|
| ! | Institut ideologické indoktrinace # texty | ? | « |
„Co to bude?“
Člověk za pultem, olbřímí muž s brutálním, úzkým čelem a neuvěřitelně masitými rty se předklonil, aby si chlapce prohlédl blíže. František polekaně ustoupil. V tu chvíli si uvědomil, že plstnatý smotek, který nervózně žmoulá v dlani, je už zcela nečitelný seznam nákupu. Hrůzou se mu stáhlo hrdlo – nepamatoval si, co má koupit! To bude nářez, jestli si matka bude zase stěžovat tomu novému strýcovi. Dovede bít naprosto nemilosrdně, metodicky, tak, aby to nejvíc bolelo. František jako by už cítil laminátový prut blíží na svém zadku.
Starci přestali jíst a civěli na zakřiknutého hocha, podobni velkým, svraštělým plazům. Jen parkinsonovou chorobou roztřesený sulc na lžičce jednoho z nich dával tušit, že v této místnosti existuje život. Ticho bylo nesnesitelné...
„Maso?“ zaplašil mrtvolnou atmosféru řezník a upřeně zíral Františkovy do obličeje. „Bude to nějaký maso?“
František bezmocně bloudil pohledem po torzech mrtvých krav, šklebících ze zdi nenávistně svá žebra. Nejraději by utekl, jenže doma…doma čeká strýc a jeho laminátový prut.
„Tak co? Máme vepřový, telecí, skopový, špek, prejt, salám, ovar...“ vypočítával netrpělivě řezník a vytáhl ze špalku ohromnou sekerou. František jen zoufale polkl.
„Mladej,“ zaskřehotal stařec s ústy plnými sulcu. „Ty jsi zapomněl, co máš koupit!“ Pisklavě se rozchichotal až mu zaskočilo. Zápasil s kašlem, kousky sulcu ujížděly po stole jako hrudky tajícího sněhu. „Neměls koupit sulc?“
Stařec s dlouhými bílými vlasy pojídající marinovaného sledě ho znechuceně pozoroval. „Sulcem se živí jen takové trosky bez jediného zubu jako jsi ty, Josefe,“ poznamenal.
„Zato až zaklepeš fuseklema ty, Václave, bude to na funuse jak v rybárně,“ řekl třetí stařec, jehož zuby i kloubnaté prsty svítily zlatem.
„Aspoň se nepokálím, pane Fazolový saláte.“
„Tak co?“, ozval se znova řezník. „Jak dlouho tu budeš ještě okounět? Co? Ty mně lezeš do krámu a nevíš, co máš koupit?“ V tu chvíli se ozval mobilní telefon – vyzváněl stále hlasitěji, jeho vlezlá melodie vyplnila celý prostor řeznictví. Řezník zaklel a vlhkýma ruka prohrabával umaštěné papíry na stole. Z jednoho z nich vyklouzla jakási zakrvavená vnitřnost. „Kurva práce!“ Konečně nalezl malou lesklou věc a zmáčkl příslušné tlačítko.
„Co je,“ houkl se zakaboněnou tváří, jeho výraz však téměř okamžitě zjihl.
“Ne, bohužel, ještě to nemám všecko, omlouvám se,“ breptal do přístroje, „zítra by to nešlo? Ne prosím vás, to snad není třeba, zítra, určitě zítra…ne, to ne, prosím, zítra…..to bohužel nepůjde, to nemůžu zvládnout. Cože? “ Neznámý volající už ale však zavěsil a zanechal řezníka v očividně zoufalém stavu.
„Co je na tom, že si jednou za čas dám fazolovej salát, Venco? No co je na tom?“ ozval se stařík se zlatým chrupem.
„Protože pak musíš nosit plenky. Jako nemluvně.“
„Proč bych se za to měl stydět?“ mávl rukou stařík se zlatem. „Mám pravda už slabý střeva, ale jinak jsem ještě chlapák…Měl jsem víc ženských, než ty jsi kdy snědl sleďů, frajere.“
„Co tím chceš říct?“ Stařec s dlouhými vlasy odložil rybu a v jeho očích se zlobně blýskalo.
„Chci tím říct,“ pravil klidně stařec s fazolovým salátem a rozmělnil přitom nonšalantně další lžíci bobů, „že ty ses zmohl jen na Kuncovou. A ta ti ještě utekla.“
„Proč Miroslave tu starou záležitost otvíráš?“ rozčílil se vlasatý stařec.
