré vykakání je někdy lepší než pomilování," řekl

Studeně na něj pohlédla. "Doufám, že jste se řídil podle zákona a všechno zanechal tak jak to bylo," odpověděla. „Jakýkoliv zásah do vyšetřovací procedury vraždy se hodnotí jako těžké porušení zákona.“

"Rozumí se tím i to, když spláchnu hajzl?"

Seemanová neodpověděla.

Haywood detektiva uvítal pohledem na hodinky. Uběhlo teprve třicet minut a inspektor nepochyboval, že detektiv ve své zlomyslnosti neodejde před skončením časového limitu. Mně ale náladu nezkazíš, ty hajzle, promlouval k němu v duchu. Sledoval ho, jak usedá do křesla a bere do ruky nějaký ovladač.

"To je věcička!" pravil Hahn a cosi stiskl. Celý ateliér se zbarvil do pekelně rudé. Detektiv zvolna projížděl celým spektrem barev. Zastavil se na zlatohnědém svitu, příznačném pro Rubensovy obrazy.

"Haywoode, brachu, prý ti ruší oddělení," rozhodl se vyvolat konverzaci.

Haywood cítil, že souboj se špatnou náladou definitivně prohrává. Nuceně se usmál: "Jo."

Hahn pokýval hlavou: "Já si říkal, proč nemáš nic jinýho na práci než mi tu dělat drába. Je to tvá poslední fuška, co? Mat nás posílá do starého železa. Nebo snad ne? Mají pro tebe něco? Třeba u dopravní policie?"

"Balím to. Užiju si penze."

Detektiv se zašklebil. " Škoda. Co se dá dělat, jsme už staří dědci. Ale myslím, že ten nový útvar nebude o nic lepší než ty. Marschalova vraha taky nenajdou."

"Zato ty jo!" neudržel se inspektor. "Kdyby tam brali lidi podle nafoukanosti, seš tam šéfem."

"To nebyl povedený příměr, kamaráde. Víš, že to tak není. Kdybys byl co k čemu, nešaškoval bys mi tu za zadkem. Proč na mně dohlíží sám velký inspektor Haywood osobně? Proč jsi sem neposlal jen tu svou krasavici? Jsi celý bez sebe, že bych mohl najít něco, na cos ty nepřišel. Chceš se se mnou svést, ale to se pleteš. Já hraju jen za sebe." Clony v oknech opět zrudly. Do rozhovoru se v tu chvíli vložila Seemanová.

"Je mi vás líto, pane Hahne. Tak zakomplexovaného a trapného člověka jsem dosud nikdy neviděla. Měl byste navštívit psychiatra a nevybíjet si své mindráky na nás. Dobře víte, že inspektor Haywood na vás musí dohlédnout ze zákona, který vám také mimo jiné umožňuje zdržovat nás tu od práce. A každou novou okolnost, pokud jde o toto, nám musíte stejně podle toho samého zákona sám nahlásit. Jenže vy zákonů asi moc nedbáte, soudě podle vašeho hulvátského chování."

Hahn se zatvářil zkroušeně. "Strašně mi křivdíte, seržantko. Mrzí mě to. Chtěl bych to napravit. Nemáte večer čas? Potřebuju objasnit jeden právnický problém."

"Jestli mě budete jakkoliv obtěžovat, okamžitě na vás podám žalobu," odvětila ledově Seemanová.

Detektiv zklamaně vzdychl. "Škoda."

"Jsi magor, Hahne," řekl Haywood.

-

Doktor Bob Sharp byl blahobytný, stodvacetiletý černoch. Patřila mu soukromá klinika, pseudoantická vila a čtyřicet hektarů anglického parku kolem ní. Když poprvé spatřil na obrazovce své multivize Hahnův obličej, pokládal ho za nového zákazníka sekce plastické chirurgie. Zjištění, že jde o soukromého detektiva, ho viditelně příjemně překvapilo. Okamžitě souhlasil s osobní schůzkou.

Teď seděli v nevelkém atriu s fontánkou a popíjeli výtečnou whisky. Bob Sharp se neustále mile usmíval, jakoby jeho tvář nebyla ani schopna jiného výrazu. Znenadání roztržitě zaváděl řeč jinam a Hahn měl co dělat, aby zůstali při Ianu Marschalovi.

"Ano, přivezli nám ho, tuším, v dvacátém pátém," vzpomínal Sharp. "Neobvykle těžký případ, rozdrcená páteř, vnitřnosti na kaši, hrůza. Pět let předtím bychom mu mohli vzít akorát míry na rakev." Sharp zvedl pyšně prst: "Ale tenkrát jsme ho z toho dostali! Tři týdny práce! Byli jsme skvělý tým, to už se dnes nevidí. Starý Fletcher měl ruce ze zlata. Dokázal ručně nadél rozříznout vlas. Kdo to dnes umí? Ti dnešní doktůrci by bez počítače nespravili ani zlomenou nohu! Škoda, že se pak Fletcher oběsil, když viděl, co se stalo z jeho syna. Vlastně jsem se mu ani nedivil. Já jsem své děti vydědil."

"Seznámil jste se s Marshalem nějak blíž?"

"Zevnitř jsem se s ním seznámil perfektně."

"Ne, já myslím.."

"Víte, v komatu toho člověk moc nenamluví."

"A v rekonvalescenci?"

"Pak už mě nezajímal. Byl z nejhoršího venku a já jsem měl zase jinou práci. Jsem neurochirurg."

"Prý to udělal naschvál. Vyřadil omezovač rychlosti."

Sharp pokrčil rameny. "Myslíte tu nehodu? To já bohužel nevím. Jak říkám, tyto věci mě nezajímaly. Sebevraždy už tehdy tvořily třetinu případů. Nebylo to nic zvláštního. Chtěl jsem se na něco zeptat...hrajete šachy?" Ukázal na stolek z černého dřeva s šachovnicí a rozestavěnými figurkami.

Hahn však jeho otázku ignoroval. "Kdo ho chodil navštěvovat? To byste si mohl pamatovat."

Sharp se zatvářil zklamaně, ale odpověděl: "Akorát jeho matka. Hradila mu veškerou péči. Marschal zřejmě nebyl při penězích a ona nechtěla, aby šel do státní nemocnice. Tam by se s ním tak nepatlali. Bůh ví, jestli by se potom vůbec postavil na nohy. Já jsem ty případy viděl - šoupnou tě do vozíku a žij si! To by měl Marschal radost, jestli chtěl opravdu skončit. Jak vlastně zemřel?" napadlo ho náhle.

"O tom jsem s vámi chtěl taky mluvit. Někdo mu uřízl hlavu..... Bezhlavý trup objevil v Burnsově parku nějaký sportovec.“ Hahn se na chvilku odmlčel a pak se otázal: “Řekněte mi z lékařského hlediska, k čemu by se dala použít lidská hlava?"

Sharp se zasmál a usrkl whisky. "To tedy vážně nevím. Snad k nějakým experimentům. Jako v jedné knížce - jak se jen jmenovala ...sakra.."

"Co na náhradní díly?".

" Na náhradní díly to nebylo, jednak to už není moderní a jednak by ho rozebrali celého. Co s lidskou hlavou? Asi ho zabil nějaký blázen."

"Spíš génius než blázen." podotkl detektiv. "Policie je v koncích. Ani Mat to nevyřešil."

"Vidíte, mně ani na Mat nepozvali."

„Buďte rád.“

„Zažil jste to někdy?“

„Slyšel jsem o tom.“

„A co jste slyšel?“

„Že ta věc přiměje člověka pohlédnout až na dno vlastní duše. Kde kdo se z toho pozvrací. A trvá to čtrnáct dní. Čtrnáct dní nekonečných otázek od nějaké podělané mašiny v naprosté izolaci. Nic příjemného.“

„Ale většinou to funguje, nebo ne?“

„To jo, to se musí uznat. Musíte ale vědět, koho se ptát.“

„Ještě, že nejste vrchní vyšetřovatel. Víte, nerad opouštím svůj dům. A navíc, o Marschalovi skutečně téměř nic nevím.“

„Tak mi aspoň řekněte, jak na vás působil?“

„Nevím, co bych na to řekl. To jste měl spíš zajít za jeho praktickým lékařem nebo za sestrou, která se o něj tenkrát starala. Omlouvám se, ale skutečně vám asi mnoho nepomohu. Ale když už jste tady, pojďte, dáme si partičku šachů. S počítačem mě to nebaví, vždycky prohraju."

