|
| ! | Institut ideologické indoktrinace # texty | ? | « |
Čtveřice dědových přátel po celou dobu obřadu nehnutě civěla na rakev s jediným skromným věncem. Působili netrpělivě. Proč asi přišli? Sotva stáli na nohou. Nemoc je táhla k zemi, čtvero hrbů, čtvero vytřeštěných, uslzených očí. Věděl jsem však, že nejde o slzy smutku, že s dojetím bojuji sám. Jsem citlivý. Pohřební hudba mi svírá duši, stejně jako všechen ten mramor, těžké koberce, květiny a svíce s umělými plameny. Konečně – rakev klesá kamsi do hlubin, za chvíli budou dědovy ostatky stoupat komínem a zvolna se snášet na polednem rozpálenou krajinu. Na roštu prý potom z popela zůstane obrys lidské postavy. Ach, dědo, je to smutný konec. Byl jsi génius. Nastal čas pro kondolování.
Napřahuje se ke mně první zieglericky studená ruka. Tvář muže mi připomíná supa. Je v ní jakási chtivost.
„Upřímnou soustrast.“
„Děkuji.“
Muž na mne hledí a neodchází, ostatní se tísní za ním.
„Je to strašné. Zabila ho ta nemoc,“ říká muž. „Proklatá nemoc.“
Přikyvuji. „Už má to trápení za sebou.“
„Tak tak. Vy jste dědic?“
Vrtím hlavou. Muži se naklánějí, srocují se kolem mě, zcela proti smutečnímu protokolu.
„Kdo je dědic?“ ptá se kdosi.
Je mi nepříjemně, cítím čísi zkažený dech, není úniku.
„Nevím,“ říkám podrážděně.
„Vám nic neodkázal?“
„Nic. Nic jsem nechtěl. Dovolíte?“
„Počkejte, je to důležité. Říkal vám něco před smrtí? Dali vám po něm něco v nemocnici?“ Otázky na mně prší, snažím se prodrat pryč, starci jsou ale neoblomní, pevně mě svírají mezi sebou. Je to jako zlý sen.
„Musím už jít,“ říkám co nejtvrději.
„Nic neví…..nic mu neřekl…..nic mu nedal,“ muži zklamaně ševelí a konečně se rozestupují. „Darebák,“ stačím ještě zaslechnout na odchodu. Nevím, jestli tím mínili mně, nebo dědu, ale bylo mi to jedno. Prchal jsem pryč.
-
Jak jsem se dozvěděl o dva dny později, dědicem veškerého dědova majetku byl Svaz Ziegleriků. Nezáviděl jsem jim. Zdědili hromadu ohromného nepořádku.
„Chcete se soudit?“ ptala se notářka, Judr. Hladíková, když mě seznámila s dědovou závětí. „Měl by jste nárok…“
„Ne, děkuji.“
„Jak myslíte. Chcete s nimi mluvit?“
„Popravdě, nechci je ani vidět. Jestli je to takto vyřízené, tak půjdu. Mám jiné starosti.“
Judr. Hladíková krčí rameny a roztržitě se probírá spisem. Je jí to jedno, koneckonců nejde o žádné velké peníze. Kancelář mi svojí neútulností připomíná krematorium. Ještě tady potkat ty zvědavé muže, to by mi fakt chybělo ke štěstí. Opět prchám. Sbohem, Judr. Hladíková!
-
„V čem byl tvůj děda génius?“
„V balení ženských.“ Děda to fakt uměl. Byl to dar. Uměl se na ženský dívat tak, že jim měkla kolena, uměl s nimi žertovat, dotýkat se jich, lichotit jim. Ty, co mu odolaly, by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
„Hm.“
Řekl bych, že Jitku moje odpověď neuspokojila. Podezřívavě se na mně dívala, jestli si nedělám legraci. A já jsem zatím usrkával piva a cítil se spokojený. Mám ženskou! Poprvé po pěti hubených letech. Samota už mi lezla na mozek. Obcházení s kamarády po diskotékách je jednou z nejlepších cest k hluboké depresi – všude se vrtí zadky, na které nesmíte sáhnout. Jitka byla vysvobozením. Seznámil jsem se s ní docela nečekaně v tramvaji. Odpustil jsem jí všechny vady, aspoň prozatím. Blahořečím její macaté tělo, velká prsa a roztomilou nešikovnost v sexu, vyváženou o to větším zápalem.
