!

Institut ideologické indoktrinace # texty

?

«

Stačí jediná minuta - a tři sta tisíc hodin přemýšlení chytrých hlav, dvě miliardy kreditů a 68 kilogramů živé váhy v jedné bytosti zmizí kdo ví kam. Zdálo se to velmi nepravděpodobné, ale i tak byla tato situace předpovězena. Bylo to možné vyčíst v příručce, v šesti tisíci stranách nejzákladnějších údajů, ukrytých v čipu velikosti dopisní známky. Ale copak člověk může opravdu myslet na všechno? Šest tisíc stran! K tomuto kvantu přidal výrobce také velmi podrobný psychologický profil zpracovaný do primitivní simulace. Mohli jste počítači položit otázku a odpověděl by vám ze sedmdesáti procent stejně jako Ed, včetně případných nadávek a klení. Dokázal také předpovědět, jak se Ed nejpravděpodobněji zachová v různých situacích. Trenér si s touto funkcí trochu pohrál, protože simulace narozdíl od Eda neměla paměť. Elektronický stín sportovcovy mysli prošel řadou vskutku kuriozních situací, zvláště ve dnech, kdy jeho předloha lezla trenérovi na nervy.

Manuál ale nebyl určený ke hraní a lehkomyslnost, s kterou ho odpovědní lidé používali nebo spíš nepoužívali, se krutě vymstila. Všechnu tu orgii bezradnosti, diletantství a nahodilosti, jež předcházela katastrofě, završila podniková ochranka. Všichni se ještě hodně zapotí a zadnice se jim tím vlhkem přilepí ke koženým potahům křesel v zasedací síni, jako by jim to mohlo pomoci udržet se na ztrácených postech.

Kdyby Ed aspoň zahynul nebo se zmrzačil! Byl pro tyto případy pojištěný. Jenže on prostě utekl a udělal tak jen to, k čemu byl stvořen. Sebral se a zmizel šedesátikilometrovou rychlostí v betonovém bludišti Neutrální zóny. Ed teď byl „svobodný“, což bylo pro firmu horší než kdyby byl mrtvý. Překročením hranice zóny přestaly platit všechny smlouvy, jimiž se zavázal a zcela se tak vymanil z moci komerční exekutivy. Mohl teď v zóně přežívat jak dlouho chtěl, neboť základní stravu, ubytování a hygienické podmínky měl zaručené jejím statutem, za nějž ručilo šestnáct největších světových korporací.

Semlelo se to asi takhle: Ed, jak asi tušíte, byl oficiálně svéprávnou osobou bez jakýchkoliv umělých zásahů do vývoje. Podle PR projektu měl být prezentován jako houževnatý chlapec z periferie, dítě ulice, které se vypracovalo. Taková byla jeho image - trochu ostrý, ale jinak čestný chlapík, který ledacos prožil a nezapomněl úplně na staré kamarády. Proto ta sportovní centra pro lidi z periferie. Podával jim pomocnou ruku, aby zanechali drog a dostali se tam, kam on. Velmi dojemná záležitost.

Ed si měl toho dne zatrénovat s pár usmrkanci v jednom z pěti sportovních center, která, jak věřil, z vlastní vůle založil. Všechno bylo bezvadně připraveno - několik štábů multivize, dav příznivců, projev, který Edovi vtloukli do hlavy, jenže znáte to, zrovna tento typ bezvadně připravených akcí nějakým magickým způsobem přitahuje fatální náhody. V tomto případě přitáhl na střechu protějšího domu chlapíka s útočnou poloautomatickou puškou a čtyřmi zásobníky podzvukové munice, který se rozhodl z jakéhosi důvodu postřílet všechno, co se na ulici pohne. Nešel přímo po Edovi. Ani nevěděl, kdo Ed je. To shromáždění lidu mu jen prostě zaručovalo, že ani náboj nepřijde nazmar.

Hudební kulisa byla tak hlučná, že trvalo asi dvacet vteřin, než se panika dostatečně rozšířila a než ochranka zpozorovala nebezpečí. Chlapcům se to stalo vůbec poprvé. Mnohokrát uvažovali o tom, jaké bude naživo rozstřílet někoho na cucky (z deseti mužů měli tuto zkušenost jen dva). Uzavřeli dokonce několik sázek v tomto duchu. A proto určený strážce místo aby zalehl Eda, vytáhl svůj velkorážní revolver a společně s ostatními se pokusil sestřelit šílence ze střechy. To byla trestuhodná nedbalost, naprostá neprofesionalita. Nic nepomohlo, že se ochrance povedlo svůj záměr splnit. Ed se totiž dlouho nerozmýšlel. Viděl, že lidé kolem něho utíkají. Připomnělo mu to atmosféru závodů, nejlépe start maratónu, kdy se zaplněná ulice šine kamsi do dáli, hlava na hlavě. Bez odkladů vyrazil taky.

