wow !Institut ideologické indoktrinace # texty? «

Dva smolné dny pana Cansada

Autor: Artur Hunzwi Pokorný & Oblast: Akce Perverzního Realismu

Luxusní podnik Alhambra nezapřel svoji prastarou koloniální slávu – Kožená křesla, mramorové stoly, mahagonové obložení, kůže exotických zvířat, tichý zvuk piána, u kterého seděl uhlazený mladík ve smokingu, a vybraná společnost.

„Jak se jmenuješ?“ Quido Cansado, obtloustlý třicátník s nastřelenými vlasy a briliantem v levém horním řezáku, byl opilý a zfetovaný. Přesto si nemohl nové dívky nevšimnout. Seděla sama, měla před sebou láhev whisky se sklenicí a kouřila dlouhé cigáro. Byla elegantně a sexy oblečená, pod obtaženým oblečením se jí dmulo velké a pevné poprsí – přesně tak, jak to má většina mužů ráda. Pomalu vzhlédla.

„Říkejte mi Anno.“

„Já jsem Cansado. Quido Cansado.“ Muž usedl vedle ní a čekal, jak na jeho jméno zareaguje.

„Quido, chceme pít!“ Skupina děvčat a mužů, která s mužem vešla do podniku, se soustředila u baru. Ženy s nelibostí sledovaly Cansadův rozhovor s Annou.

„Dejte mi pokoj, děvky! Jste jak pijavice. Mauricio, nalej jim. Jsou to pijavice, Anno,“ obrátil se k dívce. „Zajímají je jenom moje prachy a moc.“

„Tak to bývá,“ řekla Anna nezúčastněně.

„Jo, ale mně to mrzí. Co piješ? Whisku? Co takhle šampaňský? To nejlepší, francouzský šampaňský? Co bys tomu říkala?“

Anna pokrčila rameny. „Proč ne?“

Quido Cansado se zamračil a hleděl ji do obličeje. „Ty asi nevíš, kdo jsem. Ty nevíš, kdo je v týhle zemi Quido Cansado, že je to tak?“

„Ne. Nevím, kdo jsi.“

Muž přimhouřil oči a náhle se rozzářil. „To je úžasný. To je skvělý. Takovou ženskou jsem ještě nepoznal. Doneste sem to šampaňský!“ zakřičel na číšníka, který jen čekal na jeho pohled, aby mohl splnit všechna přání. „To nejlepší! Pro mého hosta!“

-

„Jsi skvělá! Jsi úžasná! Nejsi, jak všechny ty děvky. Chci si tě vzít!“ Cansado jen ztěžka nastupoval do stříbrného Rolls-Royce a v ruce svíral láhev šampaňského. „Ničeho se neboj. Jsi mým hostem. Budeš spát jako královna,“ blekotal. Anna už byla také notně opilá. Se smíchem se svalila na rozměrné sedadlo. Cansado se po ní začal sápat. „Pojď ke mně, přitul se!“

Anna však zůstávala obezřetná a odsunula jej od sebe. „Pozor. Rozliješ šampaňský.“

„No a? Koupím nový, to není problém. Můžeš se v něm koupat. Chceš si šňupnout?“ Muž vylovil z kapsy tabatěrku s bílým práškem. „Nedáme lajnu?“

„Quido, už máš dost. Neblázni.“

Quido zaklapl tabatěrku. „Tak ne! Dovedu se ovládat. I když - před krásnou ženou jen s vypětím sil.“

„Jsi roztomilý.“ Anna ho trochu váhavě políbila. Muž nezaváhal, okamžitě se přisál na její ústa a jeho ruka sjela na její prsa. Ačkoliv se dívka snažila zprvu vymanit z jeho obětí, nakonec kapitulovala.

„Jedem!“ zavelel Quido v krátké přestávce mezi polibky.