„Měl jich stovky,“ řekl jsem.
„Závidíš mu?“
Pokrčil jsem rameny. Závidím, to je jisté, ale Jitka to nemusí vědět.
„Čeho je moc, toho je příliš. Ta nemoc byla trest za všechny dědovy hříchy. A že jich bylo. Ani nevím, kolik mám příbuzných. Antikoncepce tehdy nebyla….a děda byl jak včelka, vypuštěná na ohromný lán květin.“ Sáhl jsem Jitce na koleno a dal jí polibek.
„Mohli jsme mít domek,“ připomněla.
„Musela bys to vidět. Nechtěla bys tam.“
„Opravili bychom ho.“
„To nešlo.“
„Jak to?“
„Prostě to nešlo.“
„Takhle nemáme nic.“
„To není tak úplně pravda. Mám dědovy zuby.“
„Cože?“
„Zubní protézu.“
V nemocnici mi po dědovi dali jeho chrup a pouzdro s brýlemi. Peněženku někdo stačil ukrást, ale to mi bylo jedno.
Zubní protéza vypadala dost nevábně, přišlo mi však hloupé ji vyhodit do popelnice. Bylo v ní dost zlata. Měl jsem ji uloženou doma v komoře. Nepříjemný pocit. Co jen s těmi zuby podniknout? Přece je nerozlámu a neprodám? Připadal bych si jako nějaký…nacista z koncentračního tábora. Jitka na mně prostoduše hleděla. Vsadil bych se, že ona by ty zuby prodala.
„Co s tím budeš dělat?“
„Nevím,“ řekl jsem. „Ty zuby jsou naprosto k ničemu. Je to esenciální hnus.“
„Jsi citlivka.“
„Jo, to jsem. Na tom pohřbu jsem se málem rozbrečel.“
Jitka obrátila oči v sloup.
„Už je to ale za mnou, už jsem opět veselým a sympatickým společníkem. Nepůjdeme ke mně?“
„Ne, dnes musím být doma. Slíbila jsem to babičce.“
No jo, zase babička. Jitka u ní pořád bydlí. Ještě ve svých jednatřiceti! Co dělat.
-
Třetí místo naprosté bezútěšnosti během jednoho týdne. Ach Jitko, kde je tvá něha, tvoje sténání? Namísto toho – strohá policejní kancelář a arogantní vyšetřovatel ve služební silonové košili, který co chvíli buší dvěma prsty do psacího stroje. Všude se vrší papíry, nevyřízené případy se sesouvají jako lavina od železného stolu až k oprýskaným skříňkám v rohu.
„Znám ho, zcela určitě,“ přikyvoval jsem. Na fotografii byl muž se supím vzhledem. Ústa měl pootevřená a oči ještě víc vypoulené, tvář vypadala nepřirozeně. Někdo ho vzal sekerou přes hlavu, aspoň to tvrdil vyšetřovatel.
„Vypadá dost divně. Je mi z toho nanic.“
„Víte, jak se jmenuje?“
„Nemám tušení. Viděl jsem ho jen jednou. Na pohřbu mého dědečka.“
„Je to nějaký Stanislav Rýs, bytem v Žabovřeskách.“
„Hm. Nic mi to neříká.“
„Ale pamatujete si ho. Čím vás upoutal?“
„Připomínal mi supa. Promiňte. Jsem dost senzitivní typ.“
„Senzitivní typ….tohle jsem ještě neslyšel.“ Cítil jsem z vyšetřovatelova hlasu pohrdání a to mě dráždilo.
„Mívám noční můry. Něco mě pořád pronásleduje. Znáte to, najednou se vztyčíte v posteli, zpocený, srdce až v krku, a chce se vám křičet. Hledáte vypínač – proboha, jen už ať je světlo.“
„No, zpátky k věci.“
„Promiňte, ale když mi tady ukazujete takové hrozné fotografie a říkáte ty věci, chtěl jsem vás jenom požádat, aby jste byl ohleduplný.“
Vyšetřovatel na mně zpytavě hleděl zpoza svého psacího stroje, unaveně přejel dlaní po obličeji a vzdychl.
