!

Institut ideologické indoktrinace # texty

?

«

„Ssspousssta peněz,“ zasyčel had.

Vlkodlak se usmál. Jeho vznášedlo, které četnými manipulačními rameny připomínalo kraba, bylo už tři hodiny přisáté k šedivé stěně jednoho z opuštěných a pomalu se hroutících domů Žluté zóny. Dole se konečně objevila kořist. Šestikolové malé vozidlo se tvrdošíjně probíjelo sutinami. Byl to drahý a velmi moderní typ, s vynikající pasivní ochranou a s mohutnou palebnou silou. Přesto vozidlo vypadalo neškodně a mile. Bylo jasně červené s černými tečkami, takže připomínalo slunéčko sedmitečné.

„To je ona,“ řekl Vlkodlak a ještě jednou si prohlédl přibližnou podobu řidiče, kterou mu poslal Šešívač. „Čistá příroda. Žádný kov. Žádný křemík. Pro toho starýho grázla je jí málem škoda.“

„Ssspousssta peněz“, odpověděl had.

„No jo,“ přikývl Vlkodlak. „Zatraceně velká spousta peněz. A já peníze potřebuju.“ Mrkl na hada. „Tak jdem na to.“

Vznášedlo se odpoutalo od zdi a plavně se sneslo dolů.

„Co vlastně chcete?“ Zoufalství v dívčině hlase se nedalo přeslechnout. Vznášedlo sedělo přímo před ní v úzké soutěsce mezi dvěma polorozpadlými domy jako obrovský pavouk. Svými rameny zcela zatarasilo cestu. Dívka měla strach. Od chvíle, kdy vjela do Žluté zóny, ji mrazilo v zádech. Byla však příliš tvrdohlavá, než aby se vzdala.

„Mám rád život,“ zaznělo z reproduktoru. “Už teď je mi tě líto. Chci ti nabídnout pomoc.“

Nevěřila neznámému ani slovo. Každý, koho v zóně mohla potkat, byl nejspíš zločincem, a proto byla velmi podezřívavá.

„Nepotřebuji ničí pomoc,“ vypravila ze sebe. „Ničí!“

Zajímalo by mě, jak vlastně vypadá, napadlo Vlkodlaka, když poslouchal její vysoký hlas. Asi jako panenka z cukru. Nějakým zvláštním duševním pochodem dospěl také k přesvědčení, že dívka má zrzavé vlasy. Musel hádat, protože Sešívačův popis byl chudý na detaily: „Mladá hezká holka bez kyberwaru. Předběžný odhad dvacet tisíc.“ To Vlkodlaka přivedlo na jiné myšlenky - poškrábal se na zátylku a přemýšlel, jak dívku vylákat ven, aniž by vozidlo a jeho hodnotný obsah musel rozstřílet na maděru. Zatím ho napadalo jen vyjednávání.

„To se ale zatraceně pleteš,“ komentoval dívčino prudké odmítnutí. „Jsi totiž přesně ten jeden jediný případ široko daleko, kterýmu se pomoct ještě dá. Vím, že se bojíš a že tady od každýho čekáš jen to nejhorší. Ale zkus mi věřit.“

Dívka vzdychla, sklopila hlavu a unaveně si dlaněmi protřela oči. Když opět vzhlédla, měla ve tváři rozhodný, tvrdý výraz. „Uvolnil byste mi prosím cestu?“

Vlkodlak se odmlčel a rozvažoval. Nikdy nebyl dobrý vyjednávač. „Co teď?“ zeptal se hada. „Co s ní mám zatraceně dělat? Co jí mám říct?“

„Počítám do tří,“ oznámila dívka. „Pak si cestu uvolním sama“. Ze hřbetu jejího vozidla se vysunula komplikovaně vypadající zbraň.“

„A sssakra,“ řekl had. „Tohle sssmrdí. “

„Tuhle neukecám. Padáme,“ zamumlal Vlkodlak, když byl odpočet u dvojky a rychle vrazil prsty do ovládacího panelu. Motory vznášedla zakvílely.

Dívka si setřela pot z čela a sledovala, jak vznášedlo v oblaku prachu stoupá vzhůru. Po chvíli se slabě usmála. Cesta vpřed byla volná.