"Počkejte ještě. Myslel jsem, že vás boj o jeho život mohl jaksi.. zblížit. Říkáte tedy, že kromě matky ho nikdo nenavštěvoval? Žádné děvče nebo snad hoch?"

"Nikdo další," potvrdil Sharp. " Černé nebo bílé?"

"Černé", vybral si Hahn. "Vy si nedáte pokoj."

"Promiňte že vás s tím obtěžuji, ale hrozně se nudím." Sharp si zamnul dlaně a zahájil partii.

"To znám."Hahn táhl rozpačitě, jakoby bez velkého rozmyslu. .

"Jste dobrý," nedal se oklamat Sharp. "Hrajete už od dětství?"

"Moje dětské hry byly dočista jiného rázu."

"Co to bylo za hry?"

"Byla jen jedna. Jmenovala se Megakiller."

„Megakiller?“ V Sharpových očích se zvědavě zablesklo.

„Ano. Ale teď už můžeme hrát akorát tak šachy.“

„Jistě, akorát šachy.“ Černoch pokýval hlavou a smutně povzdychl.

-

Růžoví sloni divoce dováděli před cynickýma očima detektiva Hahna. Metali kozelce, tahali se choboty za ocasy a šplíchali na sebe vodou. Uprostřed toho trůnila hlava Ann Coockové. V tváři detektiva, růžově nasvícené od obrazovky, se zračilo esenciální zhnusení.

"No, Ann, to je všechno moc roztomilý, ale ještě chvíli a pobleju se z toho," pravil.

Ann Coocková byla jednou z pěti osob, jejíchž otisky prstů byly zároveň na pohlednici z Marschalovy knihy a v databance národní kreditní sítě Intercash. Hahn jí volal první, neboť byl přesvědčen, že právě ona mohla něco s Marschalem mít. Z její netové stránky se dověděl, že je umělecky založená a taky, že jedním z jejich oblíbených autorů je Hillary Waltersová.. Coocková si totiž jako spousta lidí vylévala po síti srdce a ke každé knížce, kterou přečetla, měla na své stránce recenzi. Všechno to do sebe zkrátka perfektně zapadalo, možná až moc.

Úvodní animace internetové stránky spěla do finále.

"Ahoj. Jsem Ann Coocková. Momentálně nejsem doma, ale jestli chceš, zanech vzkaz po signálu." Sloni v tu chvíli zuřivě zatroubili. Hahn přestal na obličej mířit pistolí a přívětivě se usmál do objektivu kamery. "Ahoj, já jsem Hugo Hahn.....Potřebuju s tebou nutně mluvit. Jde o Iana Marschala. Příjdu zítra po druhé, buď prosím doma. Tak zatím.“

Když domluvil, musel si dát pořádného panáka. A pak ještě jednoho. Večer se totiž chystal na návštěvu klubu Evropa. Chtěl se tam setkat s matkou Iana Marschala. Viktorie Marschalová nebyla k zastižení jinde než ve svém podniku. Nevlastnila telefonní číslo, neměla adresu na síti a dopisování archaickou poštou by celou věc nejen protáhlo, ale i pořádně prodražilo.

-

Klub Evropa byl ve středu města a tvořily jej spojené sklepy sousedících domů. Architekt rozdělil většinu těchto prostor zdmi na spoustu křivolakých chodeb, koutů a malých, oblých místnůstek. Atmosféra klubu byla pekelně dusivá. Světlo vyráželo ze zdí ve stovkách barevných paprsků a zvolna se rozpouštělo v nažloutlém oparu. Svět se chvěl jako v horečce a tento dojem ještě více umocňovala ozvěna divoké hudby. Když detektiv Hahn kráčel spletitým podzemím klubu, stékal po jeho tváři pot. Byl nervózní a prodíral se hloučky polonahých návštěvníků velmi bezohledně. Tváře ukryté v šeru se za ním obracely a za jeho zády se často ozval smích. Vnitřní napětí detektiva Hahna však nepocházelo z nějakého komplexu méněcenosti, bylo to něco dočista jiného, co pramenilo z jakýchsi dávných vzpomínek. Tu pachuť vzduchu, ten svit, rozechvělé stíny a záblesky, evokující rychlý pohyb, všechno to už kdysi mnohokrát prožil. Bolestně mu v rukou chyběla zbraň. V těch chvílích si uvědomoval, že v tom pořád jede a ani mu to nepřišlo směšné jako jindy. Raději zarazil ruce hluboko do kapes a razil si cestu rameny. Konečně tu byl taneční sál, srdce klubu. Chodba náhle končila stěnou mlhy, kterou rvaly na kusy oslepující výbuchy světla, a hudba brutálně vyrážela z hlavy všechny myšlenky. Hahn vešel mezi rozšklebenými chrliči rovnou do toho zmatku. Sál byl rozlehlý, ale hodně místa v něm zabíraly sloupy holoaparatury, jejíž bloky visely na pohyblivých rámech také od stropu. Přízračné postavy povstávaly a rozplývaly se mezi skutečnými lidmi a nedaly se od nich téměř rozeznat. Prostor křižovaly blesky a nad hlavami lidí se vznášely pulzující zářivé útvary a obrovské tváře. Hahn se už nedokázal déle ovládat. Když proti němu povstalo rezavým železem prošpikované monstrum s ohnivou aurou kolem lebky, zaútočil. Kop vedl přímo na lysou hlavu a byl by příšeře jistě zlomil vaz, kdyby se nejednalo o pouhý hologram. Prudkostí úderu se zapotácel a propadl vysokou blondýnkou v černé kůži na zem. Otřeseně zíral na její neuvěřitelně velka prsa, jak lhostejně mizí v mlze. Výpadem detektivovo vnitřní napětí naštěstí povolilo a Hahn rychle získal sebekontrolu. Šipky visící ve vzduchu ho pak rychle vyvedly pryč a ukázaly mu cestu k baru. Obrovský stříbrně tetovaný černoch se oháněl, co mohl. Hahn mu poklepal na rameno.

"Stoupni si do fronty," řek barman, aniž by vzhlédl.

„Potřebuju mluvit s paní Marschalovou. Je snad tahle fronta na ni?“

Když se černoch obracel k Hahnovi, stříbřitá mechanická ruka ukotvená v pultu ustala na chvíli v leštění desky a hbitě uhnula. „Co jí chceš? Seš policajt?“

„Něco v tom smyslu.“

„Máš lejstro vod soudu?“

„Ne. Jsem tu ohledně odměny.“

Z fronty u baru už se začínalo ozývat nespokojené reptání.

„Odměny? Našel jsi snad vraha?“

Detektiv Hahn zvedl oči v sloup. „Tak poslouchej, pane Zvědavej. Já jsem se do týhle smradlavý díry nepřišel zpovídat nějakýmu podělanýmu hňupovi. Seš neuvěřitelně otravný, ale já dneska nemám náladu na nějaký přiblblý srandičky. Vyřiď paní Marschalový, že jsem tady a že s ní nutně musím mluvit. Rozumíš mi, nebo ti mám vystřelit tu věc co máš v hlavě, aby ti tam nepřekážela?“ S těmito slovy namířil do barmanovy tváře pistoli.

„Ty seš úplnej magor,“ vyjekl černoch.

„Jo, to teda jsem. Takže raději udělej, co ti říkám!“

Černoch vyťukal číslo do malého telefonu a zvedl sluchátko.

„Dej to sem.“ Detektiv mu vytrhl sluchátko z ruky a zaposlouchal se.

„Ano? Co je, Tomy?“ pravil příjemný ženský hlas v telefonu.

