wow !Institut ideologické indoktrinace # texty? «

Poklad strýce Richarda

Autor: Artur Hunzwi Pokorný & Oblast: Akce Perverzního Realismu

Kdyby pohledy mých příbuzných dovedly vraždit, zemřel bych dříve, než bych vkročil na první schod domu zesnulého strýce Richarda. Byl jsem pro své příbuzné symbol všeho zla. Byl jsem ten, kdo shrábne všechny strýcovy peníze. A na ně zbyl jen dům. Dům napěchovaný starožitnostmi, stříbrnými servisy a obrazy, s mramorovým schodištěm a křišťálovými lustry, no ale řekněte, co je to proti všem penězům strýce Richarda? Almužna! Tolik se o strýčka starali, mí drazí příbuzní a teď tohle! Cestou po schodišti jsem se tvářil jako zvlášť prachatý, nesnesitelný fracek. Teta Věra si přede mnou uplivla. Potkal jsem ji, jak vláčí dolů do auta jakousi porcelánovou vázu. Zastavila se v mezaninu se sestřenicí Silvou a dala se s ní do tichého hovoru plného spravedlivého rozhořčení. Zaslechl jsem jen slova „sígr“ a „ta osoba“. Vzhůru, jen vzhůru, pryč od nich. A podívejme, kdopak to nestojí na chodbě? Teta Vlasta! Tu jsem nemohl obzvlášť vystát pro její přesvědčení, že má vždy pravdu a že je povinna ji ostatním sdělit ať je sebevíce nepříjemná. Také mě hnětlo, že zpeněžila strýcovu zlatou zubní protézu. To byl podle mě velmi zavrženíhodný způsob, jak získat dvacet tisíc. Kdyby mohla, rozprodala by zesnulého po kusech. Připravil jsem si pro tetu Vlastu nákladný a výjimečně zlomyslný žert. Když jsem kolem ní procházel, na chvíli jsem se zastavil a připálil si nonšalantně cigaretu stokorunovou bankovkou. Teta Vlasta úplně zčervenala a vypadala, že vybuchne. Zahlédl už jsem jen, jak se rozčíleně obrací k manželovi, který uvízl ve dveřích se srolovaným perským kobercem.

Na celé záležitosti byl největší legrace fakt, že jsem po strýci žádné peníze nezdědil. Ani halíř. Ve skutečnosti toho na mně zbylo ze všech nejmíň. Obálka, kterou mi předal notář, neobsahovala šek ani milionovou bankovku ba ani heslo švýcarského konta, jak se domnívali moji příbuzní, ale pouze velký klíč s malou cedulkou na které byl nápis „podkroví“.

Strýc mi zkrátka odkázal jen tu svou podkrovní komůrku, tři krát čtyři metry zatuchlého prostoru přetékajícího knihami, odděleného od zbytku půdy stěnami z hrubých prken a s velkým křeslem uprostřed, které zavazelo skoro při každém pohybu. Stál jsem tam celý zadýchaný (ta cigareta mi dala - jsem nekuřák) a nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo plakat. Kam asi zmizel bájný poklad strýce Richarda? Netušil jsem. Tady byl sotva ukryt. Mohl jsem vzít sekeru a rozštípat stěny na kusy, vytrhat prkna z podlahy, rozmlátit regály s knihami a nakonec rozkuchat strýcovo křeslo, ale myslím, že jediné, čeho bych docílil, by bylo naprosté zničení všeho, co mi po něm zůstalo. Myslím totiž, že strýc vůbec neumíral tak bohatý, jak se soudí podle domu, kde žil, a podle jeho pohřbu. Myslím, že celá ta paráda při poslední cestě, ty striptérky z místního podniku, které nesly strýcovu rakev, celý symfonický orchestr a dvouhodinový ohňostroj, to všechno představovalo celoživotní strýcovy úspory, které v závěru doslova vyletěly do vzduchu. Takový byl totiž můj strýc.

A tady sedával nejraději. Ve svém křesle. Ano, toto místo měl nejraději a odkázal ho mně. Přiznám se však, že jsem nebyl ještě natolik zralý, abych to dokázal ocenit. Chodil jsem nervózně v tom malém půdním prostoru a naslouchal rabování pod svýma nohama. Oni snad odvezou i ten krb! A co si odvezu já? Knížky? Kdyby každý z těch zažloutlých svazků měl místo stránek bankocetle, jak si ti dole mysleli, byl bych za vodou. Usmál jsem se té myšlence a vzal jsem do rukou svazek, který ležel na malém stolku vedle křesla spolu se strýcovými brýlemi. Byl to čtvrtý díl Brehmova Života zvířat pojednávající o plazech. Tuto knihu četl strýc naposled. Otevřel jsem ji na straně, kde byla záložka, a k nohám se mi snesl ručně popsaný list papíru. Poznal jsem strýcovo písmo. Byl to dopis. Dopis pro mě.

Drahý synovče, stálo v dopise, jistě jsi nyní trochu rozmrzelý. Říkáš si, že jsem k tobě nebyl zrovna štědrý. Máš pravdu, neodkázal jsem Ti žádné peníze. Proč bych však měl? Pokud je budeš potřebovat, zajdi do banky. Nebyl jsem bohatý penězi. Ta nádhera dole mi byla vždycky ukradená. Bylo to jak muzeum! A´t si to všechno vezmou oni, víš kdo. Budou se nenávidět tím víc, čím víc toho dostanou. Tobě však odkazuji Místo, které mi dalo prožít velmi šťastné chvíle. Mé křeslo skrývá pravou potěchu. Neřeknu Ti, jakou, nebylo by to ono. Nezabalený dárek má poloviční hodnotu. Jen trpělivost, hochu, trpělivost a bystrost a přijdeš na to, že jsem ti daroval víc než obyčejné křeslo a čtyři stěny kolem. Nechci, aby toto místo přišlo nazmar. Věřím, že to zvládneš a uvidíš, že to bude stát za všechny peníze. Buď sbohem, synku!

