Dirkův blog

Jen malá vsuvka -- nevíte-li, co znamená druhdy, pak vězte, že vpodstatě totéž, co ondyno. A v reálném světě něco jako řekl bych asi tak před pěti týdny, ale když se nad tím zamyslím, tak už to bude osm měsíců.

Neznám osobně žádného bloggera, z těch pravidelně a často píšících. Nemohu tedy posoudit, v jaké náladě píší, co jim v psaní brání a co je k psaní naopak povzbuzuje. Vím ale, že ti, kteří za něco stojí, mají vždycky pro psaní důvod, nějaké téma, které jim připadá podstatné a ke kterému se chtějí vyjádřit.

A přesně z těchto důvodů se pro blogování nehodím. Témata, k nimž bych se mohl vyjadřovat, totiž nacházím spíš v knížkách než v dění kolem sebe -- a tudíž jsou příliš soukromá, přesněji řečeno, příliš závislá na předpokladu, že potenciální čtenář zná knihu, o níž mluvím (narovinu, jsem příliš líný vypisovat stručné obsahy knih jen proto, abych k nim následně zaujal stanovisko).

Nepředpokládám totiž, že by někoho mohlo zajímat líčení obyčejného života. Samotnému mi vždycky byly nejprotivnější realistické romány o obyčejných lidech. A dechberoucích divočin prožívám skutečně pramálo -- ráno zavést nejstarší dceru do školy, pak do práce -- celý den koukat do počítače, večer domů (některé dny hodně pozdě, jindy stihnu holčičkám přečíst před spaním). O víkendech prosté radosti rodiny se třemi malými dětmi.

Prostě ukázkový páprda počínajícího středního věku.

I když je (pro někoho možná překvapivě) příjemné takový život žít, tak ruku na srdce -- číst o něm by byl výhřez pekla na tuto úroveň reality.

Dobrá, připusťme, že se mi nedostává témat ku psaní. To by ale neznamenalo, že nejsem typ na blogování.

A v tom je podstata věci. (Nebo podstata vlaku, jak často říkají spiklenci.) Minulý týden jsem totiž padl do žhavého a zpracováníhodného tématu až po uši -- a nenapsal jsem o tom ani řádku.

To bylo tak. Manželka Prince of Whales (tedy nejspíše Princess of Whales, řekl bych) nás pozvala, abychom se šli podívat na veterinu, přesněji řečeno Veterinární a farmaceutickou univerzitu, protože tam mají malá jehňátka a kůzlátka a taky krávy, kterým je dírou vidět do žaludku. Což znělo jako natolik lákavý sobotní program, že jsem se staršími holčičkami (nastrojenými jako do divadla, protože jak jinak do stáje na kůzlata a jehňata?) vyrazil s Princess, Duke a Duchess of Whales a jejich přáteli z velrybí církve na výpravu.

Bylo by plýtváním času komentovat malebné rochnění všech našich dětí v podělané slámě mezi páchnoucími přežvýkavci, potažmo jejich mláďaty. Akční byla pouze povinnost dostát striktnímu požadavku, aby se ovátka z jednolivých cel nepromísila, ale ani to si komentář nezaslouží.

Všechno totiž zastínily děravé krávy. Protože jsem pozvání Princess of Whales slyšel pouze zprostředkovaně, nabyl jsem dojmu, že snad obhlédneme nějaký model krávy, do jehož trávicí soustavy lze nahlížet. Naprosto jsem tudíž nedokázal čelit tomu, co přišlo -- živé krávy, řekněme obyčejné krávy, ale ty na klinice chorob přežvýkavců měly operativně zavedeny plastové roury do bachoru, v šířce, hm, lidského stehna, nahoře zašroubované stejným víčkem jako plastový sud -- takže vědečtí pracovníci mohli sáhnout rukou až do útrobu zvířete a prohrabovat se v natrávené hmotě. Kravám to zjevně nevadilo, mně tedy značně.

Nejsem novinář ani bloger. Nemám jedinou fotografii, která by to dokumentovala. Nepřiložím jediný odkaz, který by to dokumentoval. Cítím jen rozpaky z toho, co jsem viděl, a neumím z toho vytěžit žádný závěr krom toho, že jsme zažili něco prapodivného.