„Dobře. Kdo byl ještě na tom pohřbu?“
„Moc lidí tam nebylo. Bylo nás pět. Já a zbytek ze Svazu ziegleriků.“
„To je zase co - tihle zieglerici?“
„Zieglerismus je velmi vzácná nemoc. Bortí se vám kosti, vůle k životu se vytrácí, skoro nic si nedokážete zapamatovat. Za chvíli ani nevíte, kdy jste se narodil, za rok je svámi konec. Nedá se to léčit, ani zpomalit. Děda cvičil, ale bylo to k ničemu, aspoň si myslím. Sprchoval se ve studené vodě. Můžu se jít vyčůrat?“
„Běžte.“ Měl mě za naprostého idiota a já jeho taky. Jak běžná životní situace. Ale řekl bych, čistě objektivně, že větší idiot byl on. Nic nevypátrá, o tom nepochybuji. Vytvoří jen další spis, který skončí na té hromadě. Bude tam žloutnout a postupně ho překryjí další odložené spisy, pod kterými bude petrifikovat a poskytovat potravu drobnému kancelářskému hmyzu. Avšak pro případ, že by ten spis někdy znova spatřil světlo světa, pro ten případ jsem se rozhodl trochu obohatit suchý úřední jazyk a prostinké logické konstrukce. Doufám, že vyšetřovatelův záznam byl přesný. Z toalety jsem se vracel v trochu lepší náladě. Vyšetřovatel se podíval na hodinky.
„Zdědili dědův dům,“ řekl jsem.
„Kdo?“
„Svaz ziegleriků.“
Policistovi svitla v očích naděje.
„To vás muselo naštvat, že mám pravdu?“
Máchl jsem rukou. „Ať si to vezmou. Nosí to jen neštěstí. Jako tomu chudákovi Rýsovi – šel se asi podívat na ten domek a někdo ho přepadl. Se sekerou, to je dost brutální. A na ulici. Divná věc.“
„Dobře, shrňme to. Takže vy vůbec netušíte, proč by někdo chtěl toho Rýse zavraždit?“
„Vůbec.“
„Pohyboval jste se někdy v poslední době v blízkosti domu vašeho dědečka?“
„Ne.“
„Určitě?“
„Na beton.“
„Co takhle dnešní noc?“
„Byl jsem doma, v posteli.“
„A máte na to svědka?“
Ach Jitko, proč jsi jen nevyslyšela moje vábení! Doufám, že se ti aspoň u babičky líbilo.
-
Jako vždycky – Jitka si dala vinný střik a já jedno Hlinsko. Reprodukovaná hudba příjemně podbarvovala náš rozhovor.
„Jak bylo u babičky?“
„Dobrý.“
„A v práci?“
„Šlo to.“
„Co pan vedoucí? A Laděna? Neotravovali?“
„Normálka. Zase na to skočili ve skladu. No a co ty?“
Smutně jsem se usmál. „Mám za sebou příšerný den. Byl jsem na policii.“
„Na policii? Cos tam dělal?“
„Zabili nějakého chlápka. Shodou okolností přímo před dědovým domem. A sousedy nenapadlo nic lepšího než říct, že jsem tam chodíval.“
„To je hrozný.“
„To jo. Je to pěkně zamotané, já toho mrtvého viděl na dědově pohřbu a co hůř, je ze Svazu ziegleriků. Takže nakonec mě policie podezřívá, že jsem ten vrah.“
„Neblázni.“
„Blázním. Je to trest. To mám za to, že jsem se na dědu jako jediný nevykašlal. To mě ty zuby, co mám v krabici, vyšly pěkně draho.“
Jitka přikývla. „To teda jo.“
„Kdybys nešla za babičkou, měl bych alibi.“
„Musela jsem tam včera zajít. Dělají ji koupelnu.“
„A co dnes? Mám doma nějaké víno, můžeme se dívat na televizi.“
„Promiň, ale jsem unavená a zítra musím brzo do práce. Přivezou zboží.“
Vzdychl jsem. Nějak mě to s Jitkou začínalo lézt na nervy. Možná by mi bylo lépe samotnému. Už týden mi nedala. Skutečně se mi nějak v poslední době nedaří. Co dělám špatně? Pořád se bráním uvěřit tomu, že prohrávám z podstaty, že mé duševní ustrojení je zkrátka takové. Samé potíže.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Jitka.
„Ale, nad ničím.“
Podívala se mi do očí a pohladila mě po ruce.