Východ slunce nad Neutrální zónou Miga vždy fascinoval. Bylo součástí jeho životní filosofie, že se přes svou lenost vyškrábal z postele tak časně a v sedátku na balkóně z drátěné mříže pozoroval, jak se sluneční kotouč pomalu sune vzhůru, protínán vyklenutou lávkou pro pěší. Slunce bylo rudé, jako kdyby ho právě vyjmuli z pece a stejně tak se kolem něho jemně chvěl vzduch.

Mig si otevřel plechovku sojového piva a upíjel. K jeho ranním rituálu ho nejvíce poutal klid. Obyvatelé zóny vyspávali po bouřlivé noci a jen odněkud z dálky sem občas doléhala jakási rytmická hudba. Průchody, schodiště, lávky a konečně i balkóny a terasy se začnou plnit až kolem desáté. V tu dobu se vzbudí i Migova družka a pustí si Multivizi.

Mig o své družce uvažoval, poslouchal, jak oddechuje ze spánku a přitom načal druhou plechovku.

Po betonovém oblouku, připomínajícím duhu, kdosi běžel. Běžel velmi rychle a Mig rázem zapomněl na všechno ostatní. S úžasem sledoval v čemsi nepřirozenou postavu muže, která pádila rovnoměrným tempem, až zmizela mezi jehlany stromů Žlutého bloku.

Nebyl dalek tomu považovat epizodu za halucinaci. Svědčila pro to nelidská rychlost běžce a také to, že Mig halucinacemi občas trpěl. Experimentální mládí mu přivodilo nejen zajímavé prožitky a kolaps ledvin, ale také značně nabouralo jeho duševní zdraví.

Zatímco vzpomínal na prvky neskutečna, které by potvrdily, že šlo vskutku o přízrak, muž seběhl ze schodů na jednu ze střech Žlutého bloku a začal kroužit po obvodu oválného hřiště. Byl od Miga vzdálený něco přes padesát metrů a tomu už bylo zcela jasné, že jde o skutečnost.

„Co je to probůh za magora?“zeptal se sám sebe a zasmál se. „Hej!“ zařval. V tu chvíli se běžec zhroutil na zem a Mig i nadálku rozeznal bolestnou grimasu na jeho tváři. Přestal se smát, vytáhl z kartónu nenačatou plechovku a vstal.

Místnost, kde seděla Velká Devítka, připomínala svou temnou atmosférou hrobku. Lampy se zelenými stínítky na mahagonových stolech dokázaly šeru sotva vytrhnout nejvýraznější kontury tváří, na víc jejich světlo nestačilo. A obrazovky zapuštěné v černých deskách zářily jen velmi matně. Muži však více světla nepotřebovali. Byli staří, velmi staří, znali se opravdu dlouho a nejlépe se cítili zrovna v takovémto prostředí - bez ostrého světla, bez hluku, bez všech těch rozčilujících vjemů, které s rostoucím věkem vnímaly jejich smysly stále bolestněji a které je rušily.

Mluvili úsečně a tiše. Nezasvěcený by z jejich hovoru nepochopil téměř nic, pochytil by snad několik slov, neutrálně řečených, stejně šedivých a nezajímavých jako všechno okolo.

Muži však byli rozčílení, nebo lépe řečeno popuzení, neboť rozčílení už jejich staleté mysli nebyly v plném slova smyslu schopny. Něco se nevedlo podle plánu. Abstraktní konstrukce, podepřená věkem od všeho lidského oproštěnou logikou a jejich zkušenostmi, se zhroutila. Pracovali tedy na nápravě. Pokyny a úvahy tohoto tichého kruhu se slévaly v jednotný proud kdesi v mrazivých útrobách superpočítače a prýštily opět ven, přetvořeny, ujednoceny a zlidštěny. Ano, vskutku zlidštěny. To byl pan Alfred Götze.

Alfréd Götze byl dnes mimořádně špatně naladěn. Vedoucí sektoru podnikové ochrany Gonzales klopil zrak a potil se, ačkoliv kancelář byla klimatizovaná. Byla to jeho vina? Zčásti ano. Ty neschopné mamlasy a jejich nadřízeného už vyhodil. Velmi se teď obával, aby je nenásledoval. Alespoň trochu ho uklidňovalo, že na koberečku nebyl sám. Vedle něj seděl člen vývojového týmu sportovních projektů Milburn, pak tu byl velitel oddílu pro mimořádné situace Hooker a šéf PR teamu Dolansky.

„Pánové, nebudeme plakat nad rozlitým mlékem,“ pravil Götze. „Odpovědnost vyvodíme později.“

„A sakra,“ pomyslel si Gonzales a upřeně hleděl na palce svých sevřených rukou. Myšlenky ostatních se od jeho příliš nelišily.

„Teď si musíme položit otázku, co pro nás nastalá situace znamená a jak bychom ji měli řešit. Co si o tom myslíte, Dolansky?“

Roy Dolansky byl mohutný, holohlavý muž a spíše než odborníka na prezentaci a reklamu připomínal zápasníka. Vypadal klidně, dokud mlčel, ale hlas váznoucí mu v krku prozrazoval, že se jedná o klid pouze zdánlivý. „Pomineme-li finanční stránku záležitosti...“ začal, ale Götze ho ihned přerušil.