„Je to paní Marschalová?“

Hlas chvilku zaváhal. „Ano, Viktorie Marschalová. Kdo jste k čertu vy?“

Hahn se představil. Zdálo se, že Marschalová nemá velkou radost, ale nakonec ho neochotně pozvala k sobě.

„Vidíš?“ řekl detektiv barmanovi a vrátil mu telefon. „Tvoje starosti byly úplně zbytečný. Mohl sis ušetřit jedny podělaný spodky.“

Černoch na něj nevraživě pohlédl a ověřil si výsledek rozhovoru u majitelky klubu. Pak jen přikývl a pustil Hahna za pult. „Výtahem vzadu do desátýho patra.“

-

Zatímco kabina výtahu stoupala, prohlížel se Hahn v zrcadle na stěně a činil rychlé úpravy svého zevnějšku.

Za dveřmi už čekala Viktorie Marschalová. Hahnovi její vzhled vyrazil dech. Věděl sice, jak vypadá podle policejní dokumentace, ale na živo to bylo něco kvalitativně dočista jiného. Marschalová byla nepochybně umělecké dílo a ten, kdo navrhl její vizáž, byl génius. Sto šest let by jí nikdo nevyčetl z hladké pokožky ani bezvadné postavy, ale ten věk z ní přesto dýchal. Měla velmi jemné rysy a vůbec působila velmi křehce, podobně jako kostřička dítěte. Zdála se tak průsvitná, že Hahna napadlo, že kdyby se svlékla, mohl by pod tenkou kůží spatřit její modré srdce. Také oči měla průsvitné, slabě zelené. Lesklé černé vlasy jí stékaly v tenkých copáncích přes ramena až do úrovně prsou. Oblečení k ní samozřejmě perfektně ladilo. V určitém smyslu byla ve své dokonalosti zrůdná. Hahn na ni bezeslova fascinovaně hleděl.

„Líbím se vám, detektive?“ zeptala se, když už to přece jen trvalo příliš dlouho.

„Jste krásná,“ řekl detektiv. „Promiňte. Nestává se mi to často.“

„Vím. K barmanovi jste se tak galantně nechoval,“ podotkla.

„Jo, pěkně mě nasral.“

Usmála se. „Pojďte za mnou.“ Zavedla ho do rozlehlého podkrovního pokoje. Ve stropě byly zasazeny velké, složité vitráže a světlo, které propouštěly, bylo lehce barevné a příjemné. Dřevěné táflování stěn muselo stát spoustu peněz. Hahn si připadal trochu jako v kapli. Usedl do koženého křesla naproti Marschalové.

„Váš syn....“ začal.

„Víte o něm něco nového?“ přerušila ho rychle.

„Vlastně o něm nevím ani mnoho starého. Proto jsem přišel.“

„Vyslýchali mě. Čtrnáct dní. A nebylo to nic příjemného.“

„Já vím. Ale výsledky Matu se týden po prokázání neviny skartují. Nedostal jsem je vůbec do rukou.“

Rozhodila zoufale rukama. „Tak se ptejte.“

„Ianovi někdo uřízl hlavu. Co si o tom myslíte?“

„Vy nejste moc ohleduplný, viďte? Nepříjde vám divné klást takové otázky mně, jeho matce?“

„Skutečně ne. Vypsala jste na objasnění Ianovi vraždy velkou odměnu. Musela jste počítat, že se v tom budeme dál nimrat. Protože my potřebujeme informace. Ty jsou částí ceny. Jestliže je odmítnete poskytovat, případ se nehne. Nemám čas ani chuť páčit z vás věci, které potřebuji, nějakými sáhodlouhými oklikami. Uvědomte si, že je to obyčejný obchod, ve kterém nás spojuje společný zájem. Váš syn pro mně ale narozdíl od vás neznamená nic víc než třista tisíc. A ty nedostanu za projevování upřímné soustrasti.“

„Jste odporný,“ řekla.

„Jsem ten nejlepší, koho jste si mohla přát. Jestli je na téhle planetě někdo, kdo tomu může přijít na kloub, tak jsem to já.“

„Snad. Dobře, řeknu vám, co si o tom myslím. Nevím. Naprosto to nechápu. Podle mně to udělal nějaký pomatenec. Nevěřím, že by se ho povedlo někdy dostat. Takové šílenství! Nevěřím už ničemu a nikomu.“

Hahn ji uchopil za ruku. „Mně ale věřit musíte.“

„Proč?“

„Šílenství je záležitostí citu. Nedivte se nad věcmi, na které se vás budu ptát. Prostě mi věřte.“

Potřásla hlavou. „Jste blázen.“

„Váš syn byl blázen. Jeho vrah také. Do té společnosti se výborně hodím.“

„Můj syn že byl blázen?“ podivila se.

„Pokusil se přece o sebevraždu. Celkem bezdůvodně, řekl bych.“

„To se ale pletete. Ta sebevražda byla protestem. Jen to trochu přehnal.“

„Protestem proti čemu?“

„Vydědila jsem ho. Nedávala jsem mu žádné peníze, ani ty, co zbyly po otci.“

„Proč?“

„Musela jsem. Měl všechno. Unudil by se k smrti. Zhnil by v přepychu a nicnedělání. Chtěla jsem, aby se musel trochu ohánět. On na to měl ovšem jinou teorii. Prý jsem se tak chtěla pojistit, aby se mě nepokusil zabít. Myslel si totiž, že nezemřu přirozenou smrtí dřív než on a nebude tak nikdy dědit.“

„Měl pravdu.“

„S tou smrtí ano. Rozhodně jsem ho však nevydědila, abych si zachránila život. Bylo to pro jeho dobro. Neuvědomoval si to. Byl velmi chamtivý. Ale měla jsem ho ráda. Abych ho po té havárii dala do pořádku, sáhla jsem do rodiného jmění pěkně hluboko. Ani mi nepoděkoval.“

„Nevděčník,“ zasmál se Hahn. „A jak se mu vedlo bez vašich peněz?“

„Celkem dobře, ne? Měl pěkný byt, špatně si určitě nežil. Naučil se tuším dokonce celkem obstojně malovat.“

„Hm.“ Hahn se nepokojně rozhlédl. „Nemáte něco k pití?“

„Minerálku, džus...?“

„Něco ostřejšího. Vyschlo mi v hrdle, když jsem dole viděl všechny ty lidi, jak chlastají.“

Marschalová pokrčila rameny. „Budete ale muset pít sám.“

„Dáte si se mnou snad aspoň jednu sklenku za vašeho syna!“ zvolal pobouřeně Hahn.

„Poslyšte, ten váš výslech je skutečně zvláštní. Chcete mě opít nebo co?“

Hahn mlčel. Marschalová povzdychla a přivolala minibar. „Tak si nabídněte, co chcete.“

Hahn si nalil vodku, hodil ji do sebe a pak si dal ještě jednu.

„Co bude teď?“ zeptala se ironicky Marschalová.

„Můžu si zapálit?“ „Jen si poslušte. Jako doma.“ „To neříkejte dvakrát,“ zamumlal Hahn už s cigaretou v puse. „Víte, jde mi o to, navodit důvěrnou atmosféru. Chce se totiž bavit o důvěrnostech. Měl váš syn nějakou holku? Nebyl na kluky?“

„Proč myslíte?“

„Já nevím. Ptám se vás.“

„Co si pamatuji, byl v tomto ohledu normální.“

„A v jiných ohledech?“

„To se nedá tak snadno říci. Byl zvláštní, to jistě, ale kdo není? Podívejte se na sebe!“

„To bych nechtěl riskovat,“ zasmál se Hahn. „S kým se stýkal, nevíte?“

Marshalová zavrtěla hlavou.

„Tak co sakra o svém synovi vlastně víte?“

„Málo,“ řekla klidně Marschalová.