-

Quido se sprchoval ve své luxusní koupelně a tiše si prozpěvoval píseň ze slov, která ho zrovna napadal: „Udělám ti to, kočičko, udělám, velký kanec Cansado, ten to umí jak nikdo, jak nikdo, to je velký Cansado.“ Zvlášť pečlivě se mydlil kolem svého penisu, který byl mírně ztopořený. „Však se dočkáš, kamaráde, za chvíli je po parádě…“

Anna zatím vedle v ložnici nalévala šampaňské do sklenic. Do jedné z nich vsypala obsah malé kapsle, kterou vylovila z kabelky. Opilost jako kdyby z ní spadla, kroužila sklenicí a pozorně sledovala, jak se nažloutlý prášek rozpouští. Pak vytáhla rtěnku a zrcátko, rychle si namalovala rty a upila z druhé sklenice. Rozhlédla se po pokoji. Její pozornost upoutal jakýsi starobylý obraz – Byla to středověké ztvárnění pekla – dívka měla dojem, že už ten obraz někde viděla. Zatímco malbu zkoumala a uvažovala o její pravosti, dokončil Quido hygienu a vyšel z koupelny ve froté županu.

„Jsem zde, drahá!“

„To je kopie?“

Quido se zasmál. „Já sbírám jen originály.“

„Na to si připijeme.“

„Beze všeho“. Quido uchopil sklenice a přistoupil k Anně. Na chvíli zaváhal, zahleděl se na číše a pak se zasmál. „Tys na mně nepočkala! Ty už ses napila!“

„Jak jsi to poznal?“

„To víš, přede mnou nic neskryješ. Tak tedy na krásnou a nekončící noc s nejoriginálnější a nejkrásnější bytostí, kterou jsem kdy poznal!“

Sklenice cinkly.

„Poď si sednout na postel,“ řekl Quido.

-

Uspávadlo bylo velmi silné. Quido usnul během pěti minut. Anna se rychle oblékla. Z kabelky vytáhla řasenku – uvnitř na tyčince se štětečkem byla namotaná tenoučká kovová struna. Dívka ji zručně odmotala, její jeden konec zůstal přivázaný na tyčince, na druhý rychle připevnila zbytek řasenky. Pak strunou obtočila mužův penis a zatáhla za konce. Struna vjela do masa jako do másla. Penis během několika vteřin odpadl, skulil se po Cansadově břiše a skropil prostěradlo krví. Dívka ho společně s několika kousky ledu z nádobky na šampaňské vložila do igelitového sáčku, který strčila do kabelky. Pak z barového stolku vytáhla láhev dvanáctileté whisky a vylila její obsah na Cansadův župan, který se válel uprostřed místnosti. Naposledy se rozhlédla se po místnosti. Quido Cansado ležel bezvládně v posteli v tratolišti krve – rudá skvrna se rychle šířila po prostěradle. Škrtla sirkou, hodila ji na župan a počkala, až oheň nezaregistruje protipožární čidlo. Chodbami se rozlehl jekot sirény. Byl nejvyšší čas vypadnout. „To je ono, to je ono,“ říkala si polohlasem, když přelézala zábradlí balkónu. „Doufám, že to přežiješ, ty hajzle.“ Dolů to byly dobré čtyři metrů. Žena však nezaváhala ani vteřinu a skočila. Na zem dopadla zkušeně a několikrát se převalila. V areálu Cansadovy rezidence propukal chaos. Anna utíkala palmovým parkem ke zdi. Mrštně se na ni vyhoupla nedbajíc všudypřítomných kamer bezpečnostního systému a během chvilky byla na druhé straně. Přeběhla silnici a ulehčeně vydechla – terénní bicykl byl na svém místě. Naskočila na něj a řítila se travnatou plání pryč i se svým podivným lupem.

-

„Poplach!“ Theodor Huschman vztekle odložil pornočasopis a zívl. Bylo půl druhé v noci. Maják zabudovaný ve stěně se otáčel a metal kolem sebe rudé záblesky. Z vedlejší místnosti se sem řítil střelec Terence a velitel stroje Vladimír, který si držel u ucha vysílačku.

„Co se děje? Válka?“ ptal se Theodor, když klopýtal ve žhnoucím venkovním vzduchu za svými parťáky na letištní plochu k vrtulníku. „Už zase válka? Budeme střílet opičáky?“

„Nevím. Máme rozkaz jít okamžitě do vzduchu a zaujmout pozici v sektoru 281,“ odpovídal zadýchaně Vladimír. „Něco se stalo mladýmu Cansadovi.“ Technici už ze starého Mi 24 sejmuli plachtu a zasouvali do podvěsů rakety.

