wow !Institut ideologické indoktrinace # texty? «

Krátká povídka o nemovitostech

Autor: Dirk & Oblast: Beletrie

Nedaleko konečné zastávky tramvajové linky číslo 4 bydlí příšera. Vlastně mě to poprvé ani nepřekvapilo, když jsem ji potkal. Vracel jsem se z dost dlouhého večerního povídání od kamarádů, kteří na náměstí Míru bydlí na kolejích, a protože už svítalo (po pravdě řečeno, bylo skoro půl deváté), rozhodl jsem se, že si skočím do samoobsluhy pro nějakou snídani. S třemi rohlíky v ruce jsem trochu ospale a hlavně zasněně stál u pokladny, když mi došlo, že záda postavy přede mnou vypadají nějak podivně. Vlastně ani nešlo mluvit o zádech, spíše to připomínalo nějakou temnou mlhu, nebo snad nedostatek světla, tvarů a barev. V košíku si tajemná postava (pokud to byla postava -- ani to jsem nedokázal rozlišit) nesla jen ovesné vločky a mražené listové těsto.

Protože jsem se necítil zrovna ve své kůži, nikterak jsem záhadu nezkoumal. Počkal jsem, až prodavačka namarkuje vločky a těsto, příšera zaplatila, pak jsem já zaplatil své tři rohlíky a šel jsem domů. Odpoledne, když jsem se odpočatý doma vzbudil, mi sice zážitek připadal podivný, ale připsal jsem jej zasněné náladě, vypitému alkoholu a unaveným očím. V existenci příšery jsem neuvěřil ani na okamžik.

Druhé dějství se odehrálo snad jen o týden později. Venčil jsem na Kraví hoře psa, a protože ráno počasí vypadalo na déšť, nevzal jsem si knihu. Na konečné tramvaje je malá trafika, tak jsem tam zaskočil pro noviny. Když jsem přecházel tramvajové koleje, pes se zarazil a nechtěl jít dál -- celý zježený vrčel a cenil zoubky, chvěl se a jasně dával najevo, že dál ho žádná síla nedostane. Zahnal jsem ho tedy zpět do parku a pro noviny šel sám. O boční stěnu stánku s novinami stálo opřené dámské kolo a slyšel jsem, jak se trafikant hlasitě ptá: "A Petry si dneska nevezmete, pane inženýre?" Podíval jsem se, jaký inženýr jezdí na dámském kole, a strnul jsem. Před okénkem stánku stála příšera, s Mladou Frontou pod paží (pokud to byla paže), rovnala si v ruce (vždyť víte) tři stokoruny, telefonní kartu, bloček jízdenek na tramvaj a ještě něco, co jsem nezahlédl.

Trafikant ještě cosi drmolil, ale já jsem se omámeně vrátil do parku za psem. Noviny mě přestaly zajímat. Takže je to pravda, někde u konečné čtyřky bydlí příšera a nikomu to nepřipadá ani trochu zvláštní.

Zkusil jsem se nenápadně zeptat známých z kolejí, zda si příšery povšimli. Nikdo nechápal, o čem mluvím. Párkrát jsem se je pokusil upozornit na mlžný tvar, nastupující do tramvaje, ale než se stihli zorientovat, bylo už pozdě.

Lidé z okolí se chovali jako vždycky. Pejskaři z parku na Kraví Hoře, kteří vždycky vědí o všem, co se šustne, záhadně mlčeli -- nemohl jsem uvěřit, že by si nikdo z nich vůbec ničeho nevšiml, protože příšera se objevovala se železnou pravidelností.

Před třemi týdny se mě zeptala manželka, pročítající nabídku realit v Inzert Expresu: "Nevíš, co tohle má znamenat? Prodám 3+1 v OV v Masarykově čtvrti, klidné místo blízko tram, I.kat, velký balkon, možnost park., příšera. Jaká příšera?" "No, nedaleko konečné čtyřky bydlí příšera. Už jsem ji párkrát viděl, jednou i zblízka. Nakupovala v samoobsluze ovesné vločky a listové těsto. Je to inženýr a jezdí na dámském kole," svěřoval jsem se s radostí, že je něco v nepořádku se světem a ne s mou hlavou. "Hm, příšeru v nabídce nikdo jiný nemá," zamyšleně odvětila žena, která mě ani moc neposlouchala. S inzertními novinami v ruce se přesunula k telefonu. Zakroutil jsem hlavou a vrátil se k práci. Vyděšeně jsem sebou trhl, když jsem přes rameno zaslechl větu "...takže vy v nabídce příšeru nemáte?" Vstal jsem od počítače a vykoukl ze dveří. Manželka zavrtěla hlavou a ukázala na sluchátko, ze kterého bublal rozčilený hlas. Pochopil jsem, že ji nemám rušit, a s povzdechem jsem se vrátil k rozdělané práci. Pro jistotu jsem si dal do uší špunty.