„To bychom ovšem pominuli ten nejdůležitější aspekt, chlapče. Pro nás existuje pouze finanční stránka, všechno ostatní jsou jen variace.“

„Ano,“ bránil se Dolansky, „ale to je záležitost spíše ekonomů. Já se zajímám především o prestiž firmy. A ta utrpí, to je jasné.“

„Slyšeli jste, pánové. Nepřišli jsme jen o peníze, přišli jsme i o prestiž. Ale to zdaleka není všechno, ve skutečnosti je to pouhý zlomek celého problému.“ Götze se odmlčel, aby zdůraznil účinek svých slov. „My totiž můžeme přijít také o technologii!“

Hooker ve svém křesle neklidně poposedl. Domníval sem, že tuší, na koho se Götze obrátí teď.

Muž Migovi zblízka nejvíce ze všeho připomínal chrta. Vyzáblé tělo, naběhlé žíly, cukající se svaly a mohutný kostnatý hrudník působily dojmem lehkosti a výbušné síly. Obličej byl však typicky lidský, byla to upřímná, rozhodná a zajímavě hezká tvář. Určitou agresivitu jí dodávalo tetování na holé lebce, které tvořily černé linky sbíhající se na temeni v průsečíku, kde rašil červený, jako prst tlustý copánek. Muž byl oblečený v stříbrném přilnavém dresu s velkým logem jakési firmy na prsou.

„Jsi v pořádku, kámo?“ zeptal se Mig a obcházel ležícího muže, aby si ho prohlédl ze všech stran. Ten cosi neustále udýchaně sípal. Mig se k němu naklonil. Po chvíli vyrozuměl, že se muž táže, zda zvítězil.

„Jasně že jo, kámo,“ přikývl. „Všem jsi to natřel.“ Běžec se usmál a přes zjevné vyčerpání a bolest pozdvihl ruku k vítěznému gestu.

„Nechceš fakt pomoct?“ zeptal se Mig.

„Jsem bohatej a váženej muž, pane Götze. Mám všechno - zdraví, prachy, ženský - pro mně neexistujou zajímavý nabídky. Žiju jen jednou.“

„To máte pravdu,“ řekl Götze a zachmuřil se. „Ale dlužíte to firmě.“

Starman Calbi se zasmál a zakýval prstem. „Ba ne. Firmě nedlužím dočista nic. Firma naopak dluží mně!“

„Obávám se, že váš náhled je prostoduše zkreslený.“

„Tak pozor!“ Calbi se rozhněvaně napřímil v křesle. „Udělali jste ze mně pokusnýho králíka. Fajn, nechal jsem do sebe vrtat, protože jste dobře platili. Nic víc a nic míň. Takže jsme si úplně kvit.“

Götze zavrtěl unaveně hlavou. „Vy sportovci jste všichni stějně paličatí. Chtěl jsem vás požádat o službu. O den vašeho času a vašich schopností. Přijde vám to tak mnoho?“

„Už nezávodím, to moc dobře víte. Tahle záležitost navíc pěkně smrdí. Na každým prstu musíte mít deset ctižádostivých maníků, kteří takovýmu staříkovi jako jsem já dají stokrát flek. Co po mně sakra vlastně chcete?“

„Jde o operaci v Neutrální zóně. Důvod, proč vás potřebujeme, je tedy prostý - nebyl jste ještě zanesen do komerčního registru. A my si nepřejeme zbytečný rozruch spojený s naším jménem, kdyby naše, no řekněme aktivity, byly odhaleny.“

Calbi se nevěřícně zachechtal. „No vy snad chcete, abych tam někoho vodkrouhnul!“

Götze na něho chvíli zamyšleně hleděl a nic neříkal. Calbi nervózně poposednul. Byl dost chytrý, aby věděl, že nemůže odmítnout. „Nejsem vrahoun,“ dodal už bez smíchu. „Na to přeci máte profíky, ne?“

Konečně Götze promluvil. „Pane Calbi, ve svých úvahách jste se příliš vzdálil od reality. Nechceme probůh, abyste pro nás nebo pro někoho jiného vraždil. Váš úkol je svou povahou zcela odpovídající vašim schopnostem, v tom mi můžete důvěřovat. A teď od vás chci slyšet jen jedno jediné slovo. Berete to?“

Calbi se nadechl. „Ano,“ kývl po krátkém zaváhání a rozpačitě se zašklebil.

„Výborně!“ Götze na něj pochvalně mrkl a ukázal ke dveřím. „Podrobnosti s vámi probere pan Hooker.“

„Tak co, rozdáme si to?“ Ed poskakoval kolem Miga, který se válel na pohovce a koutkem oka sledoval hlavní panel multivize. Edova nervozita se přenášela i na něj.

„Kamaráde promiň, seš hezkej kluk, ale já to dělám akorát s holkama,“ zkusil Eda žertem odbýt. Ann, která ho shodou okolností v tu chvíli vnímala, se zasmála.