„Takže to není válka?“ Muži se zručně soukali do kokpitu. „Co to teda je?“

„Nevím. Startuj.“

Theodor stiskl spínač motoru. „Svinská služba.“

-

Mi 24 se řítil nad noční metropolí. Tři osvětlené bulváry vytvářely pravidelnou pavučinu světel a na vršku nad městem zářil starý koloniální palác. Sektor 281 zahrnoval vládní čtvrť a řadu sídel prominentů roztroušených na břehu moře, vůbec nejsvětelnější pás celé země.

„Tak co?“ zeptal se Theodor. „Někdo dělá problémy? Máme mu rozstřílet barák?“

„Ne,“ řekl Vladimír. „Máme sejmout nějaký balón.“

„Balón?“

„Jo. Žlutý balón. Máme to udělat opatrně - Vlastně ho nemáme sejmout, ale chytit.“

„Cože? Co to je za blbost?“ Ani střelec Terence nevěřil vlastním uším. „My honíme nějakej balón? Jak ho máme proboha chytat?“

„Zavřete klapačku, a dělejte, co vám budu říkat,“ řekl podrážděně Vladimír. „Na tom balónu je něco, co je pro Cansadovce moc cennýho. Všichni jsou pěkně nasraní, takže jde do tuhýho. Jestli to poděláme, tak se můžeme rovnou picnout.“

„Myslíš?“ zeptal se znepokojeně Theodor. Byl unavený a přemýšlelo se mu ztěžka. Navíc se mu začalo chtít na záchod.

„Vím to. Řekli mi – Vladimíre, tahle mise má prioritu pět. Závěrečné hlášení můžeš podat jedině o úspěchu.“

„Ty vole,“ smál se hystericky Terence. „Zasraná rodina Cansadů. Zasranej stát. Proč jsem se nechal najmout do takovýho bordelu?“

„Protože jsi blbec a my taky. V cizinecký legii by se nám něco takovýho stát nemohlo.“

„Jdi nad moře!“ přikázal Vladimír, který mezitím obdržel nové pokyny vysílačkou v přilbě. „Drž se ve výšce tři sta metrů. Co radar?“

Terence zavrtěl hlavou. „Zatím nic nevidím.“

„Tak hledej,“ řekl Vladimír. Vrtulník přeletěl linii pobřeží a pod ním se lesklo černé moře. „Mohl prý zatím uletět až dvacet kilometrů. Záleží, jaký chytl vítr.“

„Jak je ta věc veliká?“ zeptal se Terence.

„No vidíte, to nevím“ Vladimír se opět oddal komunikaci s velitelstvím.

„Jsme už třicet kilometrů od pevniny,“ ozval se Theodor. „Mám to otočit?“

„Jo, už jsme dost daleko. Ta zatracená věc je docela malá. Něco jako pouťový balónek.“

„Ty vole, že to neřekli hned,“ nadával Terence. „Pouťový balónek. Oni si z nás dělají srandu. Že jo? Že je to jenom nějaký bláznivý cvičení?“

„Buď zticha a hledej,“ zavrčel vztekle Vladimír. „Musíme to najít.“

-

Blížilo se svítání. Obzor na východě světlal a povstávaly nad ním rudě zbarvené mraky. Muže v helikoptéře však dramatická podívaná nechávala lhostejnými a rodící se den v nich vzbuzoval pochmurné pocity.

„Kolik máme paliva?“ zeptal se Vladimír rezignovaně.

„Ještě tak na 40 minut,“ řekl Theodor. „Pak musíme zpátky.“

„Myslím, že bychom to mohli mít,“ ozval se Terence. „Něco tady mám.“

„Kde?“

„Na pěti hodinách 20 minutách.“

Vladimír přiložil k očím dalekohled. „Aspoň už je vidět. Doufám, že se nepleteš.“

„Taky doufám.“

„To bude ono,“ řekl Theodor. „Musí to být ono.“

„Jo, myslím, že už ho vidím. Tamhle. No jasně, hoši, máme ho,“ zvolal radostně Vladimír.

„No sláva!“ Vrtulník zamířil k malému žlutému bodu.