„Zítra si uděláme pěkný večer. Uvařím večeři, chceš?“
Přikývl jsem. „Co mám koupit?“
„To nech na mně.“
-
Krve by se ve mně nedořezal. Nejistě jsem obracel fotografii v rukou. Tvář jsem samozřejmě znal. Další z kondolujících to měl za sebou. Nepřirozený výraz, hrubé stehy patologa křižující čelo.
„Tak nám ti ziegleristi padají jak mouchy, co?“ řekl ironicky vyšetřovatel. Zavrtěl jsem se na nepohodlné židli. Policista už mi nepřišel tak legrační. Měl jsem problém.
„Máte na to nějakou teorii?“ zeptal jsem se.
„Otázky tady kladu já,“ pravil vyšetřovatel studeně. Tušil jsem, že jde do tuhého. Starý slídil má pocit, že chytil stopu.
„Mohla to být nehoda,“ podotkl jsem tiše. „Spadnout ze schodů v takovém věku, to není žádné umění.“
„To nebyla nehoda. Pan Sova jezdil zásadně výtahem. Bydlel v šestém patře.“
„To jsem nevěděl.“
„Vážně?“
„Vážně. Podívejte, jaké proti mně máte vlastně důkazy?“ vzmohl jsem se na odpor. „Chtěl bych mluvit se svým advokátem.“ Žádného jsem sice neměl, ale doufal jsem, že to vyšetřovatele trochu zklidní. Jen se zasmál.
„Moc se díváte na americké filmy, že?“
„Přestává se mi to líbit.“
„Mně taky.“
„Podívejte, nemám žádný důvod ty starce zabíjet. Do půl roku všichni pomřou. Proč bych to dělal? Kvůli té barabizně?“
„Setkal jsem se už s různými blázny.“
„Takže mě teď zatknete?“
„Ne.“
Zvedl jsem se. „No tak tedy půjdu. Panu Sovu jsem viděl jedinkrát v životě a nevím, co bych k tomu víc řekl.“
„Dáme si na vás pozor,“ řekl vyšetřovatel. Bože, to je idiot, pomyslel jsem si. Ten se na mně udělá. Fantom ziegleriků, to jsem já. Strašlivý fantom ziegleriků. Doufám, že dnes neznámý vrah zabije svoji další oběť – tentokrát už mě policista bez alibi nenachytá.
-
Zanechal jsem Jitku v kuchyni, jen ať si tam klohní. V hlavě se mně honily nejčernější myšlenky. Neměl jsem ani chuť na tak dlouho odpíraný sex. V televizi se míhaly obrazy, ozývaly se z ní hlasy, já však nevnímal, pohroužen do mrákotnatého, úzkostného stavu.
„Kde máš sůl?“ halekala Jitka z kuchyně.
„Nad sporákem!“
Bylo slyšet bouchání dvířek a harašení nádobí.Otevřel jsem víno a rozlil je do dvou číší. Ze své jsem se hned napil. Vyšetřovatel se jmenoval Chmel. Ervín Chmel. Obával jsem se, že ho zase brzy uvidím. Iritoval mě jako celek, ale nejvíc mi vadila propocená podpaždí, mokré kruhy zřetelně viditelné na silonové košili. Kdo bude tentokrát na fotografii? Dozajista se ti hrozní starci vraždí mezi sebou. Jsou šílení.
„A pepř je kde? Aha, už ho mám!“ zakřičela Jitka.
Otřásl jsem se zimou, vstal jsem a začal nervózně popocházet po pokoji. Třeba chtějí ty zuby, napadlo mě. Ale proč, proč? Myšlenky v hlavě horečnatě vířily. Skončím v kriminále. Musím se opít. Než byla Jitka hotová, vypil jsem polovinu láhve. Přinesla kuřecí prsa nadivoko s hranolky.
„Promiň, že jsem na tebe nepočkal,“ ukázal jsem rozpačitě na načaté víno.
„Vypadáš strašně,“ řekla Jitka. „Stalo se zase něco?“
„Budeš se divit, ale stalo. Další zieglerik natáhl bačkory. A ne sám od sebe.“
Jitka zavrtěla hlavou.
„To je fakt divný,“ řekla.
„Zabíjejí se mezi sebou. Zešíleli z té nemoci. To si myslím já. Jiného názoru je bohužel pan vyšetřovatel Chmel. Idiot – má mě za fantóma ziegleriků. No nic, dobrou chuť.“
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale ze slušnosti jsem se do pokrmu pustil. Nebylo to špatné, snad možná trochu suché.