„Dáte si se mnou aspoň sklenku?“

„Ne, díky.“

-

Hahn zuřil. Poprvé po čase měl na nějakou ženu chuť. Marschalová ho pěkně rozparádila, její lenivý styl komunikace ho vzrušoval. Měl chuť na ni skočit přímo v jejím bytě. To by ovšem pátrání neprospělo. Seděl uprostřed nepořádku svého bytu a naléval si pití z velké láhve v mosazné kolébce. Zašmátral v náprsní kapse a zaklel - krabička od cigaret byla prázdná. Napil se, zvrátil hlavu ke stropu a příšerně zařval. „Kurva!“ Myšlenky se mu motaly v hlavě, nikde žádné vodítko, po kterém by se mohl vydat. „Do prdele! Kurva fix! Zasraná práce! Zasraná děvka!“ Mrštil kelímkem s whisky o zeď a rozvráceně sledoval, jak tekutina stéká po zdi. Z vedlejšího pokoje se ozval šramot a tiché vrnění. Hahnovy výkřiky aktivovaly automatický vysavač, který zde zbyl po předchozím majiteli bytu. Přístroj stylizovaný do velké myši až do této chvíle nečinně ležel pod pohovkou, protože detektiv nevěděl, jak změnit aktivační heslo, a ostatně ani neměl o úklid zájem. Teď si k němu přes nedopalky a chuchvalce smetí razil myšovysavač cestu a na zádech se mu rychle nadýmal elastický vak na odpadky. Hahn to nevěřícně sledoval. „Slůňátko Ann s červenou mašličkou, sešlo se s Magy, maličkou včeličkou“, pravil po chvíli tiše a vytáhl z podpažního pouzdra revolver. Pečlivě zacílil. Výstřel rozpáral přístroji hřbet a do vzduchu vytryskl gejzír prachu. Hahn se slabě usmál. „Já ti dám včeličku...“ Večer se pomalu vlekl. Až kolem půl páté ráno detektiv konečně usnul.

-

Na dveřích bylo klepadlo ve tvaru sloní hlavy. Hahn se ho štítivě dotkl. Zevnitř se ozvalo sloní zatroubení. Detektiv zakroutil hlavou a pak nasadil profesionální úsměv. Po chvilce mu otevřela vysoká blonďatá dívka v narůžovělém obtaženém oděvu.

„Ahoj,“ zasmála se. „Jdeš na čas. Pojď dál. Tak co Ian? Copak potřebuje?“

„Už nic. Má to za sebou.“

Dívka se s vyjeveně otočila uprostřed předsíně. „Cože?“

„Našli ho bez hlavy. Brutální vražda, velmi neobvyklá, a vrah je stále na útěku.“ Hahn se jí zkoumavě zahleděl do tváře. „Máme teorii, že to dělá nějaká sekta. Nikdo si teď nemůže být jistý, že nebude příští oběť. Dokud je nevypátráme.“

„Chudák Ian.“

„Neposadíme se někde?“

„Pojď za mnou....“

Vstoupili do nevelkého pokoje, jehož růžové zdi nesly řadu nápisů, očividně od různých lidí. Strop tvořila ohromná obrazovka, po které rychle plynula oblaka. Kromě stolku s věčně kvetoucím keříkem růží a několika polštářů byla v místnosti ještě pohovka, na které spal mladík v hedvábné černé košili a úzkých kalhotách. Na uších měl masivní sluchátka.

„To je Tom. Relaxuje,“ řekla Ann. „Neslyší nás. Sedni si, prosím.“ Ukázala na polštáře.

Hahn s heknutím usedl na podlahu a zahleděl se vzhůru na umělou oblohu. „Ian už to má v reálu,“ pravil.

Ann nechápavě svraštila čelo. Pak pochopila. „Děláš si srandu? Umře člověk, a ty z toho máš legraci?“

„Mělas ho ráda?“ zeptal se Hahn. „Co jsem slyšel, byl dost rozmazlený a sebestředný.“

Ann zavřela oči. „Byl to můj kámoš,“ řekla po odmlce.

„Jenom kámoš?“

„Jak to myslíš?“

„Jestli jste spolu spali...“ „Je to pro vyšetřování důležitý?“

„Vím já? Co je důležitý a co ne? Děvče, chápej, jsem cosi jako médium, víš, co to je. Mrtvý přeze mně musí promluvit a ukázat na vraha. Musím Iana ale dobře znát, musím vědět každou maličkost. Pak si dám láhev dobrýho chlastu a třeba mi to doklapne. Jsem vlastně něco jako Mat, ale narozdíl od něj mám cit, intuici. Jako zvíře, cítím krev a smrt. Rozumíš?“

Ann zavrtěla hlavou. „Ne.“ Zničehonic se rozplakala, schoulila se do klubíčka a sklonila hlavu. „Tak Ian je mrtvej! To je strašný.“

Hahn vzdychl a vytáhl z kabátu placatku. „Napij se. Je to dobrý a pomáhá to.“

Dívka vzhlédla. „Co to je?“

„Lék. Moc dobrý.“

Ann se napila a otřepala se. Pak se rozplakala ještě usedavěji.

„Povídej mi o Ianovi. Všechno, co víš,“ řekl Hahn.

„Seznámili jsme se v parku, bylo to ze začátku romantický,“ spustila Ann poslušně a slzy jí stékaly do koutků úst. „Maloval tam strom. Maloval moc pěkně. Já jsem tam šla napsat báseň. Byl trochu zvláštní. Pár dní u mně pak bydlel. Milovali jsme se, pořád znova a znova. Ráno, v poledne, večer. Uměl to. Byl fakt dobrej, aspoň ze začátku, než začal mít divný chutě. I jinak byl zvláštní. Pořád se na mně tak divně koukal. A říkal mi, co mám dělat, to nesnáším. Nelíbily se mu moje básně. Nelíbilo se mu, jak žiju. Jak se voblíkám. Jak mluvím. A byl sprostej, čím dál tím víc. Jinak nemluvil. Nakonec mi řekl, že jsem blbá kráva, a odešel. Trvalo to tři týdny, maximálně měsíc. Ale ten první týden stál za to.“

„To je všechno?“

„Jo.“

„Měl ještě nějaký kámoše? Mluvil o někom?“

„Mluvil jen o sobě. Byl sám.“

„A ozval se pak ještě někdy?“

„Asi třikrát. Už to ale za nic nestálo. Chtěl se se mnou jen vyspat.“

„A?“

„Jen jsme pokecali. Ukázal mi nějaký obrazy. Jeden spálil, přímo přede mnou.“

„Takže to byl asi pěkný magor.“

„Jo. Ale byl zábavnej, když chtěl. Jenže většinou nechtěl. Pořád pospíchal, ale nevěděl, kam. Pobíhal sem a tam. Nudil se.“

„Kdo se dnes nenudí?“

„Já ne,“ řekla Ann. „Mám pořád co dělat. Žiju ráda.“

Hahn se zasmál. „To je dobře. Nezůstalo ti po něm něco? Nějaký předmět, dárek, dopis, obrázek nebo tak?“

„Jen tenhle nápis na zdi.“ Ann ukázala do rohu. Hahn se zvedl a šel místo prozkoumat.

„Miluju tě nejvíc na celém světě?“ hláskoval.

„Ne, to pod tím.“

„Některý věci jsou dobrý jen tím, jak jsou strašný?“

„Jo.“

„Co tím myslel?“

„Nevím. Doufám, že ne mně.“

„Byl to nihilista. Umělec - nihilista. Strašná kombinace. Pro takové je smrt dobrodiním.“

„Mohl bys prosím už odejít? Začíná mi být nějak zle.“ Ann na detektiva vážně hleděla. „Fakt je mi z toho všeho blbě.“ Dívka zničehonic odběhla na záchod, odkud se poté ozvaly zvuky dávení.

„Jasně. Už jdu.“ Detektiv se zvedl k odchodu. V tu chvíli otevřel mladík na pohovce oči a když spatřil návštěvu, hlasitě vyjekl zděšením. Hahn mu podal ruku a usmál. „Ahoj Tome. Já jsem smrt. Zatím nashle.....“

-

Viktorie Marschalová seděla na lavičce v parku a přes své tmavé brýle pozorovala holuby, kteří v trávníku hledali něco k sezobnutí. Hahn byl trochu nervózní, když ji spatřil. Věděl ale, že přijde, už když pro ní doma škrábal vzkaz. Nadechl se a s úsměvem k ní zamířil.