Tvůj strýc Richard

„Bože,“ vzkřikl jsem zoufale. „Já budu štěstím asi plakat.“ Proč si strýc vybíjel svoji zlomyslnost zrovna na mně? Proč mně tak mučil? Vždycky přece tvrdil, že mě má rád! Usedl jsem do křesla a přemýšlel. Čím může být ten kus nábytku zvláštní? Co tím jenom myslel? Někde v duši mi stále hořel plamínek naděje, že Poklad strýce Richarda nakonec připadne mně. Jen mě zkouší, abych to neměl tak jednoduché. Nemám si přece jen skočit pro sekeru? Pokusil jsem se křeslo nadzvednout abych zjistil, jak je těžké. Bylo však přišroubované k podlaze. Prohlédl jsem si velmi podrobně každý steh, každý centimetr ošoupaného zeleného čalounění, ale neobjevil jsem nic podezřelého. Všechno stejně zašlé, žádné divné vybouleniny nebo papírové šustění. A pak to přišlo! Když jsem se díval dospodu a prošmátrával podlahu, narazily mé prsty na malý kroužek, ke kterému byl přivázaný provázek mizící v podlaze. Úplně mě zamrazilo. Že by? Nechtělo se mi tomu ani věřit. Třeba nakonec vážně budu pracháč! Třeba budu...opatrně jsem zatáhl za kroužek. Nic. Zabral jsem víc a šlo to. Táhl jsem provázek k sobě a slyšel jsem tiché skřípání. To se asi otevírá nějaký úkryt! Povedlo se mi vytáhnout asi metr, než bylo jasné, že dál to nepůjde. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Hm. Vše se zdálo být stejné. Pomalu jsem tedy nechal provázek zajíždět a dával pozor, zda nepostřehnu nějaký pohyb. Bylo to okno. Pravé vnější křídlo okna se otvíralo ven a zase vracelo zpět podle toho, jak člověk tahal za provázek. V průběhu pokusů s tímto zvláštním úkazem jsem zjistil, že v podlaze je na jednom místě zatlučený hřebík, o který lze kroužek zaháknout. To bylo všechno, na co jsem přišel. Mechanismus fungoval výborně, k čemu je však dobrý, to mi zůstávalo záhadou. Asi po hodině přemýšlení jsem zanechal všeho, usedl zpět do křesla a znova si pozorně pročítal strýcův dopis. Nejde o nějakou šifru? Na nic jsem nedokázal přijít. Zachvátila mě naprostá beznaděj. Taková muka, taková muka! Přece to tak není zařízené pro nic za nic! To není možné! Bylo to k nesnesení. Musel jsem si jít něčeho napít.

Vrátil jsem se pěkně pod parou něco popoledni. Příbuzní vyplašeně prchali před rámusem, který jsem působil a myslím, že jejich pohoršení bylo v tu chvíli zcela oprávněné. Vůči tetě Vlastě jsem byl, co mi paměť slouží, velmi hrubý. Urazil jsem asi pět lidí, než jsem se vypotácel nahoru do svého dědictví. Mezi dveřmi jsem zařval, že já teda trpělivost mám a přijdu té záhadě na kloub. Bojovně jsem přitom mával lahví, která měla mou trpělivost ještě posílit. Nakonec jsem ale usnul v strýcově křesle.

Když jsem se probudil, byla už noc. Hrozně mě bolela hlava a krk, protože jsem spal v nějaké nepřirozené poloze. Kde je tu sakra vypínač? Ne, vždyť strýc tu má vlastně petrolejku, tady elektrické světlo není. Zatracená tma. Ta trocha světla z ulice.....v tu chvíli jsem pochopil. Nahatá ženská! Krásná. Dlouhé nohy, plné boky, štíhlý pas, dvé něžných ňader, sametová záplava černých vlasů, oči jsem neviděl, ale promenovala se před zrcadlem zcela jista, že v té chvíli dráždivého narcisismu nemůže být spatřena nikým jiným. Nepočítala ovšem s důmyslným mechanismem strýce Richarda, který nahradil chybějící okna na tu stranu ulice a vytvořil v noci z okenního skla dokonalé zrcadlo. Z křesla se dalo skutečně výborně sledovat, co se za rohem děje v tom obdélníku žlutého světla, v pokoji neznámé krásky.

Trvalo to snad půl hodiny a až pak vyvanulo okouzlení a dostavil se stud. Uvedl jsem mechanismus do klidové polohy a přemýšlel. Strýc Richard. To byl panečku rošťák. Uvidíš něco, co stojí za všechny peníze. Che. Cheche. Checheche. A v tu chvíli jsem mu odpustil – protože, zkrátka, byl to celý on, jak jsem ho měl rád. A on mě měl taky rád – to mi bylo náhle naprosto jasné a byl to takový smutně-hřejivý pocit. Zítra mu zajdu na hrob. Musím mu říct, že jsem objevil jeho poklad…


Jít zpět nebo vypsat: Artur Hunzwi Pokorný & Akce Perverzního Realismu nebo vše