Ed se smál taky. „Ale ne, ale ne, ty mně nechápeš. Mluvím o sportu, o závodění. Schválně, že ti to natřu.“

„Jasně že natřeš,“ pravil Mig a naklonil se, aby přes Eda viděl na obrazovku.

Ed ho popadl za ruku a vytáhl ho z pohovky. „Vstávej. Přece tady nebudeš takhle hnít. Uvidíš, že se ti běhání zalíbí.“

„Už zase,“ povzdychl Mig a znechuceně se nechal vléct ke dveřím.

„Musíš se rozhýbat. Musíš objevit, jaký je to zakousnout se do toho a vyhrát, jaký to je překonat sám sebe.“

„Ann!“ Mig se zoufale ohlédl ve dveřích. Žena už ale byla opět zahleděna do interaktivního seriálu, na hlavě měla přilbu a hovořila s nějakou postavou.

Zamířili na hřiště. Mig cestou vyrazil z automatu tři plechovky piva, aby to nějak přežil. Měl doma Eda už pátý den. Zprvu se o něj staral a krmil ho tabletkami, které mu dal doktor. Ed přišel rychle k sobě a začal být nepříjemně aktivní. Navíc se mu u Miga zalíbilo. Dostal přidělenou buňku celkem nedaleko a chodil na celodenní návštěvy. Ve svobodné zóně nebyly zámky, takže se před Edem nešlo skrýt. Jeho nadšení pro sportovní výkony prosáklo do Migova poklidného života jako jed a zcela ho rozvrátilo.

Mig usedl na obrubník běžecké dráhy, zatímco neodbytný sportovec se rozcvičoval několika kolečky pro začátek. Výrostci, kteří se do té doby motali s míčem kolem košů na basketbal, ho fascinovaně sledovali. Ed si byl jejich zájmu vědom. Když byl rozcvičený, zastavil se a oslovil je. Po krátké řeči o prospěšnosti sportu, chuti zvítězit a překonání sama sebe, která mu v hlavě vcelku neporušená zůstala od slavnostního otvírání sportovního centra, vyzval výrostky k závodu. „Natrhnu vám triko, i když pojedete na kole. Komukoliv.“ Výrostci váhali. Mig se natáhl na zem a vzdychl. Jestli si Ed nedá pokoj, vykážou ho pro nepovolené komerční a organizační aktivity ze zóny. Vlastně by to pro všechny bylo nejlepší řešení. Ed pro zónu nebyl stvořen. Ale zřejmě pojal mesiášský úmysl rozhýbat to tu. Miga už alespoň rozhýbal. „Tak si to rozmyslete!“ vzkřikl Ed k hochům, které však zřejmě nabídka příliš nezaujala, protože se vrátili ke své stereotypní hře s míčem.

„Nechtějí. Tady nikdo nechce soutěžit. Jsme v neutrální zóně, Ede, tady nejsou vítězové ani poražení, tady jsou jen takoví povaleči jako jsem já,“ komentoval Mig běžcův neúspěch a načnul druhé pivo. Nakonec se mu to zdálo zábavné.

„Vždyť to ani nezkusili. Určitě by je to chytlo. Nejsou přece nenormální.“

Mig jen vrtěl hlavou. „Proč by měli sakra běhat, když nikam nespěchají? Přijde ti tohle nenormální?“

„Jo,“ řekl vztekle Ed a začal neuvěřitelnou rychlostí obíhat hřiště. Mig se v duši smál a po chvíli narazil poslední plechovku.

„Takže to bude podvod!“ Calbi už se zase mračil. Hooker odsoupil od holomapy Neutrální zóny, složil červeně zářící ukazovátko a rozsvítil. Jak se v místnosti rozjasnilo, mapa vybledla.

„Podvod,“ uchechtl se Hooker, který vinou zamyšlení reagoval na Calbiho poznámku po krátké odmlce. „Jako sportovce by vás to nemělo příliš pohoršovat. Četl jsem váš spis - firma vás dost vylepšila. Dostali jsme vás na špici. To nebyl podvod?“

„Neměl jsem na výběr.“

„To nemáte ani teď. Je vám teda všechno jasný?

„Ani zdaleka.“ Calbi se zabořil hluboko do křesla a zvolna se otáčel sem a tam. Hooker na něj vyčkávavě hleděl. Calbi zoufale vrtěl hlavou.

„Proč mu sakra prostě neřeknete, ať se vrátí? Přece se tam takovej ďábel jen tak nezahrabe! Přece ví, co je zóna - odkladiště pro chudáky a flákače - ví, že tam jsou zakázaný antigerontoika a veškerý genetický terapie? Ví, že tam bude do konce života žrát akorát řasy a sóju, čumět na debilní výchovný seriály, placený svatouškovskejma nadacema nebo se uchlastávat sračkama, který bych pil leda za trest? Jestli tohle neví, tak mu to řekněte a uvidíte, že se vrátí i bez těchhle šaškáren.“

„To se pletete. Ed se už pevně rozhodl. Než se nadějeme, uspořádá v zóně nejmíň olympiádu, už proto, aby dostal nějaký medaile. A to si pište, že se mu to povede, protože na Eda nikdo nemá. Ani vy ne, Calbi.