„Jste přesná!“

„Za to vy ne.“

„Omlouvám se. To je pro vás.“ Podal ji pugét lučního kvítí, který předtím skrýval za zády.

„Ale pane Hahne! Já Vás nepoznávám. Jste to skutečně vy?“

„Kráse jenom krása.“

„Mám tomu rozumět tak, že jste mě sem dnes zval na rande a ne na výslech?“

„Proč nespojit příjemné s užitečným? Ne, vážně. Omlouvám se, že jsem vás sem vytáhl. Chtěl jsem vás pochopitelně informovat, jak se vyvíjí vyšetřování.“

„A?“

„No...Je to zvláštní případ. Mám pocit, že váš syn si smrt skutečně přál. A proto je na snadě otázka, zda je to vůbec vražda.“

„Myslíte, že si tu hlavu uřízl sám?“

Hahn pokrčil rameny. „Co říkáte té kytici? Trefil jsem se?“

Marschalová k ní přivoněla. „Musela být drahá. Bavíme se ale o smrti mého syna. To je velmi vážné téma, to jistě chápete. Celá tato situace je proto, řekla bych, velmi nepatřičná.“

Hahn se zasmál. „ Nemám pro to ten cit, je to deformace z povolání. Jen jsem vám chtěl udělat radost.“ „Pro matku je velmi těžké vyrovnat se s něčím takovým. Oceňuji vaši snahu, víc by mi však pomohlo, kdybyste našel vraha. Zatím se ale, jestli to dobře chápu, pohybujete víc v rovině domněnek a emocí než faktů.“

Detektiv zavrtěl hlavou. „Víte, já jsem génius. Skutečně. Mám dar. Fakta, stopy, svědectví.... jsou to jen projevy věcí. Já ale umím vycítit jejich podstatu. Vím to. Vím, že vašeho syna nikdo nezavraždil.“

Vikrorie Marschalová na něho rychle pohlédla. Detektiv se k ní naklonil a sejmul jí brýle. „Víte, že máte nádherné oči?“

„Vy jste, blázen, detektive. Blábolíte. Ztrácím s vámi čas.“

„Sama tomu nevěříte. Vyřeším ten případ, to mi věřte.“

„Sebevědomí vám nechybí. Doufám, že se nemýlíte.“

„Nedáte si se mnou?“ Viktorie Marschalová však nabízenou placatku odstrčila. „Ne. Můj čas pro vás vypršel.“ Vstala.

„Doufám, že se brzo uvidíme!“

„Každopádně budu ráda, když mě budete informovat.“

Hahn hleděl za jejím vlnícím se zadkem, dokud za ní nezaklaply dveře limuzíny. Pak se mohutně napil, zapálil si cigaretu a upřel zrak na holuby. Pozoroval je dlouho a nenávistně. „Všechny vás postřílím, vy svině,“ řekl si sám pro sebe. V tu chvíli zazvonil jeho mobilní telefon. Hmátl do kapsy a přiložil si přístroj k uchu.

„Hahn?!“

„Sharp. Bob Sharp. Zdravím vás, detektive. Tak mě napadlo, jestli byste si nechtěl zastřílet?“

Detektiv se usmál. „Vy mi snad čtete myšlenky!“

„Tak dnes večer. Zvu vás. Pouze vás! Nikdo o tom nemusí vědět.“

„Platí!“

-

„Vypadáte velmi rozhněvaně, detektive!“ zvolal Bob Sharp, když spatřil Hahnův výraz.

„Nějaký hajzl mi prořezal pneumatiky.“

„Zřejmě nějaký zločinec, kterého jste kdysi dopadl.“

„Zřejmě nějaký hajzl. Normálně bych ty sviňáky zelený střílel.“

„Snad vám trochu pomohu. Pojďte, mám to ve sklepě.“

Sklepem Bob Sharp mínil několik rozsáhlých podzemních pater svého domu. Panovala zde perfektní čistota. Sharp vedl detektiva dolů po točitých schodech.

„To je sklep jak hrom,“ řekl Hahn

„Jedna z největších sbírek archivního vína na světě. To chce prostor.“ Sharp konečně otevřel jedny ze dveří. Hahn vydechl úžasem. Po několika desetiletích opět spatřil vybavení pro Megakiller. Souprava teď už působila značně archaicky. Spousty drátů, zašlý plast, přilba a postroje v kovových prstencích, připomínající mučící nastroj. Hahn se rozesmál. „Kde jste to sehnal, doktore?“

Sharp pokynul doutníkem. „Jsem sběratel starožitností. A vůbec všeho, co společnost nechce.“

„Tak to si mně asi jednou dáte do vitríny.“

„Ale jděte, detektive. Víte, leží mi to ve sklepě a padá na to prach. Tak jsem si říkal, že by nebylo špatné to po čase provětrat. A mám pocit, že není povolanějšího člověka, než jste vy. Chtěl bych se na to dívat. Pokud jste ochoten to zkusit...“

„Vždycky. Chybí mi to. Co zakázali Megakiller, jako by mi vyřízli srdce. Víte, nepatřím sem, ale do téhle mašiny.“

„To je přesně to, co jsem chtěl slyšet.“

„Má to ale jeden háček. Potřebuju soupeře. Lidi. A v síti asi těžko nějací budou. Nebo snad ano? Máte nějaký tajný spolek?“

Sharp se zasmál. „Ne, to jistě ne. Ale věřte mi, že budete spokojený.“

„Moment.“ Hahn na Shrapa vážně pohlédl. „Já ten rozdíl poznám. Rozeznám podělaný AI od člověka.“

„Detektive, věřte mi. Nebudete mít problém. Budou tam skuteční lidi. Mé čestné slovo.“

Hahn stále váhal. V jeho očích byla spousta otázek.

„No,“ pobídl ho Sharp. „Megakiller vás čeká. Ukažte, pomůžu vám s tím!“

Hahn mávl rukou. „No dobře. Je to na vás. Tak rychle. Už se nemůžu dočkat.“ Nasadil si přilbu na hlavu.

-

Byla to čirá radost. Rudá Maska opět vyrazil na lov. Skrýval se v příšeří táhlé jeskyně a jeho maskovací oděv dokonale splýval se skálou. Uvědomoval si, jak vražedné monstrum ztělesňuje. Mohl zabíjet celou řadou způsobů - od bleskových úderů drtících kosti, přes pevný stisk hbitých rukou až po seky samurajským mečem a palbu z lehkého kulometu kombinovaného s granátometem. O četných bojových úspěších vypovídala vesta, kterou měl na sobě. Přišité skalpy z ní vytvářely cosi na způsob bizarního kožichu.

Naslouchal. Několik set metrů na jihovýchod zaznamenal kroky. Jeho vzrušení sílilo. Tvor se blížil. Byl evidentně velmi neopatrný. Už byl tady - vyzáblý muž zahalený v měňavém hábitu. Ani nezaznamenal, když za ním Rudá Maska vystoupil z úkrytu. Ozvalo se krátké zasvištění a muž se svalil na zem bez nohy. Rudá Maska zasunul meč a rozkročil se nad ním.

„Zemřels,“ pravil.

„Ještě ne,“ řekl muž a jeho tvář se zbortila dovnitř kápě. Pak celé tělo jakoby vsáklo do země.

„Nemůžeš mě zabít,“ ozvalo se za Rudou Maskou. Ten se bleskurychle otočil. Na jednom z balvanů seděl svraštělý stařec, kolem beder ovinutý kus měňavé látky.

„Jak to? Kdo jsi?“

„Kdo chci. Jedna věc je však pro tebe podstatná. Ať jsem, kdo jsem, nelze mě zabít.“

„To musí být dost nuda. A je to proti pravidlům,“ řekl Rudá Maska.