„Nic si z toho nedělej,“ řekla Jitka.
„To se lehce řekne.“
„Co ti můžou dokázat?“
„To nevím. Ale pan vyšetřovatel Chmel se tváří jako Svatá inkvizice. Těžko tyhle situace snáším. Víš, co se mi dnes v noci zdálo?“
„Povídej.“
„Že jsem zabil nějakou ženu. Úplně nešťastnou náhodou. Ani nevím jak. Najednou byla mrtvá a jí ji měl v bytě. A dole z auta vystoupil Chmel, šel nahoru a zvonil a zvonil. Zamkl jsem se v koupelně. Příšerná situace.“
„Každý máme svých sraček plnou prdel,“ řekla Jitka.
To byla dost nepatřičná průpovídka pro tuto chvíli, aspoň jsem to tak cítil. Měl jsem pocit, že Jitka nejeví příliš soucitu.
„Kdes to proboha slyšela?“
„To říká moje babička.“
„Moudrá žena.“
Dojedli jsme. Jitka začala sklízet nádobí.
„Bylo to dobrý?“
„Jo, moc dobrý.“
Měl jsem nacpané břicho a začaly se mi klížit oči. To víno mě zmohlo. Natáhl jsem se na pohovku. Jitka mě pohladila po tváři.
„Chce se ti spát?“
Zívl jsem. „Dá se to vydržet.“
„Jen si schrupni.“
„Ale ne… když jsi konečně tady, přece nebudu spát.“ S těmito slovy jsem usnul.
-
Zase se mi zdálo, že mě někdo pronásleduje. Byl to holohlavý muž se srpem. Sen se odehrával v rozlehlé zahradě. Přesto se nedalo utéct, muž se srpem byl všude. Skryl jsem se pln zoufalství v křoví a přitom jsem jasně cítil, jak mi stojí v týle, dívá se a co nevidět se mne dotkne. Vyjekl jsem hrůzou a byl jsem vzhůru. V bytě panovala tma. Zašmátral jsem po vypínači. Byl jsem zpocený jako myš, měl jsem žízeň a pálila mě žáha. Zatracený řízek, Jitka ho příliš opepřila. Sakra, kde je Jitka? Vstal jsem.
„Jitko?“
Po břiše mi ztékal pot. Na stole vedle gauče zůstaly zbytky naší včerejší hostiny. Bože můj, ani to nepoklidila. Fakt mě už štve.
„Jitko?“
Procházel jsem bytem a otvíral všechny dveře. Moje dívka však byla podle všeho pryč. A ne sama. Zmizela také moje pozůstalost po dědovi – krabice se zubní protézou a brýlemi. Zjistil jsem to, když jsem nahlédl do komory, zda se tam náhodou neskrývá. Nechtěl jsem věřit vlastním očím a vůbec jsem tomu nerozuměl. Uspala mě, to je jasné. Po víně takto neusínám. V břiše mi znova zahlodala úporná bolest. Žaludek mi poskočil, věděl jsem, že budu zvracet.
-
Vyřídil jsem to rychle. Večeře s hučením zmizela ve složité spleti trubek pod městem. Krysy dnes bude pěkně pálit žáha….
Když jsem se oblékal, otřásala mnou zima. Rozechvělý jsem zamířil na zastávku tramvaje pustými ulicemi. Byly čtyři hodiny ráno. Co se to jen děje? Je snad Jitka nějak zapojena do vražd ziegleriků? Měl jsem spoustu času na plané rozjímání, protože tramvaj jela až za dvacet minut. Jak jsem nad tím vším uvažoval, zmocňoval se mě hněv. Je to děvka! Děvka, děvka!
Téměř prázdný vůz mě unášel nočním městem. Pouze na sedadle pro invalidy seděl zhroucený jakýsi vandrák a něco mumlal. Snažil jsem se nevěnovat mu pozornost, ale dost dobře to nešlo. Cesta se mučivě vlekla.
„Děvka!“ vykřikl opilec a mával lahví piva. „Já ji zabiju. Zabiju. Mně bude říkat, co mám dělat! Tak to teda ne! Co říkáš?“ obrátil se na mně. Nedíval jsem se na něj. Za chvíli mi dal pokoj.