Potíž je, že jsme do něj velmi investovali. Vymysleli jsme ho. Vyrobili jsme ho - teda aspoň z poloviny. Každý musí uznat, že morálně patří nám. Bohužel, formálně je to svobodný člověk. Unést ho nemůžeme - tohle by nám Asociace nesežrala. Kamery tam jsou i na hajzlech. A on ze zóny dobrovolně jen tak neodejde, ba ne. To není jeho styl, nechat věci nedokončený, to víme zatraceně dobře, na to máme svoje lidi, aby nám řekli, co se v tý jeho palici honí. Náš plán konečně není tak složitý. I vy z něj můžete dost vytřískat. Zapíšete se do historie. Budete poslední z lidí, který stvořila jen matička příroda a který mu to nandá. Dolansky z propagačního s vámi o tom ještě pohovoří. Bude to vaše největší vítězství. “

„Pomocí podvodu,“ doplnil z hloubi křesla Calbi. „Budu si muset plivnout do tváře.“

Hooker se hystericky uchechtl a utřel si dlaní obličej. „Tak si to radši ještě jednou probereme.“

Bože, on to skutečně dokázal! Miga toto poznání zcela ochromilo. Sledoval Ann, jak v rychlosti na odchodu balí věci.

„Sakra Ann, co tvoje seriály? Co tvůj románek s tím psychiatrem, o kterým jsi mi včera vykládala? Snad ho nenecháš plavat! Víš, že po něm jde Debie?“ Pokoušel se ji zastavit, ale dobře věděl, že to není možné. Ann už sbíhala po schodech dolů, kde ji čekal Ed.

Mig se přesunul na balkón, aby mohl sledovat její první trénink. Jak ji Ed sakra ukecal? Ann a sport! To ale byla blbá sázka! Rozhořčeně se napil. Zítra bude muset k obveselení všech svých přátel s Edem trénovat on. Běhat furt dokolečka jako kretén. Nikdy se neměl sázet. A už se taky v životě nikdy nevsadí.

Podivné úkony dvou lidí přitáhly mnohem větší pozornost, než Edovy osamělé exhibice. Multivizí znudění obyvatelé bloumající jako obvykle po nekonečných návštěvách se zastavovali a se zájmem sledovali rozcvičování Eda a Ann. Vznikaly diskuzní kroužky, v nichž se přihlížející pokoušeli dobrat smyslu dění, jehož byli svědky, a domýšleli si také jeho možné následky. Mig rozeznal zdálky několik svých známých. Ed chvílemi přerušoval trénink a prováděl mezi hloučky sportovní osvětu. Když se chýlilo k večeru a pyramida prázdných plechovek na balkóně dovršila čtvrté patro, měl běžec ve své moci již kolem deseti lidí.

Večer čekalo Miga pravé peklo. Ann napadla jeho způsob života. Mig ji nepoznával. Nebyl zvyklý na řečnění o lenosti, odpovědnosti, promrhaném čase a neplodném životě. Bylo mu jasné, že z její hlavy tyto bludy nepochází.

„Ann, co se to s tebou děje?“ ptal se jí udiveně. „ Jsi v zóně přece dobrovolně. Vždycky se ti tu líbilo. Bylo tu fajn. Byli jsme spokojení, možná i šťastní.“

„Protože jsem neviděla tu bídu, tu marnost. Nepoznala jsem člověka, jako je Ed - cílevědomého, silného muže.

Mig užasle zamrkal. „Co to je za žvásty - cílevědomý, silný muž? Vždyť je to magor. Jediný, co umí, je běhat dokolečka.“

„Ty neumíš ani to. Jenom se nalejváš se na balkóně a tváříš se jako filosof. Jenže tohle už ti baštit nebudu, ty chudáku.“

„Cože, řekla jsi mi chudáku?“ Mig už byl doopravdy rozzlobený. Mluvil dosud klidně, ale uvnitř se třásl vzteky. „Tak víš co? Táhni si za ním! Nikdo tě tu nedrží! Můžete se honit po celý zóně a blábolit o cílevědomosti, mně to vadit nebude. Sbal si svých pár švestek a vypadni!“

Drze se zasmála. „Vlastně jsem ti sama chtěla říct, že odcházím. Mezi námi dvěma je konec.“

Když odešla, vypukl Migův vztek naplno. Ztráta Ann ho velmi bolela. A nenávist k Edovi u něj dostoupila vrcholu. Byl nyní sám, přes všechny přátele, které znal, a jeho vnitřní klid byl rozmetán.

