Dirkův blog

Když jsem pokusně uveřejnil na blogu svůj první text, hned se vyrojila hejna rýpalů. A prý, že si hraji na intelektuála, že se tvářím, bůhví co nečtu atp. "Dirku, příteli, za koho vás budou mít, no posuďte sám. O to byste možná ani nestál, nemyslíte? Vždyť vy čtete spíš, řekněme si to na rovinu, spíš úplný brak, což?" brumlal si čelný spiklenec Kapitán Z.

A měl samozřejmě pravdu. Sice nepopírám, že jsem četl i v předchozím textu rozebíraného Michala Ajvaze nebo Jiřího Kratochvila (a nebo třeba kousek Babičky Boženy Němcové, když na to přijde, ale ne víc než takových dvacet stran), ale většina návštěv u nás s pohoršením a odporem hledí na knihovnu, z níž bez ladu a skladu trčí olezlé hřbety detektivek, vědeckofantastických povídek (převážně sovětské provenience) a úplných blbostí.

Abych tedy dostál své pověsti a patřičně vymezil prostor pro literární gangsterství, rozhodl jsem se napsat o některé z mých méně hodnotných milovaných knih. (Mimochodem, když slyším hodnotná kniha, vždycky si vzpomenu na Jussi měl dvě hodnotné knihy. Jedna se jmenovala Podnikové plánování a druhá Střetnutí v Ďábelském průsmyku.)

Nechápejte to, prosím, tak, že tento blog bude zasvěcen výhradně literatuře (to nechám opravdovým čtenářům, velkým i malým). Jistě, z velké části nepochybně ano, ale proč bych dnes psal o předsilvestrovském šílení nebo nervozitě z pondělního nástupu do nového zaměstnání, když mohu vánoční a novoroční tematiku odložit na červenec a psaní o práci na svatého Dyndy, je-li kdo takový?

A tak vzhůru ke krásné literatuře.

Vybrat reprezentativní knihu není snadné, nicméně pomohla mi náhoda, respektive magická koincidence: pan režisér Hřebejk napsal fejeton o inteligenci prasat a já dostal od Ježíška (nikoli od amerického dědy Mráze) vynikající knihu Úplněk skvělého a bohužel krajně nedostatečně uctívaného P. G. Wodehouse. To prosím, moji milí a drazí čtenáři, přátelé a obdivovatelé, je humoristická kniha o prasatech. Fascinující náhodou nikoli kniha jediná. Pan Wodehouse, dejž mu pánbůh věčnou slávu a klidné odpočinutí, v předmluvě k jedné ze svých knih napsal něco v tom smyslu, že kritici hanobili jednu jeho knihu jen proto, že se od jiné jeho knihy lišila pouze kulisami a jmény postav -- a tudíž všechny své další knihy bude psát opět stejně, a rovnou se stejnými hrdiny ve stejném prostředí. A basta.

Popsat poetiku Wodehousových knih nedokáži. Napodobovali je mnozí, u nás pravděpodobně nejúspěšněji Zdeněk Jirotka v Saturninovi (chabou to odvozeninou Wodehousova Jeevese), nikdo z epigonů se však svému vzoru nepřiblížil (teď trochu fabuluji, protože krom Saturnina žádnou wodehousovskou variaci neznám). Estéti nad panem Wodehousem ohrnují nos, protože se nedokáží či nechtějí snížit k čiré radosti z poměrně přímočarého, zato ale svižného děje plného krádeží čuníků, lásky (prudce kolísající od nešťastné ke šťastné a zpět), přiblblých baronetů, trapných situací a ztřeštěných řešení.

