|
| ! | Institut ideologické indoktrinace # texty | ? | « |
Žena procitla. Nejprve se na něj podívala udiveně, pak se usmála, vzpomněla si.
"Včera to bylo nádherné," zívla rozkošnicky. Dívali se na sebe mlčky několik minut. Na parapetu okna přistál racek, než dosedl, prudce zabušil křídly. Trhaně kroutil hlavou.
"Co tu chce?" zeptal se muž.
"Hledá potravu," řekla žena. "Jsou to drzí ptáci. Četla jsem, jak vysíleným trosečníkům vyklovali oči."
"Jedeš!" Muž mávnul rukou, pták vylekaně zaskřehotal a zmizel v propasti, ze které sem doléhalo šumění příboje. Vila stála na strmém skalisku přímo nad hlubinou.
"Nádherné je slabé slovo," vrátil se muž k předchozímu tématu. "Nikdy jsem nic takového neprožil. Ale řekni mi... děláš to takhle často?"
"Jak to myslíš?" Žena vstala a oblékla se do županu. Pak usedla k toaletnímu stolku a česala si vlasy. Naklonila se a prohlížela si tvář v zrcadle. "Jako že jsem nějaká děvka?"
"Děvka... to je snad zbytečně tvrdé. Chápeš, co mám na mysli. Známe se sotva dvanáct hodin."
Žena se nahnula, aby v zrcadle viděla na hodiny na krbu. "Třináct a půl hodiny," řekla. "To stačí, ne? Kdybych byla děvka, stačil by ti doba, za jakou si ženská svlékne kalhotky."
Muž ztěžka vydechl. Zjevně už se o tom nechtěl bavit, v jeho pohledu ale zůstávaly pochybnosti.
"Sakra, jsi nějaký vyjukaný puberťák, nebo co?" Žena se k němu obrátila, oči jí hněvivě planuly. "Co pořád řešíš? O co ti jde? Prostě jsme si užili. Líbil ses mi. Jsem doma sama a potřebuju to, aspoň jednou za čas! Tohle chceš slyšet?"
Muž pokrčil rameny.
"Asi bych měl jít," řekl.
"Jak chceš. Chtěla jsem ti udělat snídani. Ale třeba je na to ještě příliš brzo."
"Promiň. Nechme to už být. Byla to nádherná noc. Jsi skvělá. Já... jsem zažil něco takového poprvé v životě. Tolikrát. A tak silně. Ještě se mi motá hlava."
"Udělám ti vejce se šunkou." Žena si upravila řasy, natočila hlavu doleva a pak doprava, aby se přesvědčila, že je líčení dokonalé. Cítila, jak na ni zírá. Byl nejvyšší čas připravit jídlo.
Připravoval se na to dlouho. Soukal do sebe žlutobílou hmotu s největším sebezapřením. A nepřítomně hleděl na černou růži v útlé, vysoké váze. Měla ostré, stříbřité trny. Napadlo ho, jestli je pravá, jestli něco takového vůbec mohlo vyrůst. Žena si všimla, že květinu pozoruje. Vstala a odnesla ji pryč.
"Abychom na sebe viděli," řekla.
"A kdy se uvidíme příště?" zeptal se muž. Zbledl a čelo se mu orosilo potem. Měl pocit, že už to začíná. Ale možná si to jen namlouval. Každopádně se ještě kontroloval.
"Nikdy," odpověděla žena.
"Proč?"
Pokrčila rameny. "Už tě nechci vidět."
"To je kruté."
"Já si to nemyslím." Podívala se mu přímo do očí. "Jsme teď oba bohatší o zážitek, který už se nebude opakovat. Nerozplyne se a nerozmělní v každodennosti. Zůstane čistý a silný, jako diamant."
V tu chvíli to přišlo. Bylo to, jako by ho někdo s rozběhem nakopl do břicha. Zhroutil se v křeči na zem, strhl přitom umaštěný talíř i příborem. V podivném vytržení vnímal, jak ty věci padají společně s ním, jak keramika puká a tříští se na kusy, jak se nůž a vidlička odrážejí od dřevěné podlahy, točí se a blyští v ostrých paprscích ranního slunce.
Žena se nezúčastněně napila čaje. Byl to jahodový čaj, sladce voněl. A tento jemný vjem provázel muže na cestě do temnot.