„Hele kámo, tvý problémy mě nezajímají. Dodáš zboží - dostaneš prachy. Nedodáš zboží - nedostaneš prachy. To přece musí být jasný i největšímu blbci.“ Sešívačova tvář na obrazovce se ironicky ušklíbla. „Takže to musí být jasný i tobě.“

Ten je dneska zase chytrej, pomyslel si Vlkodlak, ale zachoval klidný výraz. „Potřebuju víc informací. Kam jede, proč tam jede, co tam bude dělat. Je to chytrá holka, která se nenechá jen tak podfouknout. Jestli nebudu vědět víc, nemůžu nic dělat. Tenhle kšeft tím pádem končí.“

Sešívač se znepokojeně zamračil a naklonil se ke kameře, takže jeho tvář se roztáhla do nestvůrných rozměrů a při řeči prskal na sklo objektivu. „Doufám, že to nechceš vzdát! Je to moc důležitý! Já ji chci! Já ji potřebuju! O něčem takovým jsem snil roky, rozumíš, a když je to tady, nenechám si to utýct před nosem. Takováhle šťabajzna ve Žlutý zóně! Jenom ji sebrat - je to jednoduchý.“

„Není to tak jednoduchý,“ řekl Vlkodlak a instinktivně otřel obrazovku. „Nic není tak jednoduchý. Potřebuju informace.“

Sešívač nazdvihl obočí a oddálil tvář od kamery. „Informace,“ řekl unaveně, jako by od něj lidi tento den nechtěli nic jiného. „Dobře. Asi si říkáš, co dělá tohle děvče ze slušný, bezpečný a čistotný společnosti mezi grázly, jako seš ty a tobě podobní. Chce spáchat sebevraždu? Proč potom nezbaští nějaký prášky? Chce zažít vzrůšo? Proč si to teda nerozdá se mnou?“

Vlkodlak vzdychl a vpadl Sešívači do řeči. „Tyhle tvoje výklady jsou hrozně vtipný a vydržel bych je poslouchat celý hodiny. Jenže zatímco nám tady v klábosení příjemně plyne čas, míří možná tvoje vysněný zboží k nejbližší propusti a jediný, co nakonec stihnem podniknout, bude zamávat mu na rozloučenou. Takže bych prosil víc k věci.“

Sešívač chvíli bojoval s popuzením, protože se mu vůbec nelíbilo, když ho někdo přerušoval. Nakonec ale příkoří spolknul mlčky (z toho Vlkodlak poznal, že mu na obchodu doopravdy záleží). „Ruplo jí v bedně, řekl Sešívač. „Je to sektářka - Tanečnice hvězd! Cestuje na zasvěcení. Hádej za kým.“

„Za Kráskou z vrchů?“ zeptal se nevěřícně Vlkodlak. Sešívač kývl.

„Zatraceně, ta stará feťačka je ještě naživu? Když jsem ji viděl naposled, běhalo jí v žilách všechno možný kromě krve.“

„Postavila se zase na nohy.“ Oba se tomu vtipu zasmáli. „Společnost z toho nebude mít radost. Když nám sem Krásku posílali, mysleli, že už mají Tanečníky z krku, že Kráska chcípne v zóně a bude pokoj. Místo toho se uhnízdila ve starý teplárně a zdá se, že zase začíná se svýma sletama čarodějnic. Tuhle hlášku jsem dostal shora. Nechtějí, aby se ta zmagořená holka vrátila a svým žvaněním zblbla ještě někoho dalšího. Nejlepší bude, když zemře. Nemůže však zemřít ve Společnosti, to chápeš.“

„To chápu,“ řekl Vlkodlak. „Ve Společnosti se neumírá.“

„Správně. Máš už dost informací? Víš, co máš teď dělat?“

„Půjdu na návštěvu.“

„Až budeš v kopci, dobře si prohlídni ksicht, kterej tam uvidíš, abys viděl, co je to pravé umění. Je to totiž klasa. A dodej mi zboží co nejdřív, už mě svrbí ruce. Mám teď období plné inspirace a materiálu je čím dál míň.“ Sešívač si pohladil knírek, spiklenecky se zašklebil a náhle se ještě na něco rozpomněl: „ Dávej pozor, ať ti tu holku někdo nevyfoukne. Víš, že tam nejsi sám. Je to taky Broukův revír. A Smraďochův. A Klanu dvou Zet.“

„Zetka jsem už dlouho neviděl, aspoň dva měsíce,“ řekl Vlkodlak. „ Ani Brouka a Smraďocha. Co je s nimi? Šli do penze? Nebo to mají za sebou?“

„Nevím,“ řekl Sešívač. „Fakt je, že mám pocit, že lidí v téhle branži poslední dobou ubývá. Nepověřil jsem tě proto, že bys byl nejschopnější, ale proto, že jsi byl jedinej po ruce.“

„Dík.“

„Takže na sebe dávej pozor, kámo. Možná, že po lovcích někdo jede. Něco se šušká.“ Sešívač chmurně pokýval hlavou.