Jedna neodůvodněná odbočka, promiňte -- láska. Pro pana Wodehouse klíčová věc. Ale o tom mluvit nechci. Jen jsem si vzpomněl na to, že The Rocky Horror Picture Show kdos (ne "kdosi", říkám "kdos") charakterizoval jako Film o transvestitech, mimozemšťanech, umělých lidech, šílených vědcích a lásce dvou mladých lidí. Muzikál. -- a co k tomu dodat více než to, že tentýž člověk upozorňoval na Jacksonův Bad Taste slovy Přiletěli mimozemšťané. Mají modré košile a žerou lidi. Proč se nepokusit o nějakou podobnou stručnou charakteristiku Wodehousova humoru? Odpověď je nasnadě: protože to nedokážu.

Kdyby mi někdo vyprávěl, co se v těch knihách píše, nevěřil bych, že se mi budou líbit. Mám přeci rád inteligentní humor, nebo ne? (Třeba Monty Pythonův létající cirkus, Adamsova Stopařova průvodce po galaxii či Holistickou detektivní kancelář, vtipy o Stierlitzovi či jiné ruské anekdoty -- Charmsovy literární anekdoty nebo lidové vtipy o Čapajevovi, dále třeba vytříbený trhač bránic Ve slunci a v kouři Hrvoje Hitrece -- a tak bych mohl pokračovat ad nauseam.) Ale tohle?

Po pravdě řečeno, vlastně se mi ani zdaleka nelíbí všechny. On jich také pan Wodehouse napsal pěknou řadu. Nejraději mám onu prasečí sérii -- znám sice jen Letní bouřku, Dusné počasí, nyní tedy Úplněk a tu, s níž jsem se setkal nejprve, Až naprší a uschne (poměrně nedovtipný překlad Pigs Have Wings). Mohu potvrdit, že se liší jen v naprosto zanedbatelných detailech. Pokaždé jde hlavně o Císařovnu z Blandingsu, prase, které opakovaně zvítězilo na shrosphirské zemědělské výstavě ve třídě tučných prasat. Dále se mihne vzácně tupý lord Emsworth a kupa jeho z velké části vzájemně snadno zaměnitelných příbuzných, což nutno chápat zhruba tak, že v každé knize některý synovec lorda Emsworthe stojí o naprosto nevhodnou dívku a podobně některá neť jeví zájem o naprosto nevhodného hocha, tetičky jsou proti, kují se pikle, nástrahy jsou překonávány bizarními způsoby, vepři ve velkém kradeni, ukrýváni, převáženi, znovu kradeni, nacházeni atp.

Co dodat? Ty knihy jsou blbé jako zvon. Ale závidím panu Wodehousovi dokonalé řemeslné mistrovství, s nímž dokáže podat banalitu všedního dne (ano, pevně věřím, že všední den britské šlechty sestává z krádeží prasat!). Nechci tím narážet na debaty, které jsem vedl s několika chytrými lidmi o Proustově Hledání ztraceného času a literárnímu zachycení všednosti -- ale ruku na srdce, kolik prasat ukradne Swan na nekonečné rozloze patnácti set stránek? No schválně!

Wodehousovi hrdinové neskrblí ani dalšími skvělými kousky, jmenujme například důvtipné úniky před prodavači úhořů v rosolu vymáhajícími dlužné částky. Ano, prodavači úhořů v rosolu. Nepatřím sice ke znalcům britské kultury, nicméně roli prodavačů úhořů v rosolu jsem před setkáním s Wodehousovým dílem nevědomky spíše podceňoval.

A není na knihách nejkrásnější, když nám otevřou oči?

Tak. Když konec, tak konec. Jdu vyvenčit psa a pak bych si rád ještě chvíli četl. Úplněk ale bohužel ne, jak naznačeno výše.

Nebýt psaní do blogu, nepřečetl bych si o panu Wodehousovi na Wikipedii (a ušetřil tak spoustu času) a připravil se tak o spoustu zajímavých a zcela neužitečných informací. Ale o výhodách blogování někdy příště. A také o Tove Janssonové a muminech.

A snad se také dozvíte, proč příspěvky v mém blogu končí vždy v naprosto nepředvídanou chvíli. A nebo ne, to prozradím hned: vždycky už mě to přestane bavit, víte?