Institut ideologické indoktrinace # texty

Oběd

Autor: Artur Hunzwi Pokorný & Oblast: Akce Perverzního Realismu

Byla to mimořádně hustá kuřecí polévka. Slizké nudle klouzaly ze lžíce jako bledí červi, a mezi nimi se ukrývalo to, co Ondřej Vítámvás z duše nenáviděl. Neměl nic proti kuřecímu vývaru, ale co v něm skutečně vyvolávalo puzení zvracet, byly kusy kuřecí kůže. Pupínkaté rozvařené cáry promořily nudlový základ tak silně, že se jim nešlo vyhnout. Ondřejovi bylo horko. Věděl, že tu polévku musí sníst. Kdyby ji nesnědl, bylo by to cosi společensky neslýchaného. Jako kdyby vstal a vylil tu odpornou směs panu Knoflíčkovi na hlavu. Nebo kdyby se zničehonic před paní Knoflíčkovou obnažil. Věděl, že ho sledují, i když to nedávají najevo. Seděli kolem kulatého stolu ve staromódním obývacím pokoji, s obrovskými pendlovkami, které hlasitě tikaly. Podíval se na Martu. Měla už polévku skoro dojedenou, byla na ni zvyklá. Provázela ji od mala. Budu jí to muset zatrhnout, pomyslel si Ondřej. Ať dělá normální vývar s kousky libového masa, ale ne takový hnus. Setřel si z čela pot, ponořil lžíci mezi nudle tak, aby do ní natekla pouze čirá tekutina, a polkl.

"A co vlastně děláte?" zeptala se paní Knoflíčková. "Marta nic neřekne," usmála se strojeně.

Odřej vzhlédl od polévky. "Vystudoval jsem medicínu," řekl.

"Skutečně? Dojdu pro další, jezte." Paní Knoflíčková odešla do kuchyně. Pan Knoflíček, starší plešatý pán, odsunul prázdný talíř a nalil si pivo.

"Chcete také?," zeptal se. Ondřej přikývl.

"Tak vy jste doktor? To se nám Marta nepochlubila," pravil pan Knoflíček a pátravě se zahleděl Ondřejovi do tváře. "Jezte, budou řízky."

Ondřej nabral další lžíci. Masa nudlí a kůže každým takovým soustem houstla. Blížil se okamžik, kdy už nebude zbytí, kdy všechen vývar sní.

"Tak vy jste doktor?" řekla paní Knoflíčková, která se vrátila se skleněnou mísou plnou řízků a bramborovým salátem. Rozkládala nové nádobí po stole, talíře od polévky mizely až na jeden.

"Nechutná vám?" zeptala se.

"Je výborná. Jen nějak nemám hlad."

Paní Knoflíčková se tázavě podívala na Martu. "Ondřej nemá rád kuřecí polévku?"

"Nikdy nic neříkal," řekla Marta nemilosrdně.

"A on jí tak málo?"

"To jsem si nevšimla."

"Já to sním," řekl se sebezapřením Ondřej. "Jsem trošku nervózní, chápete?"

"Snad se nás nebojíte?" zasmál se pan Knoflíček. "My vám neublížíme. To víte, jste už s Martou rok a nás zajímá, koho si našla."

"To chápu."

"Tak vy jste doktor," řekla paní Knoflíčková. "A jakou máte specializaci?"

A je to tady, pomyslel si Ondřej.

"Jsem... prosektor."

"Cože?"

"Prosektor."

Manželé Knoflíčkovi očividně čekali, že Ondřej svoji odpověď rozvine. Ten se však rozhodl jednou provždy skoncovat s mučivým pokrmem. Zabořil lžíci do nudlí a vytáhl sousto prošpikované kůží, která visela podél okrajů v nechutných provazcích.

"Mohl byste nám to podrobněji popsat, co dělá ten... jak jste říkal, prosektor, je to tak?" přerušil pan Knoflíček tíživé ticho. Paní Knoflíčková začala klást řízky a salát na talíře. Ondřej se otřásl a nechal obsah lžíce sklouznout zpět do talíře.

"Prosektura je pitevna," řekl. "Pitvám mrtvoly. Zavražděné lidi. Jsem soudní patolog."

"Aha,"řekl pan Knoflíček. Paní Knoflíčková strnula a zahleděla se na dceru. Koho sis to proboha našla? zračilo se v jejích očích. Ondřej náhle v situaci nalezl zvrácené potěšení.

"Dělám na elitním vědeckém pracovišti. Teď děláme pokus v s červy."

"No... to je zajímavé," hlesla paní Knoflíčková. Pan Knoflíček zahnal sucho v ústech hltem piva. Ondřej cítil, jak se na něj Marta prosebně dívá, pozbyl však veškerého slitováni.

"Je to průlomový pokus. Pěstujeme červy v živném masovém substrátu - vypadá... no jako tahle polívka. Představte si, že ty nudle jsou červi a ty cáry masa, to je jejich potrava."

Paní Knoflíčková zírala do talíře a její útlocitná imaginace pracovala na plné obrátky. Bledla. Pan Knoflíček pozoroval řečnícího mladíka s kamennou tváří. A Marta tiše zuřila. Ondřej pokračoval ve svém rozkladu.

"Napěstujeme v tom vývaru spoustu červů, a když jsou jich kila, tak je vypustíme na mrtvolu. Víte, u lidí, kteří zemřeli už před časem a rozkládají se, nelze snadno poznat, zda smrtící rána vyšla ze střelné zbraně. Maso potáhne takový narudlý sliz, můžete se v tom šťárat hodiny a pořád nevíte, na čem jste."

Paní Knoflíčkova škytla. Dál hypnotizovala talíř. Ondřej se vítězoslavně nahnul dopředu.

"Ale my to s pomocí červů dokážeme. Jak vyžírají tu díru, nahromadí se v nich drobné částečky, které zanechala kulka. Pak červy prostě hodíme do kyseliny - no a pokud v jejich ostatcích najdeme spektrální analýzou stopy těžkých kovů, je způsob smrti prokázán."

"Jdu umýt nádobí," pravila paní Knoflíčková a zvedla se od stolu a zmizela na záchodě. Ozvaly se odtam zvuky dávení. Jakousi shodou okolností přicházely návaly přesně každý třetí kmit pendlovek. V pokoji jinak bylo ponuré ticho, až do chvíle, kdy přítomní zaslechli spláchnutí.

"No, už chápu, proč Vám ta polívka moc nejede," řekl pomalu pan Knoflíček. "Marto, odnes mu ten talíř. A dej mu řízek."

Ondřej cítil, jak z něj padá obrovský balvan. Vděčně se na pana Knoflíčka usmál. Ten mu žertem zahrozil prstem.

"Doufám, že v tom zase nebudete tak pitvat," řekl.

Jít zpět nebo vypsat: Artur Hunzwi Pokorný & Akce Perverzního Realismu nebo vše