„Otevři dveře a nachystej se,“ řekl Vladimír Terencovi. „Musíš ho chytit, jasný? Nemáme už moc času.“

Kabinu naplnil průvan a hluk. Balónek se vznášel asi padesát metrů před vrtulníkem – něco na něm viselo. Stroj zpomalil a zvolna se k němu blížil.

„Co to je?“ Theodor mhouřil oči. „Vypadá to jako kus buřtu…“

„To bude Cansadovo brko,“ pravil Vladimír. Oba muži se vtipu zasmáli. Nejhorší už měli za sebou.

„Připrav se, jdeme na to,“ zařval Vladimír a jemně manévroval k balónku. Proud vzduchu od rotoru činil situaci krajně složitou.

„Opatrně,“ šeptal Vladimír, „opatrně.“

„Ta potvora uhýbá,“ křičel Terence, který se vykláněl z vrtulníku a natahoval k balónku ruku. Stroj se kolébal téměř na místě. „Letí pryč! Musíš blíž, blíž!“

„Opatrně,“ řval Vladimír.

Theodor se soustředěně vysunutým jazyk jemně pohnul řídící pákou, aby se víc přiblížil unikajícímu balónku.

„Zatracená práce,“ klel Vladimír. Zdálo se, že za určitou hranici se k balónku nelze přiblížit.

„To je na hovno,“ vztekal se Theodor. „Takhle se s tím můžeme mazat donekonečna.“

„Zkus to ještě jednou,“ řekl Vladimír. „Zkus se k němu přiblížit rychleji.“

„Tak fajn.“ Vrtulník se prudce zhoupl na stranu. Terence měl balónek i s jeho nákladem už skoro na dosah, když v tom se stalo něco nečekaného. Stroj se propadl asi o tři metry. Terence se obrátil ke strnulým mužům v kabině. Obličej měl skropený červenými kapkami. „Je to na cucky,“ řekl. „Ať to bylo, co to bylo, teď je z toho sekaná.“

-

Theodor se probudil v nemocnici. Nejprve si všiml kapačky, kterou mu do žíly na ruce proudila infuze. Pak si všiml nějaké postavy – byla mu povědomá. Zaostřil. Byl to doktor Fonstad, osobní lékař rodiny Cansadů.

„Co…to bylo?“ zeptal se.

„Byl to penis pana Quida Cansada,“ pravil doktor Fonstad. „Udělala mu to nějaká nevděčná děvka. Strašné, čeho jsou dnes ženy schopné.“

Theodor se pohnul na nemocničním lůžku. V podbřišku ucítil prudkou bolest. Slabost mu dosud neumožňovala se vztyčit.

„Ta žena měla nepochybně velmi dlouhou a nepříjemnou smrt,“ řekl Fonstad a naklonil se nad Theodorovou tváří. „Zato vy jste měl štěstí v neštěstí.“

„Jak to?“ zachrčel Theodor.

„Jste s panem Cansadem stejná krevní skupina. Spokojil se s tím, že si vzal, o co jste ho svojí nešikovností připravil.“

„Cože?“

Doktor Fonstad se usmál. „Vy to nechápete? Váš penis je nyní penisem pana Cansada. Byla to velmi složitá operace, ale podařila se. A vy můžete žít! Pan Cansado je velkorysý!“

Jeho poslední slova však Theodor neslyšel, neboť opět upadl do mdlob.

-

„No?“ pan Wu obřadně sejmul pokrývku ze zrcadla a naklonil ho tak, aby si Theodor viděl do tváře. Měl tento okamžik velice rád, protože ho bavily reakce klientů. A většinou byly nadšené. Šanghajská klinika byla prostě špička ve svém oboru. „Co tomu říkáte?“

Neuvěřitelné,“ vydechl Theodor. „Jste machr!“ Zamrkal na sebe.

„A vy jste kočka,“ řekl pan Wu.

„Jak jste to dokázal?“

„To víte, zkušenosti. Ale hlavně – máte štěstí, že jste takový drobek. Udělat pěknou ženskou ze dvoumetrového chlapa je zhola nemožné. Ještě vám udělám prsa. Špičková! Mimochodem, jak vám mám teď říkat?“

Theodor se zamyslel.

„Říkejte mi Anno.“


Jít zpět nebo vypsat: Artur Hunzwi Pokorný & Akce Perverzního Realismu nebo vše