Stařec pokýval hlavou. „Já vím. Jmenuju se Nuda. Má existence je z pohledu ostatních dost zoufalá. Jako moje tělo - dokonalý obraz duše, která se v něm skrývá. Vrchol umění.....sešlost, vrásky a šeď. Nemám ani vůli zemřít, protože jsem smrt už zažil. Není to zvláštní? Ach bože.“ Hlavu meditujícího starce v tu chvíli roztříštil trhavý granát a tělo se jako předtím rychle rozplynulo v zemi.

„Nejsme tady kvůli filozofování,“ pronesl Rudá Maska a s napětím čekal, kde se zas bytost vynoří. Nic se však nedělo, jen s ním zacloumal náhlý poryv větru. Měl pocit, že zahlédl, jak unáší do dáli jakési průsvitné cáry.

Pak to přišlo. Instinktivně tasil a jen tak tak stačil zadržet blyštivou čepel. Otočil se a spatřil oprýskanou ocelovou masku rudé barvy. Jako kdyby na něj útočil odraz ze zrcadla! Odkopl protivníka ke stěně a hmátl po kulometu.

„Kdo jsi!“ zvolal vztekle. „Jak to, žes mi ukradl tělo?“

Jeho dvojník vztekle zavrčel. „Nejlepší obrana je útok.“

Rudá Maska stiskl spoušť. Jeho cíl se však vymrštil jako ocelová pružina a v plavném kotoulu unikl smršti střel za balvanem, kde před chvílí seděl stařec.

„Budu si na tebe ztěžovat a nechám tě vyloučit ze hry!“ vyhrožoval zpoza hromady kamene dvojník.

„Ty na mně?“ zuřil Rudá Maska. „Grázle!“ Vypálil celou sérii granátů do stropu, který se poté zhroutil přímo na nepřítele.

„Vedle!“ Plagiátor se na něj řítil s taseným mečem. Břity o sebe třeskly, až odlétly jiskry. Divoký souboj nebral konce. Rudá Maska pocítil zoufalství. Tohle ještě nikdy nezažil. Byl už v minulosti několikrát poražen, ale teď se dělo něco divného. „Končím!“ vykřikl, aniž by bitvu dobojoval. V tu chvíli ho zachvátila temnota.

-

Detektiv Hahn procitl celý zpocený a vzteklý. Bolela ho hlava. Bob Sharp seděl s doutníkem v křesle a s úsměvem ho pozoroval. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se detektiv tiše. „Děláte si ze mně srandu?“

„Upokojte se, detektive. Malý pokus! Jsem trochu hračička. No řekněte, takhle jste si určitě ještě nezabojoval...“

„Zmrde,“ vykřikl inspektor, hmátl pro revolver a zamířil Sharpovi na hlavu. Rudá tečka laserového značkovače se chvěla přímo uprostřed chirurgova čela. „Nehraj si se mnou. Jsem trochu na nervy, to přece víš.“

„Detektive, hra už skončila. Zabijete mě a skončíte zase v ústavu. To byste si přál? Stojí vám můj život za to? Prosím, přestaňte na mně mířit.“

Hahn se pomalu uklidňoval. Cítil najednou nesmírnou únavu. Sedl si. „Nemáte něco k pití?“

„Cokoliv si řeknete.“

„Vodku.“ Za chvíli už drčel sklenku čiré tekutiny v dlani. „Vy jste mně tam sledoval, že je to tak?“

Sharp přikývl.

„Byl jste ten stařík?“

„Ne, to jsem nebyl já. Čert ví, koho jste tam potkal,“ odpověděl černoch tajuplně.

„Připadal mi povědomý.“

„Nechcete si přece jen raději zahrát šachy? Všechno je v nich jednodušší - jenom černá a bílá.“

„V Megakilleru to bývá taky dost jednoduchý - buďto žiješ, nebo to máš za sebou. Vaše pokusy se mi pranic nelíbí. Já nejsem žádný pokusný králík. Co jste s tím provedl?“

„Trochu jsem se v tom vrtal. Už mi odpusťte, detektive. Myslel jsem, že i pro vás to bude obohacující. Že se lépe poznáte.“

„Tak to jste se spletl. Akorát mě to nasralo.“ Hahn do sebe vyklopil zbytek vodky. „Na šachy vám kašlu, pane Sharpe.“

„Je to oprávněný trest a já ho přijímám,“ řekl Sharp s úsměvem. Detektivova ruka s revolverem opět vylétla vzhůru. „Fakt se mnou už nežertujte.“

Sharp zvedl ruce nad hlavu. Červená tečka putovala z jeho čela a zastavila se na šedivé kostce počítače Megakilleru. Černoch v tu chvíli zjevně ztratil klid. „Prosím, nedělejte to. Je to vzácnost. Možná poslední funkční exemplář!“

„No dobře, protentokrát vám odpouštím. Naposled.“

-

Inspektor Haywood měl očividně dobrou náladu. Hlas se mu chvěl potěšením kombinovaným s hlubokou nenávistí. „Máš po srandě, Hahne,“ říkal si, když hledal v databázi detektivovo číslo. „Tohle jsi přehnal. Skončils. Je po výjimce.“

Seržantka Seemanová ho s úsměvem sledovala. „Nemám mu to sdělit já?“

„Ne, díky děvče. Na tohle jsem čekal roky, roky!“ Haywood vytočil číslo.

„Pan Hahn je mimořádný idiot a jednou takhle musel skončit,“ pravila Seemanová. „Každý ví, že všechny lokality zahrnuté do vyšetřování vraždy podle zákona zajišťuje audiovizuální záznamové zařízení. Nechápu, jak mohl jen tak sebrat tu knihu. To je přece naprostý základ.“

„Zvedni to, sakra.“ Haywood napjatě naslouchal vyzváněcímu tónu. „No tak, zvedni to. Zvedni to, ty zasranej dědku......Halo? Detektiv Hahn? Tady inspektor Haywood! Haló?! Haló?! Ten hajzl zavěsil!“ vybuchl Haywood.

„Chcete ho zatknout?“

„Musíme informovat hochy od Speciálů. Hahn je ozbrojený a docela s tou bouchačkou umí.“

„Tak proč jste mu volal? Chcete ho varovat?“

„Nejste nějak moc chytrá, seržantko Seemanová?“

„Pouze se řídím podle předpisů.“

„Tak se řiďte laskavě podle mně.“

„Bohužel vám v tomto nemohu vyhovět, inspektore Haywoode. Nezapomeňte, že jsme policisté a musíme zadržet velmi nebezpečného člověka, aniž bychom ohrozili veřejnost. Pokud hodláte porušovat směrnice, budu na vás muset podat stížnost.“

„No dobře. Zařiďte veškeré formality nutné pro zatčení. Ale naprosto všechny, aby veřejnost mohla klidně spát. Osobně to zkontroluju.“

„Provedu.“

-

Detektiv Hahn zvracel na záchodě. Jeho zmučený žaludek už neobsahoval zhola nic, obracel se však v nových a nových návalech dávení. Z očí mu tekly slzy a z nosu sopel. Podobnou nevolnost dosud nezažil. Nebyla z alkoholu, to věděl. Měl dost silný žaludek, takové věci se mu nestávaly. Hlava mu třeštila. Připomnělo mu to doby odvykací kúry. Že by šlo o trest za porušení hráčské abstinence? Možná mu dali do těla nějaký implantát, nebo v něm vypěstovali mentální blok, čert ví. V kapse mu neodbytně zvonil telefon. Rozmazaným zrakem pohlédl na displej - číslo mu nic neříkalo. „Naser si,“ zasípal a vypnul zvonění. Zdálo se mu, že už záchodovou mísu objímá celou věčnost. Bylo mu skutečně mimořádně zle. Všude kolem cítil vyčkávající stíny. Neohlížel se, ale věděl, že tam jsou. „Mně nedostanete, vy svině,“ mumlal během zvracení. Ujistil se, že pistole je na svém místě. Pak upadl do mrákot.