„Á, dej mi pokoj s takovýma kecama,“ řekl Vlkodlak. „A připrav prachy. Protože jestli prachy budou, bude zboží. Jestli prachy nebudou, nebude zboží. To musí být jasný i úplnýmu blbci.“

Vědma měla krásnou tvář. Husté černé vlasy téměř překrývaly podpůrnou konstrukci pro hlavu, bledá pleť působila, že všechny rysy vypadaly neobyčejně křehce, ale nejkrásnější byly její temné oči, které okamžitě upoutaly pozornost. Starý mistr odvedl skvělou práci. Naopak zbytek těla, vklíněný na pásovém podvozku, nestál za nic. Byla to jen hromada zoufale sešlého masa, prošpikovaná spoustou hadiček a drátů. Pohromadě ji držel železný prstenec, na kterém visely kovové krabice s nezbytnými přístroji. Jejich kontrolky vydávaly jemný zelený svit, který vědmě propůjčoval přízračný zjev. Vědma vládla jen jednou rukou. Ta byla zato asi dva metry dlouhá a s dvěma klouby navíc.

„Co chceš? Neseš mi dary?“ zeptala se vědma Vlkodlaka.

Ten zavrtěl hlavou. Rozhlédl se po rozlehlé hale, po rezivějících strojích a hromadách kostí mezi nimi. Pak zabloudil pohledem na rozbité tabule ve skleněné střeše, kterými bylo vidět hvězdnou oblohu - dával najevo, že nikam nespěchá. Konečně upřel svou pozornost zpět na vědmu. „Ne, dary ti nenesu. I když, jak se to vlastně vezme.“

Vědma přimhouřila oči a Vlkodlak pocítil, jak se mu snaží probourat do mysli. „Nech toho, nedělá mi to dobře,“ řekl.

Vědma ustala se svým úsilím. Poznala, že Vlkodlak je rovnocenný soupeř a dostala trochu strach. Vlkodlak zaznamenal, jak stoupá napětí v jejích obranných obvodech.

„Proč jsi přišel?“ zeptala se.

Vlkodlak si sedl na jakýsi barel a podrbal se na zátylku. „Vlastně nevím. Dějí se teď se mnou zvláštní věci. Možná bych chtěl, abys mi je vyložila.“

„Lžeš,“ řekla.

„Myslím, že jsem se zamiloval,“ odpověděl nedotčeně. „Jo, jsem v tom až po uši.“

„Nemůžu ti pomoci. Odejdi.“

Cítil, jak pozorně ho sleduje, jak se chvěje. Ví snad už, jak blízko je smrt? Kdyby chtěla, usmaží ho ve zlomku vteřiny na škvarek. Ale s její pozorností počítal. S přemáháním se usmál.

„Proč jsi taková studená? Vím, že jsi fajn holka, když chceš. Máš zkušenosti. A kouzlo osobnosti - to se cení. Svět kolem je plnej všedních typů, který člověku za chvíli lezou krkem. Pořád to stejný, pořád to samý. Chci si s tebou pokecat. Vlastně se ani pořádně neznáme a...“

„Přišel jsi mně přišel zabít,“ přerušila ho prudce. Ta slova se jí sama zformovala v hlavě a jejich obsah si uvědomila zároveň s Vlkodlakem. Zmocnilo se jí věštecké vytržení. Oči jí žhnuly a kolem hlavy jí povstala aura jasnozřivosti. „Vidím tvou budoucnost, lovče. Vidím, jak umíráš, bude to dnes, a zítra a všechny další dny - tvé utrpení bude trvat věky. Smrt se blíží!“

„Moje možná. Zato ta tvá už ti sedí za krkem,“ řekl Vlkodlak. Jeho had se za dobu rozhovoru nepozorovaně doplazil za záda vědmy a pak vyšplhal po konstrukci vozíku až do výše její hlavy. Ve chvíli, kdy Vlkodlak dořekl větu, se had zakousl do týla věštkyně. Zazmítala sebou, vykřikla a rozvalila se ochable na podvozku, jako by chtěla vytéci z jeho těsného sevření. Nezemřela však. Šedivá masa jejího těla po chvíli opět ožila a v očích se objevil odlesk někdejší živosti. Vědma teď působila nesmírně unaveně, víčka sotva držela od sebe a rysy se jí pohybovaly zvolna a jakoby se zpožděním za tím, co chtěly vyjádřit.

„SSSfoukli jsme to,“ řekla ztěžka.