„Květo!“ řezník mezitím vytočil číslo a nyní netrpělivě přešlapoval u špalku. „Květo, nebyli u nás nějací chlápci?“ Mluvil potichu a kradmo hleděl ke dveřím. „Cože? Co?…. Kdo telefonoval?…. Jací plynaři? Tys jim na to skočila?…….O to se nestarej……….povídám ti sakra, abys ses o to nestarala………Do prdele, drž už klapačku! Nikoho nepouštěj, povídám nikoho! Kdyby něco, okamžitě mi zavolej.“
„Chichichi,“ stařec krájející sulc se smál svým vysokým hlasem a dorážel na vlasatce. „Jak to bylo s Kuncovou, Venco? Chichichi. Tak ven s tím!“
„Nechte ji být! Dala mi dítě!“
„Podívejme na umělce,“ poznamenal jizlivě stařec se zlatými zuby a prsteny. „Dala mu dítě! Pch! Víš vůbec, jestli bylo tvoje? Vždyť to byla děvka. Každý si ji mohl koupit.“
„Já si ji nekoupil. Já si ženy nikdy nekupoval, Miroslave, na rozdíl od tebe!“
„Taky od tebe odešla. Chcípla by hlady i s děckem! Pěkný řečičky ještě nikoho nenakrmily! Ale jedno musím říct – uměla to.“ Stařec se zlatem si při té vzpomínce vilně olízl rty a přimhouřil oči. „Pane jo, to byla jízda.“
„Ta tvoje chlípnost se mi vždy hnusila, Miroslave,“ vybuchl stařec se sleděm. „Byl jsi jak zvíře – lačný, věčně v říji – pro tebe byla žena pouhým otvorem, kam jsi mohl vkládat svůj neukojitelný, makabrozní falus. Samoúčelně, jen pro zvrácený hédonismus – stovkám žen jsi roztáhl nohy – ale není nikdo, kdy by mohl zdědit tvé zlato!“
„Dědci hádaví plesniví, je tu mladej, to není pro jeho uši,“ přerušil eskalující rozepři bezzubý stařec. „Nechte Kuncovou Kuncovou. Beztak už to má za sebou. Tak co, mladej, už sis vzpomněl?“
František zavrtěl hlavou.
Řeznictví opět zaplnilo vyzvánění mobilního telefonu. Řezník se po něm vrhl. „Ano? Květo? ……Promiňte, spletl jsem se.…..budu tady….. Nestačila by půlka? Prosím? Haló? Haló?“ Mohutný muž se během krátkého hovoru celý zpotil.
„Pane mistře, mladej zapomněl, co má koupit, tak mu pomožte, chudák se stydí,“ promluvil k řezníkovi bezzubý stařec. Mohutný muž ale neměl pro Františkovo trápení sebemenší pochopení. „Dej mi pokoj, dědku, mám svých starostí dost.“ osopil se na starce. Ten se zatvářil uraženě. „Tsss,“ zasyčel a obrátil se ke svým spolustolovníkům. „Co bych se rozčiloval. Nedělá mi to dobře na srdíčko. Pan doktor říkal – Člověče, hlavně berte život s humorem. To je ta nejlepší medicína!“ Během řeči odšroubovával hlavici z hole, kterou celou dobu svíral mezi koleny. Uvnitř byla lahvička s červenohnědou tekutinou a malý kalíšek. Stařec si nalil, obrátil kalíšek do sebe a otřepal se. „Ta píše.“ František ho s mrazivou fascinací sledoval. Hůl mu opět připomněla jeho neblahý osud, pokud ve svém nákupu selže.
„Chichichi!“ Nápoj zjevně bezzubému starci zlepšil náladu. „Chichichi!“ Přivíral oči a celý se natřásal smíchem. Přítomní na něj nevraživě hleděli.
„Co je zde tak směšného?“ zeptal se stařec s dlouhými vlasy. Rozjívený kmet na něj polédl. Zbytky sulcu na talíři před ním se chvěly v dalších a dalších návalech smíchu.
„Buch!“ řezník zarazil sekeru hluboko do špalku. „Jestli už jste dojedli, měli byste jít! Za chvíli zavíráme.“
Františka se zmocňovala panika. Co to jen měl koupit? Oči mu zoufale těkaly po masných výrobcích – salám? Debrecínku? Cikánskou pečeni? Špekáčky? Nebo snad…některou z paštik? Strýc ho zabije. Určitě si to naporoučel on.
