|
| ! | Institut ideologické indoktrinace # texty | ? | « |
K vraždě došlo během představení, nikdo však ten okamžik přesně nezaznamenal. Divadlo mělo velmi moderní jeviště, jednotlivé části mohly vyjíždět nebo zase mizet po pódiem. Olega Navrátila zastihla smrt právě v takovém propadlišti, měl se zničehonic vynořit uprostřed reje trpaslíků a zazpívat: Hohoho, tralala, já jsem houba plná jedu, kdo mě sní, tak ten jde k ledu.
Namísto toho se sesul na zvrásněná prkna, nasvícen silným modrým reflektorem. Inspektor Hahn pohlédl vzhůru, do míst, odkud rána přišla. Spatřil složité konstrukce, ověšené různými aparaturami, kovové lávky a sítě kabelů. Ředitel Kocour vedle něj nervózně přešlápl.
"Kdo všechno tam může?" zeptal se Hahn.
"Osvětlovači," řekl Kocour.
"Hm. A jak těžko se tam dá dostat?"
"Musíte po žebříku?"
"Tak pojďme."
Ředitel zavrtěl hlavou. "Nezlobte se, ale já tam nepolezu?Mám závratě."
"Nevadí. Poohlédnu se tam sám." Inspektor se vyhoupl na žebřík na svůj věk a tloušťku nadmíru mrštně. Stoupal po příčkách podél nachové opony. Byl to zajímavý pohled dolů, celé jeviště bylo rozděleno do černých geometrických částí jako velké puzzle - za jeho hranou se pak vrstvily půlkruhy amfiteátru - hlediště. Každé tři řady měnila sedadla barvu - od temnější ke světlejší.
"To muselo stát spoustu peněz," houkl Hahn dolů, ke zmenšující se postavičce ředitele Kohouta. Jeho brýle se blyštěly ve světle reflektorů jako dvě starostlivé hvězdy.
"Půl miliardy," volal ředitel.
Půl miliardy, to je peněz, pomyslel si inspektor. Byl už nahoře, kráčel po železném mřížoví mezi světly, šňůrami a řetězy, připomínajícími plody nějakého divného stromu z planety robotů. Zastavil se přímo nad středem jeviště - pod sebou viděl červený klobouk oběti.
"No tak to teda nevím," řekl si sám pro sebe.
"Cože?" volal ředitel.
"Kdo z osvětlovačů měl službu?" zakřičel otázku inspektor.
"Pan Pokorný! Ale vůbec se nehnul z místnosti, všechno to řídí počítač. Nemusel vstát po celé představení z křesla, stačí to kontrolovat na obrazovkách."
"Hm." Inspektor sestoupil dolů. Nadechl se, vychutnal si na chřípí ten zvláštní pach divadla, trochu podobný pachu tělocvičny, ovšem s příměsí zatuchliny. Pak se podíval Kohoutovi do očí.
"Proč jste ho zabil?"
"Cože?" ředitel zesinal. "Zbláznil jste se?"
"Ani v nejmenším."
"Jak bych ho asi zabil? Seděl jsem při premiéře v hledišti. A střílelo se ze shora."
"Zabilo ho světlo. Modré světlo. To, které jste nechal předevčírem sejmou a opravit. To vy jste od něj zabudoval zbraň s elektrickou spouští, napojenou na vypínač reflektoru. To vy jste jako režisér zařídil, aby zasvítilo v průběhu hry jen jednou a to na nešťastného Navrátila! Špinavou práci za vás odvedl počítačový program! Otázka však zní, proč?"
Ředitel Kohout se zhroutil. "Nenáviděl jsem ho!" blekotal. "Musel jsme to udělat, věděl všechno o financování stavby divadla, vydíral mě! Chtěl víc a víc, role té muchomůrky byla jen začátek. A to neuměl vůbec zpívat!"
"Ach ti umělci," povzdechl inspektor Hahn. "Půjdete se mnou, Kohoute. Hra skončila."