Povzbudivé (myslím pro budoucnost lidstva) je to, že Aničku a Maťu podstatně víc zaujala mláďátka a na krávy s dírou víceméně kašlaly -- snad jediná zmínka, kterou o nich utrousily, bylo to, že strašně slintaly (což, doufám, s dírou do bachoru nesouvisí), a Anička potvrdila, že "to bylo fakt hustý", když jsem o výletu referoval ženě.

Nic víc k tomu dodat nelze. Nebo nechci. Jsem líný hledat sílu pro morální odsouzení pokusů na živých zvířatech (zjevně toto násilí a zvůli ignorujících a žvýkajících se stejnou lhostejnou stupiditou jako krávy bez děr) nebo pro opěvání vědeckých úspěchů a vědy vůbec, nebo k čemukoli jinému. A to přesto, že na mě ty krávy fakt zapůsobily. Fest.

Snad jediné, co stojí za rozbor, je zcela odlišná reakce dětí a dospělých. A nejen mých dětí, ale i všech velrybat, která tam byla s námi. Neumím odhadnout, kde byla hranice vnímání podivnosti -- sedmiletá Anička se ptala, zda to krávy nebolí a proč jim to dělají. Tříleté Matě to bylo evidentně naprosto jedno. Děti o něco starší než Anička se chovaly tak, že u nich předpokládám stejný pocit neskutečna jako u dospělých. Ale jak velké ty děti byly a co doopravdy vnímaly jsem nezkoumal, zkoumat nehodlám a pokud to někdo prozkoumá, ať se chrání mi o tom vyprávět.

Chtěl bych totiž žít v kleci svých vlastních představ o dětech, jejich vnímání a schopnostech -- s tím, že prokleji každého, kdo mi tuto klec naruší, včetně dětí samotných.

[---pozor, zde je oslí můstek -- mimochodem, v které knize se píše "to už ani nebyl oslí můstek, ale oslí mimoúrovňová křižovatka" -- bylo to něco od Douglase Adamse?---]

Jsem se svými dětmi mnohem méně, než bych chtěl. Na druhou stranu, jsou chvíle, kdy bych s nimi chtěl být ještě méně -- a než mě odsoudíte, zvažte tuto situaci -- po dlouhém dni přijdete hladoví z práce domů a ještě než si sundáte bundu, ba co dím, i batoh ze zad!, zjistíte, že čtete O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu -- pochopte, ta knížka je fajn a mám ji rád, mé dcery jsou taky fajn a taky je mám rád (ech, víc než toho podělaného krtka), ale člověk není stroj a na některé úkoly nestačí.

Nicméně jsem si bolestně uvědomil, že jsem asi s dětmi méně, než si sám myslím. Před pár dny (chm, spíše to bylo "druhdy") jsem oblékal Maťu a ona mi řekla "Nechci ponožku sumcovou". Nevěděl jsem, co má na mysli -- ponožky byly snad se žirafami, rozhodně ne se sumci. A Anička, která seděla vedle, mi to hbitě vysvětlila -- sumcová ponožka je ponožka natažená naruby, takže z ní u prstů na nohou trčí do stran nitě, připomínající sumčí vousy. A že tomu tak říkají dávno. Ne, to neřekla. Řekla, že tomu tak s mámou říkají dávno.

O něco přicházíme. My, muži, kteří živí rodinu a vidí své děti hlavně o víkendech. O to, jak pozoruhodně a neotřele dokáží vnímat svět a s jakou lehkostí dokáží zahodit a zapomenout nejryzejší básnické výtvory, za něž by každý výkonný básník dal levou nohu od kolene dolů a nesmrtelnou duši.

A proto jsem rád, že s dětmi mohu zajít na prohlídku děravých krav. Ne kvůli těm kravám a jejich nesmyslnosti. Ne kvůli tomu, jak působí na mě nebo na holčičky. Ale kvůli tomu, že jedno sobotní dopoledne prožiji s lidmi, kteří jsou mi opravdu nejbližší ze všech, krev mé krve. Protože se mi třeba podaří zaslechnout něco podobného jako sumcové ponožky. A i kdyby ne, třeba (a byl bych rád) uslyší moje dcery něco ode mě, co ocení a co jim k něčemu bude.

Text utěšeně rozbředl do slizce (plzce?) osobní roviny. Poslední část titulku samozřejmě odkazuje na Murakamiho, ale o tom napíšu jindy. Třeba brzy. Teď ve strachu z dalších nejapností raději příspěvek ukončím.