Ed proslul do čtrnácti dnů po celé zóně. Nejen, že trénoval několik desítek zájemců o běhání, ale také závodil s každým, kdo chtěl, přičemž svému soupeři poskytoval podstatný náskok. Přesto dokázal vždy zvítězit. Jeho činnost byla zatím tolerována. Samozřejmě, že zastupitelé největších korporací, kteří tvořili komisi pro dodržování komerční neutrality v zóně, dobře věděli, o koho se jedná. Ale právě proto nijak netlačili na to, aby byl Ed ze zóny vypuzen rovnou do náruče své mateřské firmy. Mhouřili tedy oči nad jeho organizační činností, která byla v zóně nezákonná.

Věci se však měly změnit. Jednoho dne překročil hranice zóny Starman Calbi. Podepsal obvyklé prohlášení, že nevstupuje s cílem vyvíjet komerční či jiné organizační aktivity, obdržel osobní čip, opravňující ho k přiměřenému užívání veřejných statků a výběru základního zboží, a malou brožuru, informující o statutu zóny a její historii. Hodil ji do prvního odpadkového koše, na který narazil. V zóně byl poprvé. Během života si o ní z kusých informací v médiích vytvořil nepříliš lichotivý úsudek a zdálo se mu, že živá zkušenost ho jen potvrzuje. Lidé, které potkával, byli většinou výstředně či nevkusně oblečení, v mnoha případech zřejmě zásluhou některé z charit, která vymetala šatníky materiálně bohatší většiny světa, neboť některé modely zaostávaly za současnými módními trendy o dobrých dvacet let. Také většina tváří prozrazovala, že výdobytky moderní plastické chirurgie a genetiky jsou zdejším lidem odepřeny. Z některých typů se Calbimu dělalo zle. Cítil se stísněně. Chyběl mu automobilový provoz, chyběly mu neóny a všudypřítomná zvuková kulisa, podprahově lákající ke vstupu do obchodů, chyběly mu proudící davy lidí. Neviděl jedinou reklamu - zdi byly čisté a jednobarevné, ani stopa po chromu a kontrastních barvách. Nelíbilo se mu zde a pohledy, které ho sledovaly z teras a z laviček v nesčetných zákoutích, ho rozčilovaly. Cítil, že je studován jako nějaký exotický tvor, že je pozorován s trpělivostí lidí, kteří v životě nemuseli spěchat. Muchlal v kapse fólii s mapou zóny a rychle se proplétal změtí schodů, průchodů a lávek. Dvě hodiny mu trvalo, než nalezl Eda. Kdyby se ptal, měl by ho za půl hodiny.

Když Calbi běžce spatřil, zhrozil se. Stačil jediný pohled, aby věděl, že nad tímto tvorem nemůže nikdy zvítězit - bylo by to stejné, jako kdyby chtěl v balónu závodit se stíhačkou. Prodral se mezi přihlížejícími a počkal, až Ed vyhraje závod, kdy proti němu na patnáctistovku běžela štafeta patnácti lidí. Za hlasitých ovací vylezl triumfující Ed na tyč, kde bylo sedátko rozhodčího. „Věděl jsem, že to dokážu,“ zvolal. „Věděl jsem, že i tady dříme sportovní duch. Protože v tomto a mnoha jiných závodech jsem nezvítězil jen já, ale i vy. Zvítězili jste nad tupou pasivitou, nad marněním času a degenerací. Učinili jste rozhodující krok na cestě, která vede tam, kam jsem se dostal já - věříte tomu, že budete nejlepší a uděláte pro to všechno. A jestliže obětujete svému cíli skutečně všechno, tak nejlepší budete. Jednou mě jeden z vás porazí. A já v tu chvíli budu vědět, že jsem svůj úkol splnil a budu šťasten!“

„Já už jsem ale zde!“, zařval Calbi a příjemně prožíval dramatický efekt, který tak vznikl. Tváře se k němu tázavě obraceli.

„Kdo jsi?“ zeptal se Ed se shovívavým úsměvem.

„Ten, který tě přišel porazit!“

Migův filosofický boj o vnitřní klid trval již měsíc. Duchovní zápas poznamenal jeho obydlí, kde se na podlaze vrstvila špína a prázdné obaly od různých potravin a ve vzduchu se proháněly mouchy. Migovi to nevadilo, bylo v půli léta a tak trávil většinu času v mírné opilosti na balkóně. Vypadalo to s ním špatně. Natolik špatně, že začal sepisovat obhajobu vlastního způsobu života. Ta zahrnovala asi třicet papírů a kombinovala prvky životopisu s jakýmsi testamentem. Mig si chtěl tímto způsobem uspořádat myšlenky, roztříštěné monolitem Edovy primitivní ideologie, kterou vytvořil tým špičkových odborníků v tomto oboru. Na papíře vypadalo všechno uspokojivě a běžec vycházel podle nastavených měřítek hodnoty člověka jako totální imbecil, avšak ani toto zadostiučinění nemohlo Migovi vynahradit ztrátu Ann. Byl pořád stejně neklidný, jenom vztek se časem změnil ve smutek.