Probudil ho opět vyzvánějící telefon. Hahn se vztyčil a otřel si vazké sliny ze rtů. Uvědomil si, že se pokálel a pomočil. V hlavě mu stále hučelo. Přitiskl přístroj k uchu. „Co chceš, ty zmrde? Proč mi nedáš pokoj?“

„Tady je Marschalová.“

„Aaaa...promiňte, paní Marschalová. Trochu jsem přebral.“

„Nic se neděje. Potřebuji s vámi mluvit.“

„Vážně? Víte, chtěl jsem vám něco říct. Jste první ženská po delším čase, kterou mám chuť vopíchat. Dáváte mi...smysl života..“

„Díky za poklonu, detektive. Přijeďte prosím za mnou, až se trochu vzpamatujete. Nebo ne, přijeďte hned.“

„Pro vás všechno. Jsem tam za chvíli.“

„Čekám vás.“

-

Dusná atmosféra klubu uštědřila Hahnovu žaludku pořádný kopanec. Burácející agresivní rytmus jako by mu vyrval vnitřnosti z těla, před očima se mu zatmělo a viděl jen jakési nezřetelné stíny kolem sebe. Natlačená lidská těla, horko a záblesky ho přiměly zastavit se hned u vchodu. Pokoušel se popadnout dech. Jen se nepozvracet, mihlo se mu hlavou. Jen neomdlít. Kdosi do něj vrazil. Pak někdo další - překážel v pohybu právě na nejvíc frekventovaném místě.

„Hej, tady nemůžeš stát!“ Pokusil se zaostřit na muže, který k němu promluvil. Byl podle všeho mohutný, rozmazaný pohled naboptnalou muskulaturu ještě umocňoval. „Jdi se domů vyspat, starouši.“

„Naser si,“ pravil Hahn.

„Koukej vypadnout, ty debile,“ pravil muž. „Nebo tě vyrazím.“

„Naser si,“ zopakoval Hahn pomalu.

V tu chvíli ucítil na svých ramenou mohutný stisk. Pak se mu před očima neskutečně blízko mihl rozmazaný svalovcův obličej. Silný úder do čela Hahnovy vymazal veškeré myšlenky a detektiv se zhroutil na zem.

Trvalo to ale jen chvíli, než se zase probral. Ležel u vchodu a jediné, co cítil, byl hněv. Vkročil znova dovnitř klubu. Jeho duše byla čistá, kvílící proud zvuků vyplňující prostor odplavil z mysli stesk a veškerý stres. „Jsem bůh a smrt!“ zaslechl sám sebe, jak řve a uvědomil si, že už vidí dobře. Lesklé oči v temných koutech se k němu tázavě obracely. Odkudsi zazněl vysoký dívčí smích. Z temnot k němu mířil rozzlobený svalovec.

„Ty si nedáš řict!“ řval.

V detektivově ruce se ocitla zbraň. Výstřely souzněly s divokou elektronickou skladbou. Muž byl okamžitě mrtev. Vypukla panika. Hahn nepřestával střílet. Postupoval spletí chodeb s rozvahou a zároveň plný euforie. Prchající návštěvníci klubu se hroutili k zemi po přesných zásazích Překračoval mrtvá těla a laserový hledáček značkoval nové a nové oběti. Šílený střelec vyprázdnil šest zásobníků po třiceti střelách a načnul sedmý, než dospěl k pultu. Nikdo ze zákazníků čekajících na pití kupodivu neměl tušení o jatkách, která nově příchozí zanechal za svými zády. Barman tázavě vzhlédl.

„Jdu za paní Marschalovou,“ řekl Hahn. Už se uklidnil a uvědomil si, co spáchal. Kupodivu ho vlastní vražedný amok nechal zcela lhostejným.

„Ví o vás?“

„Čeká mě! Jen jí zavolejte.“

„Dobře - tak můžete nahoru.“

Hahn zamířil do výtahu. „Proboha!“ zaslechl za sebou jekot. Nářek se zasyčením utnuly dveře zdviže.

-

Viktorie Marchalová držela v rukou sluchátko interkomu. „Jste šílenec,“ řekla klidně. „Způsobil jste dole masakr. Zabijete i mně?“

Hahn pokrčil rameny. „Nevím. Nějak se mi to vymklo z rukou. Byl jsem u Sharpa.“

„Vím.“

„Jak to víte?“

Marschalová se zarazila. Asi řekla něco, co neměla. „No...volal mi. Pořídila jsem si kvůli vám telefon,“ zasmála se.

„Hm, vidím, že číslo rozdáváte na potkání. Nedáme si něco k pití?“

Marschalová se natáhla k barovému stolku. „Moc pijete, detektive.“

„A taky moc kouřím. Ale teď už je to jedno.“

„Vždycky vám to bylo jedno. Všechno je vám jedno, že? Jak sešle vypadáte, jak s prominutím páchnete, jaký jste hulvát. A teď to zabíjení. Snad jenom případ smrti mého syna vás zajímá. Jak jste vůbec daleko?“

„Máme hodně společného, paní Marschalová, víte to? Jsme jako rub a líc stejné mince. Přemýšlel jsem o tom.“ Hahn usrkl nalité vodky, chvíli zkoumal chuť a pak do sebe obrátil celou sklenku. „Myslím, že jeden bez druhého nemůžeme existovat.“

„Vyznáváte mi lásku?“

Hahn neodpověděl, jen významně pohlédl na prázdnou sklenku.

„Zní to strašně, ale vlastně se mi také docela líbíte,“ řekla Marschalová, když mu dolévala. „Některé věci jsou dobré jen tím, jako jsou strašné,“ dodala.

„To už jsem někde slyšel. Kdo to napsal?“

„Já.“

„Dejte si se mnou skleničku. Nebaví mě, když piju sám.“

„Chcete mě opít a znásilnit?“

„Přesně tak. A potom ještě zavraždit.“

Podívala se mu do očí, jestli si dělá legraci. Hahn se k ní naklonil. Marschalová rychle ucukla.

„Nebojte se,“ řekl pomalu Hahn. „A pijte. Třeba mi potom řeknete, proč jste mi zavolala.“

„Vlastně, abych řekla pravdu, nudila jsem se.“

„Proč jste tedy nepozvala pana Sharpa? Nebo si za ním nezajela zahrát šachy?“

„Vy žárlíte, detektive. Kdo by to do vás řekl.“

„No dobrá, dobrá, jsem tady,“ detektiv se rozvalil v křesle. „Dnes večer budete mít zábavy až až. Policie už možná obklíčila budovu. Příjdou si pro mně. A já si chci ještě zastřílet.“ Hahn vytáhl zbraň a krabičku nábojů. Zručně dobíjel prázdné zásobníky. „To jsou speciální průbojné střely. Ti chlapi, co si pro mně příjdou, budou mít neprůstřelné vesty. Budou si myslet, že jim nadělám maximálně modřiny. Ale to se pletou. Hrajeme naostro.“

Marschalová vzala jeden z nábojů do prstů a prohlížela si ho. Pak se konečně napila, rovnou z láhve. Byly to tři pořádné doušky.

„Je to strašné, ale ani necítím strach,“ řekla pak. „Řekněte mi, čím to je detektive?“

„Jste unavená příliš dlouhým životem, paní Marschalová. Fascinuje vás smrt. Narozdíl ode mne. Zemřel jsem už tisíckrát a zase se znova narodil. Mně smrt nudí. Ti lidé dole, nemyslete si, že jsem se jejich agónií nějak ukájel. Zabíjel jsem je rychle a čistě. Byla to pouhá čísla. To je to, o co jde. Zabil jsem jich 53. Lokněte si pořádně. Chci, abyste se opila.“

„Ale já taky už smrt zažila, detektive. A skutečnou smrt. Zažila jsem skutečnou bolest a hrůzu, byla jsem blíž naprosté nicotě, než se vám kdy podařilo,“ řekla Marschalová a poslušně si opět přihnula. Zakuckala se. Vodka jí stékala po bradě. Hahn se k ní naklonil a slízl jí nápoj z kůže. Marschalová na něj strnule hleděla.