Procitl. Kolem byla neproniknutelná tma. Pokusil se pohnout, ale stále byl částečně paralyzovaný. Ležel na tvrdé ploše a do posledního nervu jím prostupoval mrazivý chlad - byly to příznaky otravy. Srdeční tep na hranici kolapsu, bledá a studená kůže. Samotný krůček od smrti. S nesmírným úsilím pozvedl levou paži před obličej, aby viděl na zelenkavě světélkující rafičky svých hodinek. Uplynuly dvě hodiny. Vzbudil se právě včas. Slyšel, jak kdosi přichází po schodech - byla to určitě ona, poznal to podle cvakání podpatků. I na tuhle špinavou práci chtěla být šik. Vyčerpaně spustil ruku a zůstal ležet v mrákotnatém stavu.
Ostré světlo ho udeřilo do očí i přes zavřená víčka. Přistoupila k němu, naklonila se, důkladně si ho prohlížela. Zadržel dech, stačil však ještě nasát její parfém. Měl pocit, že mu ta vůně rozleptává plíce a že mu co nevidět vybuchne hrudník. Dotkla se ho. Prstem pomalu přejížděla po jeho tváři po dráze, kudy tečou slzy. Napadlo ho, že by na ni mohl promluvit. Dříve, než ho nutkavá představa zcela ovládla, však naštěstí odešla do rohu místnosti, aby se nachystala. Bylo na čase to udělat. Silně skousl. Jeden ze zubů pukl. Do hrdla mu ztékal povzbuzující prostředek, cítil, jak se mu krev znova vlévá do žil. Mezitím slyšel, jak se žena obléká do igelitové zástěry, jak si natahuje gumové rukavice. Pootevřel oči. Viděl, jak si nasadila plexisklový štít na obličej a uchopila motorovou pilu. Žena se v bíle vykachlíčkované místnosti evidentně chystala na porcování oběti. Pokolikáté už? To netušil. Ovšem o minimálně jednom svém předchůdci věděl s naprostou jistotou.
Zmáčkla vypínač na stěně. Místností zavanul průvan, výkonné větráky odsávaly z prostoru vzduch. Zároveň z reproduktorů zaduněla agresivní, tvrdá hudba. Vybavil si, že přesně stejnou skladbu včera pustila v barovém jukeboxu. Zamířila k němu. Teď to musel udělat. Sebral v sobě veškerou nově probuzenou sílu. Motor pily s kuckáním naskočil. Ovanuly jej horké spaliny. Byl nejvyšší čas. Muž se vymrštil. Mocným úderem zasáhl překvapenou ženu do spánku. Pila jí vpadla z rukou a zhasla. Seskočil ze stolu a vpravil jí přímo do krční žíly narkotikum. Pak položil vláčné tělo na místo, kde předtím sám ležel a zamířil do svého vozu pro chirurgické nářadí. A pro tu vzácnou věc v mahagonové krabičce, pro blyštivý šperk z chirurgické oceli a titanu, který jej dovedl až sem.
Probudila se ve své posteli. Neviděla zpočátku dobře, trvalo jí několik minut, než konečně dokázala zaostřit zrak na věc, který před ní visela ze stropu. Pak si s hrůzou uvědomila, co to je. Bylo to namodralé lidské srdce plovoucí v křišťálové dóze. Chtěla se pohnout, ale nešlo to. Vylekaně vzlykla a všimla si, že v pokoji není sama.
Muž seděl v křesle a díval se na ni.
"Vyřízl jsem ti srdce. Bylo nemocné, bylo čirou krutostí, pumpující jed," řekl. Cosi zasípěla, nemohla mluvit. Tělo jako by měla z olova. Cítila bolest v hrudi.
"Teď máš nové srdce," pokračoval muž. "Je z kovu, ale nemůže být tvrdší, než to tvoje. Je to srdce mého syna. Znám ho moc dobře. Sám jsem je sestrojil. A sám jsem mu je voperoval. Nikdy jsem netušil, že je ještě někdy uvidím. Ale našlo se, ačkoliv můj syn záhadně zmizel už před třemi lety. Víš, kdo to srdce objevil?"
Zapálil si cigaretu. Chvíli mlčky kouřil, popel odklepával na bílý chlupatý koberec. Pak si sám odpověděl.
"Rybáři. V rybím žaludku. Byl to velký žralok. Řekl bych, že ryby pod tvým domem jsou velmi dobře krmené. Bylo v rybě a v jedné komoře zůstala krev mého syna. Otrávená krev. To policie nezjistila. Ale já ano."
Dokouřil, odhodil špaček a vstal. "Trochu jsem ten stroj upravil. Nepracuje dost rychle, stačí tak tak dodat dost krve mozku, abys zůstala při vědomí. Do baru dole ve městě se už nikdy nepodíváš."
Žena zachrčela, nevěnoval tomu však pozornost.
"Měj se," řekl a odešel.
Vítr zvedl záclony a na parapet, tak jako včera, dosedl racek. Tentokrát však nebyl nikdo, kdo by ho odehnal...