-
Jitka bydlela ve staré čtvrti. Chodníky byly plné nástrah, které po sobě zanechali tlustí jezevčíci zdejších důchodců. Tentokrát jsem všudypřítomných výkalů nedbal a před dveřmi Jitčina domu jsem tak stanul dvakrát rychleji než obvykle. Bylo však zamčeno a zvonky nefungovaly – kdosi vyrval celý panel s tlačítky ze zdi. Nezbývalo mi, než usednout na schody a čekat.
-
Trvalo to tři hodiny, pak Jitka vyšla ven. Na vodítku měla obzvlášť tlustého jezevčíka. Jmenoval se Dora. Vždycky jsem se psů bál, tahle stvůra mi však připadala groteskní. Civěla na mně stejně překvapeně jako Jitka a funěla. Měl jsem pocit, že to psisko musí každou chvíli explodovat, vypadalo jako chodící bomba.
„Ty…už jsi vzhůru?“ zeptala se Jitka.
„Představ si to.“
Vypadal jsem asi dost zlověstně, protože Jitka couvla. Chytil jsem ji za ruku.
„Co chceš?“ vyjekla.
„Ty zuby.“
Zavrtěla hlavou.
„Vím, žes je vzala.“
Jitka mlčela.
„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se zoufale. Do očí se mi draly slzy. „Co se to sakra děje? Proč sis se mnou vůbec začala? Abys mi ukradla zubní protézu po dědovi?“
Zatlačil jsem ji do domu.
„Pusť mě. Budu křičet,“ vyhrožovala.
„Proč to děláš?“
„Pusť mě!“
„Nepustím. Dokud mi to nevysvětlíš.“
Začala ječet. Zacpal jsem ji ústa. Bránila se, chvílemi se jí dařilo ústa uvolnit a vysoce vypísknout. Jezevčici Doru zápas rozdráždil, zuřivě se rozštěkala a pokusila se mě kousnout. Náhle se svalila na zem, dvakrát zakníkala a bylo po ní. Infarkt.
„Tohle ti neprojde,“ vykřikla Jitka, která psův skon koutkem oka zaznamenala. „Zavolám policii.“
„Tak dost,“ zasyčel jsem jí do obličeje a chytil jsem jí pod krkem. Popravdě, neměl jsem na to ji zabít, fyzicky ani psychicky. Prsty mi umdlévaly, taktak, že se mi nevytrhla. Chrčení a zvuk zápasu se rozléhal po chodbě. Svalili jsme se mezi popelnice, nikdo si však podle všeho rámusu nevšímal. Klekl jsem si na ni. Viděl jsem, že to vzdává.
„Půjdeme k tobě do bytu,“ řekl jsem a vstal. Pomalu sebrala jezevčíka a s pláčem stoupala přede mnou do schodů.
-
Byl to byt starého člověka. Ušmudlané záclony, zašlé mechanické budíky (bylo jich nejméně šest), už dávno nefunkční bedýnka od rozhlasu po drátě.
„Kde máš babičku?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla.
Moji pozornost upoutal nepořádek na stole. Ležela na něm velká ohmataná sekera a spousta drobných kovových a keramických částeček. Uvědomil jsem se, že je to dědův chrup rozbitý na kusy.
„Co to je?“ ukázal jsem na stůl.
„Však víš.“
„Proč je ta protéza rozbitá?“
Jitka jen mlčky civěla před sebe. Stále v náručí držela mrtvého jezevčíka. Zavrtěl jsem hlavou, usedl ke stolu a prohrábl tu hromádku střepů. Nějak to na mně v tu chvíli všechno dolehlo. Svět se zbláznil. Byl to přesně ten okamžik, kdy jsem hluboce litoval, že čas nejde vrátit zpět. Nepochyboval jsem, že z mého vztahu s Jitkou jsou trosky, podobně jako z chrupu mého dědy. Co mě ještě čeká? Zmocňovaly se mě sebevražedné myšlenky.
„Vysvětlíš mi to? Prosím!“ řekl jsem. Má prosba však opět zůstala bez odezvy. Jitka si sedla vedle dveří a hladila zdechlinu. Její oči výsměšně svítily ze šera. Čekala, co podniknu. A já vůbec nevěděl. Byla to nekonečná situace a její rozuzlení znamenalo další šok.