„Bylo to napínavý jak malý gatě,“ řekl Vlkodlak . Z vědmina výstupu se celý zpotil.

Dívka byla vědmou zklamaná. Dlouze jí hleděla do očí a snažila se s ní navázat duchovní spojení, jak to mnohokrát předtím zkoušela doma (několikrát se jí to povedlo). Teď to kupodivu nešlo. Musela se s vědmou dohovořit běžnou řečí.

„Přicházím k tobě jako čistá. Čistá jsem vyrostla a čistá jsem zůstala. Peklo nechť zchvátí biotechnologie.“

„Až navěky,“ zamumlala ztěžka vědma a přijela k ní blíž. Natáhla svou dlouhou paži a pohladila dívku po tváři. „Čistotu tvé duši. Jsi vsssskutku nevinná. Chcešš mezi Tanečníky hvězd?“

Dívka políbila její prsten. „Veď mě.“ Do její duše se však začalo vkrádat podezření. Co má znamenat ta neobvyklá výslovnostní vada? Hologram něčím takovým určitě netrpěl.

„Promiň mi mou zvědavost, má paní, ale nemáš něco s hlasem?“ zeptala se proto dívka.

„Jsssi tak starostlivá! Jsem dnesss unavená. Jsem už sstará,“ vysvětlila vědma.

Dívka se na ní zamyšleně dívala a z jejího zraku mizela úcta. To že je nedotknutelná? „Ano, jsi vskutku stará,“ řekla. „Avšak tvá tvář má být jako květ mladosti a krásy, který vyrůstá ze sešlosti věků. A přitom vidím, jak strhané jsou tvé rysy, jak těžko se pohybují, jakoby v tobě ani nebyla ta ohromná síla, kterou jsi proslula. A tvoje oči!“

„Než jssi přišla, trochu jsem si zdřímla.“ Vědma se pomalu usmála. „Prostě dnesss nemám svůj den. Ale s tou sílou se pleteš. Podívej!“

Zářivé modré oblouky energie s praskotem protnuly vzduch. Táhly se v celých snopech od hlavy vědmy a s jiskřením se zakusovaly do kovových předmětů v okruhu několika metrů. Dívka polekaně vyjekla. „Proč to děláš?“

„Protože tě chci.“ Ruka vědmy, která ji prve hladila, ji najednou pevně svírala kolem krku. Dívka zachrčela a vykulila oči, jak stisk sílil.

„To stačí, Jago. Ať ji nepoškodíš.“ Z přítmí vystoupil Vlkodlak. V ruce nesl tlakovou injekční stříkačku, kterou přiložil k dívčině paži. Pak stiskl spoušť. Had se zatím svezl ze zátylku vědmy. Ta rázem zmrtvěla.

„Nemůžeš propříště udělat něco s tím syčením? Takhle musí být každýmu jasný, že něco nehraje,“ poznamenal Vlkodlak a prohlížel si uspanou dívku. Byla tmavovlasá a drobná. Vypadala úplně jinak, než jak si představoval.

„Jsssem had, tak ssyčím,“ odsekl had. „A pohni sssebou. Sssmrdí to tu.“

Vlkodlak zavrtěl hlavou. „Klid, kámo. Vezmeme ještě hlavu té staré. Je to totiž umělecké dílo.“

Krabovité vznášedlo uhánělo rozvalinami k šedivé hradbě mrakodrapů Města. Vlkodlak se blaženě protáhl a ohlédl se za sebe, kde v konzervačním boxu jako okurka v láku plavala hlava vědmy a dívka, stočená v embryonální poloze. Sítě na podlaze se vydouvaly součástkami z drahých kovů, které Vlkodlak vylámal z vědminy elektronické výbavy. Zlatý hřeb této jinak méně hodnotné části kořisti tvořil starožitný jaderný minireaktor o úctyhodném výkonu. Ze tří stran ho dosud obklopovala zkrvavená tkáň.

„Jestli dostanu svých dvacet tisíc, nechám tohodle špinavýho byznysu.“ řekl Vlkodlak hadovi. „Dneska mě ta baba vynervovala. Málem mě upekla. Jsem už starej člověk a takovýhle věci těžko snáším. Usadím se jako počestný obchodníček se starožitnostma. Můj krám se bude jmenovat U reaktoru. Nebo U dvaceti papírů. Nebo ne, pojmenuju to U starýho syčáka, podle tebe. Co tomu říkáš?“

Zdálo se, že had spí, protože neodpovídal. Uštknutí vědmy ho zřejmě vyčerpalo.