O pár desítek minut a zřejmě hezkých pár provolaných korun později se žena zjevila v pokoji: "Tak tohle je asi jediná příšera, kterou někdo s bytem nabízí. Druhou mají v Medlánkách, ale to je rodinný domek. Dvougenerační. A poslední ve staré Líšni, ale tam vázne zápis do katastru nemovitostí, kvůli pozemkům, protože je to dům napůl města a napůl po restituci. Prý by to šlo směnit, ale chtějí třípokoják. Takže to není nic pro nás." "Počkej, můžeš mi vysvětlit, proč bychom se měli stěhovat do bytu, kde mají příšeru?" "Stěhovat se chceme stejně, a příšeru zatím skoro nikde nemají. Ber to jako investici do budoucnosti. Ostatní si budou muset příšery pracně shánět, ale my už ji budeme mít. No nic, tady za Kraví Horou za ten byt chtějí milion dvě stě, což je asi slušné. Už jsem volala dědovi a do Vánoc nám může půjčit těch čtyři sta, jak jsme se domlouvali, pak doběhne stavební spoření, takže bychom na to měli. Bude to tak tak, ale půjde to. Ta paní, co to prodává, je moc příjemná. Prohlídku jsem nám domluvila na zítra v jedenáct, protože příšera má dneska noční směnu. Dělá ve Šmeralce, víš?"

Tak jsem to vzdal. Na prohlídku bytu s příšerou jsem druhý den poslal ženu samotnou pod záminkou, že mám domluvenou konzultaci se studenty. I když to normálně nedělám, dal jsem si ráno panáka vodky. A pak ještě jednoho. Co se to zase děje? Aniž bych chápal, jak k tomu došlo, budu se zřejmě stěhovat do bytu, kde žije příšera. Jak to, že to nikomu nepřipadá divné? Jak to, že nikoho nezajímá, kde se vzala, co je zač, ale klidně povídají o nočních směnách a nebo jí prodávají cigarety a noviny?

Vypadl jsem do školy, vzal si dvě žvýkačky (na každého panáka jednu, abych takhle po ránu nevypadal jako alkoholik) a v kanceláři se raději s nikým nebavil. Rozhodně ne o bytech, dámských kolech a příšerách. Ženě odpoledne řeknu, že jsem si spletl den a konzultace má být jindy, nestalo by se mi to poprvé.

V poledne jsem si skočil do Oázy na oběd. Samozřejmě jsem si vybral nejnemožnější dobu, fronta se táhla mezi stoly, lidé se museli skoro překřikovat, vedro, směs kuchyňských pachů, a v tom, v jednom náhlém okamžiku (mimochodem, je zajímavé, jak se to často stává -- hlavně v mizerné literatuře) všichni na okamžik zmlkli a já od pultu přes hlavy lidí ve frontě uslyšel polohlasné "...a k tomu jedno mražené těstíčko, tak to dělá třicet čtyři koruny dvacet..."

Prodral jsem se frontou k východu. Tohle nemá cenu. Vrátil jsem se do kanceláře, vzal si Zlaté stránky a začal obvolávat realitní kanceláře. Je to dobré, v Černovicích zatím nebydlí ani jedna.

Takže teď mám pokojík číslo 17. Mohu se zde pohybovat úplně volně, pouze v době vizity nemám pokoj opouštět. Dali mi papíry na psaní, ale většinou se procházím v zahradě. V rámci pracovní terapie smím hrabat listí a pomáhat zahradníkům. Žena mě navštěvuje denně, ale nechala se přesvědčit, že zatím se domů vrátit nemohu. Také se občas staví kolegové ze školy nebo maminka, když má čas.

Navíc jsem se domluvil s paní Havránkovou z kantýny, aby pro mě vyhradila aspoň kousek místa ve velkém mrazáku. Vločky mám v nočním stolku. Takže až přijde příšera na návštěvu, a myslím, že to nebude dlouho trvat, budu jí mít co nabídnout.

Jít zpět nebo vypsat: Dirk & Beletrie nebo vše