„Víš, za co jsem si ji koupil, milej Václave?“ řekl stařec se zlatým chrupem a prsteny „dodneška si vzpomínám. Za jeden jedinej stříbrnej dolar od strejčka z ameriky! Tys ji psal básně a ona se dávala tak lacino. Já mám dneska sračky v kaťatech, jsem starej dědek, – ale tys je měl na hlavě – sbalila kufry, sebrala fakana a sbohem. Kdyby to neskončil ten náklaďák, tak do dneška marně škemráš ódy u jejích dveří. Múza!“
„Mlč už konečně, zavři ta svá nestoudná ústa, přestaň svůj slizký, jedovatý jazyk otírat o tu nebohou ženu! Kdo jsi? Co jsi?“ Vlasatý stařec v rozhořčení povstal a povalil židli. „Řeknu ti to – jsi odporný, starý, pokálený a nemohoucný kocour!“
„Blablabla. Tůdle, paroháči!“ Stařec se zlatem vztyčil prostředníček a mával jím vlasatému starci před obličejem. „Tůdle!“
„„Dáš ten prst dolů!“ Vlasatý stařec se vymrštil, uchopil výsměšně kmitající ruku před svým obličejem a páčil vztyčený prostředníček dolů. Obskurní zápas provázelo skřípení noh železných židlí po kachličkách a pisklavý smích nezúčastněného starce, jehož sulc vzal během zápolení za své. Jeden z prudkých pohybů ho smetl ze stolu a mazlavá hmota doklouzala pod hladkých kachličkách až téměř k pultu. Řezník už nedokázal déle ovládat své napětí. Opustil své útočiště u špalku a jeho ruka dopadla na rameno rozesmátého muže. „Tak dost!“ Stařec uprostřed smíchu polekaně nadskočil a několikrát sebou mrtvičnatě cukl. Jeho chroptění přimělo jeho druhy, aby ukončili zápas.
„Vy…jste ho zabil,“ řekl vlasatý stařec, po namáhavém zápolení celý rudý a rozcuchaný.
„Vždyť ještě dýchá! Zavolejte záchranku, člověče!“ vykřikl stařec se zlatými zuby a prsteny. Řezník zmateně uposlechl. „Už jedou!“ oznámil pak. „Budou tady do pěti minut.“
Před řeznictvím v tu chvíli zahvízdaly brzdící pneumatiky. Stařec se zlatými zuby vzhlédl od svého indisponovaného známého a mžoural ke dveřím. „To je rychlost…“
Dovnitř vstoupil holohlavý svalovec v dlouhém plášti. František se schoulil se za vývěskou ve tvaru prasete – Byl to Strýc! Hoch hned poznal, že je mimořádně špatně naladěn. Muž si ho ale nevšiml, jeho pozornost se cele soustředila na neméně vyděšeného řezníka.
„Je čas splatit dluhy, hajzle,“ pravil temně.
„Ale já.. byli jsme dohodnutí…na zítra?..“ blekotal řezník.
„Nebyli jsme dohodnutí ani na dnešek, ani na zítřek. Mělo to být už v neděli.“ Svalovec se rozhlédl. „Máš to tu moc pěkný! A těch zákazníků! To nás těší – je to za naše prachy a my jsme rádi, když jsou užitečně vynaložený. Ale ještě radši máme, když se včas splácí. Takže poslouchej, kamaráde. Dnes o půlnoci končí sranda. Do půlnoci ty prachy navalíš. Nebo tě vlastnoručně pověsím tady na ten hák!“
Řezník ustrašeně přikyvoval „Jistě, jistě, pokusím se.“
„To bych ti radil. Už nám došla trpělivost. Tohle ber jako poslední varování. Už teď mám sto chutí ti rozmlátit ten tvůj pitomej ksicht.“ Svalovec přistoupil k pultu a udeřil řezníka do tváře. „To máš jako zálohu!“ Otočil se a zamířil ke dveřím.
V tu chvíli se ulicí rozlehl zvuk sirény. Svalovec strnul. „Tys mě práskl!“ zvolal užasle. Pak sáhl do kabátu a vylovil revolver. „Tos neměl.“ Řezník se bleskurychle vrhl pod pult. Svalovec se za ním rozběhl, když ale obíhal pult, šlápl do sulcu. Nohy mu na kluzké hmotě podjely, muž zavrávoral a pak se hlavou zřítil přímo na ostrý roh stolu. Řeznictvím zaznělo suché zapraštění a na bílou plochu vytryskla krev a šedavá hmota. Tělo se bezvládně skácelo na zem
„Květák,“ blesklo hlavou Františkovi, „měl jsem koupit květák! K večeři má být květák na mozeček. Spletl jsem si obchod.“ Ulehčeně se zasmál svému omylu. Pak se prosmýkl kolem zadýchaného zdravotnického týmu a zamířil vesele domů.
Starci s napětím sledovali doktorovy oživovací pokusy u omdlelého kolegy. A tak si ani nevšimli, jak jeden ze saniťáků zkušeně rozhalil košili mrtvého svalovce. Na chlupaté hrudi se na řetízku zatřpytil stříbrný dolar – ale jen nakrátko, stačilo rychlé trhnutí a pak zmizel v saniťákově kapse.
„Hoši, rychle!“ křičel z ulice řidič sanitky. „Máme veliký výbuch na čtyřce! Plyn tam smrděl po celé ulici, ale nějaká ženská zaboha nechtěla pustit plynaře k sobě do baráku, aby to spravili...“