-
Předzvěstí všeho byl modrý záblesk. A pak další! Draly se do místnosti z ulice. Policie! Vyhlédl jsem z okna – policisté už vystupovali z auta. Není mezi nimi Chmel? Nemohl jsem to v té tmě poznat, rozhodně jsem nechtěl u okna trávit mnoho času. Rozhodl jsem se utéct. Ale kudy? Rozběhl jsem se ke koupelně.
„Ne!“ vyjekla Jitka. Pozdě. Zůstal jsem stát jako opařený. Ve vypuštěné vaně leželo mrtvé tělo dalšího z ziegleriků!!! Muž byl celý svlečený. Bledá kůže svítila z temnot, trup vypadal, jako by byl vymodelovaný z vosku. Hlavu zakrýval zakrvavený hadr, zpod kterého se vinula stružka krve směrem k odtokovému kanálku.
Rychle jsem vyzvracel zbytek žaludečních šťáv do umyvadla. Co má být zase tohle? Nebyl však čas na nějaké dlouhé přemýšlení, bytem drnčel zvonek a to znamenalo, že policisté už jsou nahoře. Takže to byla Jitka, táhlo mi hlavou, když jsem se soukal okýnkem ven a spouštěl se po hromosvodu do zpustlých zahrad. Ale proč? Okrádala staříky o skrovný majetek, který jim zbýval? A co její babička? Byla do tohoto podivného zločinu zapletena také? Pádil jsem mezi rybízy a angrešty a svět za mými zády jako by se hroutil do horoucích pekel.
-
Klíč od dědova domu jsem si nechal, vlastně jsem ho spíš zapomněl vyhodit. Teď jsem doufal, že Svaz Ziegleriků nestačil vyměnit zámek.
Přemýšlel jsem celou cestu, proč je Jitka vraždila a proč stejný osud nepotkal také mně. Mohla mi přece do jídla dát něco silnějšího! Nic, co by stálo za zmínku, mě nenapadalo. Třeba byla prostě pošahaná.
Sám jsem si však připadal také jako šílenec. Vzal jsem si na cestu taxi. Nechtěl jsem, aby na mně lidi v tramvaji civěli, nevydržel bych to. Taxikář byl zarputilý, tlustý muž. Asi špatně viděl, protože se pořád nakláněl dopředu, téměř ležel na volantu. To mě uklidňovalo, nepotřeboval jsem zbytečnou publicitu. Konečně – okna polepená novinami! Nakloněný domek mého děda, depresivní stavba v šedo-oranžové barvě, s oprýskanými, zelenými okenicemi.
„320 korun rovných,“ zavrčel taxikář.
-
Málem jsem se zabil. Podlaha byla kluzká, nohy mi podjely a bolestivě jsem se praštil do kostrče.
„Kurva!“
Začínal jsem být hrubý.
Na chodbě panovala temnota. Světlo elektrozávody dávno odpojily, děda byl notorický neplatič. Svítil si svíčkami, které kradl na blízkém hřbitově. Seděl jsem v jakési lepkavé louži, která povědomě páchla. Co to však bylo, to jsem nedokázal určit a ani jsem po tom netoužil. V domě se skrývaly různé nechutné věci, to jsem už věděl. Vstal jsem a cítil, jak moje kalhoty ztěžkly a přilnuly mi k tělu. Co tady vlastně dělám? Tady se přece nemohu skrývat! Dům mi připomínal hrobku. Šátral jsem se podél stěn ke svátečnímu pokoji, což byla nejméně znečištěná místnost. Aspoň co jsem si ji pamatoval. Tam, na rozvrzaném gauči, zplodil děda mého otce. Jednou mi to vyprávěl.
„Nevěděl jsem, co skučí víc, jestli ta ženská, nebo ta pohovka,“ smál se tehdy. Také mi v ten okamžik málem prozradil svůj recept na balení ženských. Nevím, jak mě to teď napadlo. Ale vybavoval jsem si ta slova naprosto přesně.
„Synku, musíš být dobrý tanečník a dobrý pijan. To je základ. Neopít se a utancovat je. Kroužit s nimi po parketu, lehce, jako vánek, tisknout je k sobě, ale ne příliš, nebýt vulgární, nesahat jim na zadek. A pak – musíš vycítit bod zlomu! To je velmi důležité, nepropást bod zlomu – v tu chvíli to musíš udělat!“
„Co?“
Děda mávl rukou. „Nic. Jsi dřevo. Nemá smysl, abych ti vykládal o bodu zlomu.“
BUM! Ze sklepa se ozvala rána. Srdce se mi na nejméně na pět vteřin zastavilo a pak se rozběhlo ostošest, aby to všechno dohnalo. Strach mě ale rychle přešel. Co mě ještě může potkat? Jen si ještě kopněte, jen sešlete další úder, promlouval jsem v duši k bohům a sestupoval po schodech k základům dědova domu.