Ed jako kdyby byl středem jakéhosi víru, který strhával všechno dění a všechny mysli k sobě. V zóně se konečně něco dělo. Není divu, že se zpráva o sebevědomém vyzyvateli donesla také k Migovi. Až doposud ho veškerá Edova snadná vítězství nechávala zcela lhostejného. Nyní však svitla naděje, že by sportovec mohl být poražen. Jeho soupeř byl prý slavný profesionál z velkého světa. Miga velmi zaujala představa Eda, který se musí vyrovnávat s prohrou. Zajímalo ho, jestli bude brečet, vztekat se nebo se tvářit, jako by se nic nestalo. Očekával samozřejmě nějakou dokonalou, vycizelovanou pózu, ale nevěděl, jaká to bude. Opustil proto poprvé svůj byt za jiným účelem než bylo doplnění zásob.

Většina lidí, které tato sportovní událost vylákala do večerních ulic, se soustředila u startu. Bylo to dáno především zvláštními pravidly závodu. Calbimu měl být poskytnut stometrový náskok. Ed by zvítězil v okamžiku, kdyby ho do třiceti minut předehnal. Naopak Calbi by zvítězil, kdyby dokázal třicet minut setrvat na první pozici. Trasa tedy zcela závisela na libovůli vyzývatele, který tato pravidla prosadil. Málokdo však pochyboval, že Ed bude k vítězství potřebovat více jak tři sta metrů. Všichni však uznali, že takové měření sil může ukázat jak to, kdo je rychlejší, tak to, kdo je vytrvalejší.

Mig se zprvu motal kolem startu, ale spatřil tam několik lidí, s nimiž se v tu chvíli nechtěl setkat (mimo jiné Ann) a proto se rozhodl vyčkat výsledku běhu v ústraní, v malém parčíku, kde se křižovaly tři postranní cesty a který byl od startovní čáry vzdálen asi pět set metrů, tedy dost blízko na to, aby mohl podle řevu fanoušků odhadovat průběh akce. Usedl na lavičku, otevřel pivo a čekal.

Ed zářil. Tohle bylo přesně ono, to bylo prostředí, v kterém se cítil jako ryba ve vodě, to byly světlé body jeho života, pro něž byl stvořen. Maximální soutěživost, podložená odpovídajícími fyzickými parametry - Ed byl zázrak lidského pokroku v polovině nového století. Calbi už na tom tak dobře nebyl a bolestně si to uvědomoval, ačkoliv považoval Eda svým způsobem za zrůdu. Takže zatímco Ed prožíval okamžiky závratné radosti z nadcházejícího klání, Calbimu byla zima a chtělo se mu na záchod. Když si podávali ruce těsně před odstartováním, Ed se na svého soupeře usmál. „Už vím, kdo jste. Znamenáte pro mně opravdu mnoho. Chtěl bych jednou dosáhnout toho, co vy.“ Poklonu složil halasně a okázale, jako kdyby ho pořád ještě snímaly kamery multivize. Calbi se také zachoval profesionálně a kamarádsky poplácal Eda po ramenou. Neřekl však nic.

Ann, která kolem Eda nervózně kroužila a které náležela funkce hlavního pořadatele, přerušila dojemnou scénu dotazem, zda jsou závodníci připravení odstartovat. „Takže je to jasný - jakmile zahnete tam za ten roh, startuje Ed,“ vysvětlovala ještě jednou Calbimu. „Jasný, jasný,“ kýval běžec hlavou. Pohlédl na oblohu, na které už zářily hvězdy, a sepnul ruce k jakési prosbě, kterou si tiše zamumlal. Potom pomalým klusem vyběhl. Okamžitě se zvedl jásot shromážděných lidí. Calbi se usmíval na všechny strany a blížil se k rohu ulice, který mu ukázala Ann. Těsně před ohybem nabral rychlost a už velmi vysokým tempem za ním zmizel. V tu chvíli vystartoval Ed.

Mig naslouchal zdáli řevu, který signalizoval vypuknutí závodu. Povzbuzování však rychle utichlo. Plán jaksi nevycházel. Mig vůbec netušil, co se děje. Napínal uši, ale slyšel jen obvyklé zvuky noční zóny, žádný závod jako kdyby se ani nekonal. Rozmrzele vysrkl zbytek piva a odebral se do křoví trochu odlehčit napětí v podbřišku. Když vylezl zpět na chodník, málem se srazil s nějakým mužem. Byl to Starman Calbi, držel v ruce stopky a někam pospíchal.

„Zatraceně,“ ulevil si Mig, kterému došlo, že ačkoliv Calbi spěchá, jeho pohyb by se zdaleka nedal nazvat během. „To už vám to natřel?“

Calbi neodpověděl a rychlým krokem se vzdaloval, takže Mig zčásti mluvil jen k jeho zádům.

„Neumíš slušně odpovědět?“, vykřikl za ním a odplivl si. „To jsou lidi,“ pravil sám sobě a rozhlédl se po nejbližším automatu na pivo. Bylo mu jasné, že všechno prošvihl. I když vlastně ne - Edovy vítězné pózy znal moc dobře. A Calbi s Edem zřejmě prohrál, tak jako každý.

