|
| ! | Institut ideologické indoktrinace # texty | ? | « |
Odložil učebnici a šel se napít čaje. Vařil si čaj ve starém smaltovém hrnci a rovnou ho sladil sirupem lesní směs. A to navzdory nepříjemné příhodě, staré asi týden. Když ráno vstal, našel v nazlátlé tekutině plavat švába, kolem kterého se šířila jakási matná skvrna. Toho švába tam se sousedem viděli předtím nejmíň čtyřikrát, pokoušeli se ho zabít, ale vždy stačil zmizet za dřevěnou lištou vedle postele. Nakonec zvolili starý dobrý psychologický trik, přijali švába za svého a začali mu říkat Karel. Vzápětí na to se utopil. Jak ale Martin včera zjistil z pořadu o švábech, který shlédl na černobílé zrnící televizi značky Merkur, kde je vidět jeden šváb, tam jich obvykle žije nejméně třicet. Takže dost možná zesnul některý z Karlových příbuzných. Nu což.
Pod televizí byla malá lednička, nacpaná pivem, za kterým se tísnil kus plesnivějícího sýra a jakási marmeláda. Martin ji otevřel a melancholicky se na vyrovnané lahve zahleděl. Měl na pivo chuť, věděl však, že jakmile se napije, je s učením ámen. Zavřel proto ledničku, vzal z parapetu pet láhev s vodou a zalil veliký ibišek, který stál nad botníkem. Rozkvetl jen jednou, a to když jej o prázdninách svěřil Brazilci odnaproti. Dva dny po Martinovu návratu na kolej upadl poslední květ.
Martin vzdychl. Papíry s učením vyčítavě zářily na tmavomodré chlupaté dece. Tou překryl prostěradlo po milostném románku, který se na posteli odehrál, zatímco byl v hospodě. Pozdě litoval, že spolužákovi půjčil klíče. Do výměny ložního prádla zbývalo čtrnáct dní a se žlutavým výjevem na tkanině, nemilosrdně umístěným přesně do geometrického středu prostěradla, musí do té doby Martin žít.
Že bych uklidil? napadlo studenta, když o této epizodě rozjímal a bloudil zrakem po centimetrové vrstvě prachu na poličce svého souseda. Neměl uklízení rád, ale ještě míň měl rád biflování. Úklid v místnosti byl však sysifovskou prací. Jakmile se otevřely dveře, prach ze sousedovy poloviny se zvedl a usadil se rovnoměrně naprosto všude - vypadlo to pak, jako by hnědému nábytku rašily chlupy.
Další výkřik a ještě jeden, frekvence zrychlovala, intenzita stoupala - černoška pracovala ke konci, ještě chvilku a bude pokoj. To už měl Martin vysledované. Kdysi kvůli tomu zuřil, postupem času se z něj ale stal stoik a nevyvedly jej z míry ani závody na plochodrážním stadionu pod oknem, které zněly, jako by se dole utábořil regiment trpící do jednoho muže nadýmáním. Nevadilo mu ani, když v malém pokoji s jeho sousedem nocovala přítelkyně, ačkoliv se nikdy neudrželi a pokradmu spolu souložili sotva metr od Martinových uší.
Student usedl na postel a vzal do rukou učení. Tak jak to je..rozhlasové pořady se dělí na ty delší a kratší, některé jsou ale někde uprostřed, ani dlouhé, ani krátké, těm pak říkáme smíšené, stálo tam drobným, pečlivým ženským písmem. V tu chvíli někdo zaklepal. Martin otevřel. Ve dveřích stála početná delegace - několik generálů v uniformách se zlatými epoletami a pak muži v černých oblecích. Všichni se tvářili velmi slavnostně.
"Martine Julínku, blahopřejeme," pravil jeden z nich. "Byl jste vybrán na mezinárodní misi na Mars. Vaše další příprava bude probíhat ve Hvězdném městečku Koroljovo, jak stanoví příslušná mezivládní dohoda."
"Cože? Jak tomu mám rozumět?" žasl hoch.
"Vysvětlím vám to," pravil další muž. "Tento pokoj, stejně jako dvacet dalších na koleji, byl ve skutečnosti psychologickou laboratoří. Nemůžeme na Mars vyslat lidi, kteří nezvládnou dlouhodobý stres. Vy jste však obstál na výbornou."
Šokován, avšak bez odporu opouštěl Martin Julínek svůj studentský domov. Jen okrajově vnímal gratulace od lidí, kteří vytvořili na chodbě špalír - všiml si jen svého souseda, černošky, jednoho motocyklového závodníka a paní, která vydávala nové prádlo.
O tři roky později vetknul do půdy na Marsu českou vlajku... Usmíval se při tom.