-
Byl tam! Můj děda byl naživu, dalo-li se to tak nazvat. Jeho páteř pukla, zhroutil se přímo na regál plný starých kompotů. Ležel bezmocně mezi všemi těmi střepy, sirupem a rozbředlým ovocem. Poslední fáze zieglerismu ho zasáhla zjevně zcela nečekaně. Přesto se vzmohl a usmál se na mně.
„Synku!“ zašišlal.
„Dědo! Jak to, že nejsi mrtvý?“
„To byla lest. Jsem lstivý syčák, to teda jo. Jsem starý, mizerný parchant,“ chrčel děda. „Málem to vyšlo, škoda. Jsem poslední.“
V rohu ležela nějaká tmavá hromada.
„Čtvrtý zieglerik?“ zeptal jsem se
„To je Hubert Holý. Ubil jsem ho pohrabáčem,“ řekl děda.
„Takže tajemný fantóm Ziegleriků jsi ty?“
Děda se ušklíbl. „Fantóm Ziegleriků - to nezní špatně. Byl jsem z nich nejmazanější. Hubert byl vlastně jediný soupeř, který stál za zmínku.“
„Vůbec tomu nerozumím,“ vrtěl jsem hlavou.
„Vždycky jsi byl natvrdlý. Ale, synku, mám tě rád,“ řekl děda a hlasitě zasténal. „Zatraceně. Nezbývá už moc času. Musím ti předat své dědictví. Vyber si – chceš prachy nebo ti mám prozradit, jak balit ženský? Obojí už nestihnu.“
Přemýšlel jsem.
„Rychle, idiote,“ šeptl děda. Jeho tvář bledla, už sotva mluvil.
„Prachy,“ hlesl jsem.
„Každý z těch dědků měl pojistku na milion,“ vypravil ze sebe s námahou děda. „Já taky. Šlo to na konto Ziegleriků.“
Napjatě jsem přikývl. Žij, dědo, žij, pobízel jsem ho v duchu. Aspoň ještě chvilku.
„Byly to peníze na léčbu…někde v Asii nebo co. Pěkně drahou léčbu – za pět milionů. Jenom pro jednoho. O to šlo - všechno nebo nic. Tak jsme se dohodli. Kdo přežije, pojede. Ale musí znát heslo k tomu kontu. To heslo má pět částí.“
Starý muž se odmlčel a ztěžka oddechoval.
„Dědo?“
„Pět částí hesla – jsou to čísla. Čtyři části měl u sebe Hubert, ten parchant. Zabil kvůli tomu tři lidi! A sem si přišel pro moji část. Slídil po domě a hledal to – ale našel jenom můj pohrabáč! Nalítl. Podívej se mi do kapsy.“
Zalovil jsem v dědových kalhotech a vytáhl čtyři útržky.
„Vidíš?“ řekl děda. „Opatrně s tím. Má to cenu pět milionů. Každý musel mít ten papírek podle dohody u sebe – až do své smrti,“ děda se tiše usmál. „A já dohodu neporušil, když se to tak vezme. Jen jsem ji trochu obešel s pomocí jedné staré známé na patologii.“
„A kde je tedy pátá část?“
„U tebe?“
„Cože?“
„Ty zuby!“
„Nerozumím.“
„Moje část má čtyři čísla. Vezmeš počet zubů, které jsou z keramiky. A za to dáš počet zubů, které jsou ze zlata. Jednoduchý, že? Koho by to napadlo. Ten zatracený papírek mohl klidně shořet. Teď bude všechno tvoje. Je to v Investiční bance.“
„Ale…“
„Buď sbohem, synku,“ zašeptal děda a hlava se mu v tom okamžiku nepřirozeně zvrátila do strany. Byl mrtvý.
-
Co k tomu víc říci? Peníze propadly státu, dědova teorie bodu zlomu s ním už definitivně vyletěla komínem a já se odstěhoval pryč, co nejdál od propoceného podpaždí a Jitky, vnučky Huberta Holého.
Co víc jsem s tím asi mohl dělat?