Najednou vznášedlem otřásl náraz. Něco těžkého na ně shora dopadlo. Motory zakvílely, jak se pokoušely vyrovnat ztrátu výšky a ovládací panel se rozzářil varovnou rudou. Vlkodlak vylekaně zaklel. Všechny zvuky však vzápětí přerušil nervy drásající skřípot trhaného kovu. Do Vlkodlakova klína se sesypal proud jisker. Pohlédl vzhůru a spatřil list motorové pily, jehož iridiové zuby bleskově rozšiřovaly trhlinu. Tou mu do klína spadla malá kovová koule. Než mohl cokoliv podniknout, koule zasyčením pukla a Vlkodlak se propadl do tmy.

„A sakra!“ Vlkodlakovi bylo jasné, která bije, až několik minut po probuzení. Do té doby nechápavě zíral na girlandy světel zasazené ve zlatě a platině, které ho oslňovaly na periferii zraku, a pokoušel se zjistit, kde má tělo. Jeho výkřik patřil chvíli, kdy si uvědomil, že žádné nemá. Potom mu došlo, odkud jsou povědomé ty hnědožluté zdi a nazlátlé osvětlení. Byl to Sešívačův ateliér. Poznal už také, co je ve skutečnosti ta podivná klející kupa na kruhovém ocelovém stolku nalevo od něj. Byla to skulptura z lovců, rozeznal Broukovu tvář, jemně růžově nasvícenou, a z druhé strany tušil Smraďocha, neboť se mu zdálo, že zaslechl jeho hlas. Umělec obličeje lovců zapasoval do křišťálového bloku, který protínaly rudé větve složitého oběhového systému. Vyživovací přístroje a pohon té věci byly zřejmě ukryty ve stolku.

„Hej, hoši,“ zařval Vlkodlak na své bývalé konkurenty. Jeho hlas vyvolal v prostoře tiché zašumění.

„Tobě to ale sekne, Vlkodlaku,“ zachechtal se Brouk, který si až teď všiml, že nové umělecké dílo procitlo. „Kdyby ses viděl! Vypadáš roztomile, jako sluníčko. I tomu tvýmu hadovi svítí oči. Ten už toho ale moc nenakecá. Sešívač ti z něho totiž udělal rám!“

„Drž hubu. Sám vypadáš jako díra do prdele,“ odvětil zuřivě Vlkodlak. „Sešívači! Sešívači! Polez, ty hajzle!“ začal řvát a nepřestal, dokud Sešívač nepřichvátal a nestáhl mu přívod vzduchu.

„Co to má znamenat?“ šeptal rozhořčeně Vlkodlak, když umělec takto účinně odstranil jeho řev.

Sešívač se potěšeně usmál. „Právě jsem dovršil jednu etapu svého díla. Lovce už nepotřebuji. Udělal jsem z vás téma svého posledního cyklu - Velký lov.“

„Vykoupím se,“ zasípal Vlkodlak.

Sešívač shovívavě zavrtěl hlavou. „Bože můj, ty to nechápeš? Tím, že jste zmizeli, hodnota mých děl nepředstavitelně stoupla. Éra antropomorfního konstruktivismu s vámi skončila - už nevznikne ani jedna práce! Ale ber to z té lepší stránky. Na to, že mi tě tu ten chlápek nechal zadarmo, jsem tě neuvěřitelně zhodnotil. Msta vlastně prospívá i umění.“

„Jakej chlápek? Kdo byl ten zatracenej hajzl?“ sípal Vlkodlak.

„Fotr tý mladý,“ odpověděl Sešívač. „Víš, vysvětlím ti to, abys viděl, jak mi to pálí. Společnost by tu holku ráda viděla pod drnem, to jo. Ne tak její fotr. Objevil se tady celej rozzuřenej z toho, že mu holka utekla z domu do zóny, a sliboval hromadu peněz každýmu, kdo mu řekne, kde ta holka je, a rychlej konec každýmu, kdo na ni vztáhne ruku. A věř mi, bylo hned jasný, že tenhle chlápek svoje sliby plní. Tak jsem mu řek, že je u tebe. Chytrý, ne?“

„Ty svině, ty grázle!“ nadával Vlkodlak a pokoušel se Sešívače zasáhnout slinou. Místo toho se celý pocintal, protože neměl potřebný tlak.

„Umění je jako život, někdy krásné a milé, někdy drsné a kruté“ pravil dojatě Sešívač a otřel Vlkodlakovu tvář a podlahu pod ním od slin. Pak mu vstříknul uklidňující látky a odkráčel se upravit, protože čekal pár bohatých milovníků umění ze Společnosti. Věřil, že dnes je nezklame.