„Ani kapku nazmar,“ řekl detektiv a políbil ji. Mohutná erekce mu málem prorvala kalhoty. Ucítil, jak se žena přes látku dotkla jeho penisu.

„Řekněte, je tak svraštělý a jedovatý jako vy, detektive?“ zašeptala mu do ucha a rozepnula jeho poklopec. Naběhlý úd se vydral ven. „Je jako zmije,“ řekl detektiv. Držela jeho penis v dlani a dlouze se s Hahnem líbala, zatímco ten ji zručně zbavoval svršků. „Jste umělec,“ řekla, když byla úplně nahá, a těsně se k němu přimkla. Cítil na svém údu její teplé břicho. Jeho prsty zajely mezi její nohy. „Pojď do postele,“ řekl. Marschalová zamířila do ložnice. Hahn vzal zbraň, zvedl ze země láhev vodky a následoval ji.

-

Bylo to kruté a krátké milování. Detektivovo sperma zanechalo na prostěradle velkou studenou skvrnu. Přesto na ní zůstal ležet. Popíjel a poslouchal, jak se žena sprchuje.

„Sakra,“ řekl, když se vrátila. „Měl jsem pocit, že mám místo hlavy nádrž na sperma.“

Lehla si vedle něj. „Udělala jsem si to sama,“ řekla. „Ve sprše.“

„Koho sis představovala?“

„Po tom ti nic není.“

„Muselas vědět, jaké to se mnou bude.“

„Bylo to dobré.“

„Takže to bylo strašné?“

„Byl to umělecký zážitek. Autentický. To mám ráda. Tvoje tělo je dokonalý obraz duše, která se v něm skrývá.“ Pohladila detektiva po vyvaleném břiše. „Sešlost, vrásky a šeď. Sáhla jsem si až na dno toho všeho. Jste originál, detektive Hahne.“

„Čteš básně?“

„Četla jsem je. Už ne.“

„Znáš Řeky noci? Hillary Waltersovou.“

„Sentimentální sračky. Ani jsem to nedočetla.“

„Řekni mi, jak jsi to udělala?“

„Co?“

„Vraždu.“

„Cože?“

Hahn se na ni převalil a pohlédl ji přímo do očí. „Vím to. Vím, žes to byla ty, ale taky vím, že nejsi Ianova matka.“

Zasmála se. „A kdo podle tebe jsem?“

„Potkal jsem tě už nejmíň dvakrát. A teď jsem tě poznal, Iane Marchale.“ Trhla s sebou.

„Zbláznil ses?“

„Asi jo. Je to šílené. Jen nechápu, jak jsi přelstil Mat. Souvisí to nějak se Sharpem, že? Vyměnil vám mozky?“

„Jasně. Pod sluncem není nic jednoduššího, než vzít chlapský mozek a dát ho do ženské hlavy. Asi jsi ve škole nedával moc pozor, co?“

„Sharp je neurochirurg.“

„Detektive, vraťte se zpátky na zem. Ale vlastně...nejsi moc daleko od pravdy. Jsi fakt dobrý. Škoda, že si moc neužiješ odměny. Už teď jsi měl být mrtvý.“

„O tom jsi mluvila se Sharpem?“

„Jo. Věděl přesně, co uděláš. Věděl, že to tam vystřílíš. Zbavil tě toho bloku, když jsi u něj hrál. Měla tě sejmout ochranka. Ale já jsem nechtěla. Už mě to nebavilo. Dala jsem jim dnes volno.“

„Pan Sharp je, zdá se, velice chytrý člověk.“

„Víc než to. Je to génius. Pracoval na Matu.“

„Vážně?“

„Je jako bůh. Mat umí duše jen číst, ale Sharp šel ještě dál - umí je přenášet. Stačí docela malý implantát a něco jemné chirurgické práce. Něco jde dovnitř a něco ven.“

„Takže Ian Marschal je teď docela malý implantát?“

„Dá se to tak říct.“

„No, a stálo to za to? Být někým jiným?“

„Dobře to přece znáte, nebo ne? Máte pravdu, jsme si oba v něčem podobní.“

„Myslím, že už to začínám chápat,“ Hahn si přihnul a pak se podíval Marschalové do tváře. „Mat vyšetřoval skutečnou Victorii Marschalovou, zatímco duše Iana Marschala čekala na svoji reinkarnaci někde u Boba Sharpa. Vražda se zpožděním.“

„Bingo.“

„Ještě, že už na tomhle světě končím.“

„To jsi na omylu. Sharp má už i tvoji duši. Doslova jsi ji prohrál.“

„Není to tak jednoduché, lásko. Duše se nedá množit. Je jenom jedna. Jedna pravá.“

„Pravá? Jak se liší dokonalá kopie od originálu? To je otázka. Každé uložení ke spánku je přerušení kontinuity. Je ten, kdo vstává, skutečně tím, kdo usínal? Pouze ve vzpomínkách! Ale víš, jak dokážou být ošidné.“

„Kecy.“

V tu chvíli dal velitel speciální policejní jednotky povel k útoku. Vitráž ve stropě bytu Viktorie Marschalové se roztříštila a společně s barevnými kousky skla se k zemi snášely omračující projektily. Kolem se ozvala série ohlušujících explozí, místnost zaplnil nažloutlý dým a dolů se rychle spouštěly stíny policistů. Detektiv Hahn však neztratil orientaci, zadržel dech a natáhl se po zbrani. Vše se mu před očima odehrávalo velmi pomalu. Zamířil na Marschalovou, která se hroutila do mdlob. Hruď a v hlavu mu v ten okamžik už trhaly policejní projektily. Ve smrtelné křeči však ještě stačil stisknout spoušť. Vylétla jedinná kulka a vnikla přímo do levého oka Victorie Marschalové. Zemřeli téměř ve stejný okamžik.

-

Soudní lékař Peter Bacon měl dobrou náladu. Dokonce si hvízdal. Rozčiloval ho pouze vyzvánějící telefon v kapse. „Sakra!“ Obratně svlékl gumové rukavice a vytáhl přístroj z kapsy.

„Tady Bob,“ ozvalo se ze sluchátka. „Slyšel jsem, že bys pro mně brzo mohl mít nějaký studijní materiál. Dva krásné mozky. Hahn to prý má za sebou a Marschalová taky.“

„Jo, mám je tady na stole. Oba vedle sebe. Fatální zranění. Byla to okamžitá smrt.“

„To jsem rád.“

„Já taky. Nemohl jsem Hahna vystát. Vsadím se, že jeho duše šla rovnou do pekla. Ale té Marschalové je škoda. Byla to moc pěkná ženská.“

„V chladničce ti vydrží dlouho čerstvá.“

„Jsi skoro stejně nechutný jako Hahn.“ „Byl to dobrý detektiv.“

„Svůj poslední případ ale nevyřešil.“

„Kdo ví. Chovej se k těm tělům prosím s pietou. Dlouho asi žádná další nedostaneš pod ruku. Hlavně nerozmrv ty mozky“

„No, uvidíme.“

„Skutečně mi na tom záleží. A zastav se někdy. Mám ve sklepě výborné archivní víno.“

„Fajn. Domluvíme se.“

„Jasně. Měj se.“

Bob Sharp zavěsil a s úsměvem se zahleděl se na monitor počítače. Rudá Maska zrovna masakroval nějakého nešťastníka. Bylo zřejmé, že je ve svém živlu.

„Všechny je vyvraždí. Je to šílenec. Ukaž mi, jak se vede starci Nudě,“ řekl Sharp. Stroj okamžitě splnil rozkaz a ukázal bědného starce, jak zasmušile bloumá virtuální pouští. Černý bod uprostřed ničeho.

„Jak se tam dostal?“

„Přál si to.“

Sharp se zašklebil. Přemýšlel. Bylo jasně vidět, že váhá.

„Smaž ho“, řekl nakonec.

Tak skončil poslední případ inspektora Hahna.


Jít zpět nebo vypsat: Artur Hunzwi Pokorný & Akce Perverzního Realismu nebo vše