Ed si musel přiznat, že Calbiho podcenil. Měl pocit, že zatím nezískal ani metr. Aspoň že Calbi časem taky trochu zvolnil. Ed byl sice špičkový běžec, ale sprintovat deset minut nevydržel ani on. Všechno teď šlo stranou a sportovec se upnul jen na jediný cíl, na postavu pádící tam vpředu, která mizela za rohy a zase se vynořovala na rovných úsecích ulic. Ed teď vnímal jen toto a rytmus běhu. Dostanu ho, dostanu ho, znělo mu stále dokola hlavou. Dostanu toho zatracenýho hajzla. Zatnul zuby a zrychlil.

Mig se šoural domů. Celý den nic nedělal, ale přesto byl utahaný. Nepodařeného nočního výletu měl plné zuby. Zabočil na vnější okruh, na širokou ulici obíhající v kruhu zónou asi půl kilometru od její hranice. Chtěl si v jednom ze stanovišť, která tu byla, vyzvednout kolo, aby se rychleji dostal domů. Jaké bylo jeho překvapení, když se proti němu zběsilou rychlostí vyřítil Calbi. Vzhledem k tomu, že předtím běžec chvátal opačným směrem, byla tato skutečnost podivná. A ještě zvláštnější bylo, že ačkoliv se Migovi, když o tom později přemýšlel, zdála srážka v ten okamžik nevyhnutelná, neucítil vůbec nic, ani závan vzduchu, který by těsně míjející tělo jistě vytvořilo. Během pěti vteřin proběhl kolem Miga také Ed. Mig si jen stačil povšimnout urputného výrazu druhého běžce. Všechno se událo strašně rychle a Migova mysl zatížená pivem reagovala navíc dost zpožděně. Muž stál na místě aspoň pět minut, než se vzpamatoval ze šoku. Celou cestu domů mu to pak vrtalo hlavou. Jaký to jen dávalo smysl? Nebyla to zase nějaká halucinace?

Vysoko nad městem, mimo hranice zóny, nadnášely vzdušné proudy čtyři ultralehká letadélka. Ve svých kapkovitých přídích nesly tyto stroje o rozpětí zhruba dvou metrů složitou holoaparaturu, gyroskopy a synchronizační a pozorovací systémy, řízené počítačem velikosti krabičky od sirek. Právě odtud mířily dolů paprsky, které byly samy o sobě téměř nepostřehnutelné, ale které dole v zóně vytvářely přízrak, za nímž se marně hnal Ed. Všechno bezvadně klapalo, až na malý incident s mužem, který hologramu v jednu chvíli nenadále překřížil cestu, takže ani bleskově pracující nervová centra systému snažící se napodobovat co nejpřirozenější pohyb člověka nedokázala provést úhybný manévr. Calbiho přízrak mužem prostě proběhl.

Hologram vodil Eda asi dvacet minut křížem krážem po nejprázdnějších komunikacích zóny a potom zamířil k hranici. Tam už byl mezi tím nachystaný pravý Calbi, který tam dospěl, aby převzal štafetu. Klaplo to. Ed si ani nevšiml, že už opustil zónu. Běželo se mu sice hůř, neboť se mu do cesty pletlo více lidí a také se začala objevovat ojedinělá auta, ale běžec nad touto změnou neuvažoval. Plně se soustředil na běh a dařilo se mu teď Calbiho zvolna dotahovat. Když ho skoro měl, Calbi náhle prudce zastavil a obrátil se. „Konec, brácho. Prohrál jsi!“, pravil udýchaně.

Ed zvolna doběhl a vysíleně usedl na zem. To už ho obklopili muži z oddělení zvláštních operací. Jeden ho jemně uchopil za loket a nasměroval ho do červené dodávky. „Měl byste si odpočinout. Postaráme se o vás!“

Zdeptaný Ed se ani nevzpouzel, jen se náhle otočil ve dveřích a ukázal na Calbiho. „Už jsem tě skoro měl! Počkej, my se ještě uvidíme! A tentokrát vyhraju já!“

Calbi s úsměvem přikývl. Pak nastoupil do druhého auta a vzdychl. „Tak to bychom měli.“

Mig spokojeně odpočíval na balkóně. Bylo jaro, vzduch voněl, stromy kvetly, zóna se vyhřívala na teplém slunci. Na Eda za tu dobu skoro zapomněl, od zlých vzpomínek ho dělilo několik hektolitrů. Ann už zase řečnila s generovanými i skutečnými postavami ve svém nekonečném seriálu a malý Wolfie si maloval barevnými křídami u Migových nohou.

Po betonové lávce běžel nějaký chlapec. Wolfie zvedl oči a upřeně ho sledoval. Ve zvláštně tvarovaných nohou mu zacukalo a pocítil podivné zachvění kdesi u srdce. Když byl chlapec pryč, Wolfieho napětí povolilo a vrátil se zpět ke křídám. Ještě nenadešel jeho čas.

Mig usrkl piva a pohladil svého syna po hlavě. Až trochu povyroste, pomyslel si, naučím ho, co je to pohodový život. Bude jako já.

Jak strašlivě se mýlil.