Dirkův blog

Asi každý, kdo má rodinu, nebo řekněme si to otevřeně -- kdo má malé děti, zjistí poměrně záhy, že ztrácí kontrolu nad událostmi ve svém okolí.

A tak moje žena při cestě do školy pro nejstarší dceru s prostřední dcerou v autě a s myšlénkami u nejmladší dcery spící doma na balkoně v kočárku sice u školy zaregistrovala, že pes vystoupil z automobilu, ale už nezbádala, že nenastoupil při odjezdu zpět.

A ač si to uvědomila cestou během minutky, ale strach o pachole (a jednosměrky) ji hnal napřed domů, a než dorazila, zaparkovala, vyprostila větší ratolesti z autosedaček, odvedla je domů a odjela zpět ke škole, uběhla čtvrthodinka.

A pes už byl pryč.

Potud banální historka, jakých se denně v ulicích velkoměst odehrají desetitisíce. Plačící děti, ustaraná žena, přetížené telefonní linky psích útulků v širokém okolí. Nejbližší okolí školy polepeno ručně nakreslenými informačními letáčky o ztrátě psa v tolika vrstvách, že to tloušťkou připomíná čalounění v cele léčebny pro duševně choré.

Přiznejme si, náš pes není nejbystřejší. Ale jednu vlastnost mu upřít nelze. Vždycky se najde, protože ho úplně všichni znají. Proto žena okamžitě pochopila, že pes nemohl zmizet volky, ale jedině nevolky (neplést s vdolky ani s větou "dobří mládenci nevolky nechodí, draku Gorynyči!") -- muselo jít o loupež, velezradu, neřkuli státní převrat v Kalmýkii.

Loupež psa v třeskutém detailu, ba i zblízka

Svědky události byly děti hrající si na dvorku školky a jejich vychovatelky. Tyto osoby svorně vypověděly, že psa viděly, že ho našla hodná paní a její dědeček a odvedli ho. Zmíněný dědeček nám ještě téhož večera volal a mírně tvrzení dětí korigoval -- spatřená slečna, jež psa odvedla, nebyla jeho vnučka, ale cizí slečna ("ale byla moc hodná!"), a psa si odvedla, protože děti jí řekly, že už kolem školy smutně chodí třetí den a má hlad.

Druhý den jsme zahájili tak obrovskou záchrannou akci, že mě ještě nyní jímá hrůza. Snad stačí zmínit dva detaily.

• Cestou ze Špilberku, kde jsem vylepil asi dvě stě letáčků oznamujících ztrátu psa, po Pekařské směrem k Mendlovu náměstí, jsem potkal svoji bývalou spolužačku ze základní školy, která neměla ani tu slušnost, aby několik minut pěla chválu na Emmu spící v kočárku a hned vychrlila: "Všechno vím, tvoje sestra mi volala, že pro mě má okopírováno 250 letáčků a že mi ihned přidělí sektor, kde budu vylepovat."
• Když žena volala do jedné z brněnských rozhlasových společností, zda by neodvysílali výzvu o ztrátě psa, moderátorka se jí zeptala: "Počkejte, malý černý Mikuláš? Ten že se ztratil? Toho já znám, vy s ním chodíte na Kraví Horu, že ano? Máte tři děti, nepletu se?"

Chtěl bych touto cestou poděkovat všem, kdo se podíleli na této olbřímí akci, především své sestře (kterou raději nebudu jmenovat, neboť by jí článek v takto bulvárním médiu mohl zkazit dobré jméno) a dále paní Felíškové-Maxíkové a Maxíkovi.

Protože jsme činorodí lidé a nestačí nám ve slunnou sobotu pouze ujít několik stovek kilometrů a vylepit přitom každé tři sekundy leták o ztrátě psa, přidali jsme i nějaké kulturní vyžití. Zašel jsem tedy s Aničkou na svatbu svého kolegy (a ač byla v kostele v Řečkovicích, tedy mimo zájmovou oblast v centru Brna, vylepil jsem tam asi deset letáčků a další dvacítku rozdal svým kolegům k vylepení všude,kde je napadne. Později odpoledne žena s Aničkou vyrazila na křest Aniččiny kamarádky Becky, na těchto stránkách již zmíněné. Výsledkem bylo, že se za nalezení Mikuláše modlil celý brněnský sbor církve svatých posledních dnů, populárnějších pod jménem mormoni. Stojí za zmínku, že paralelně s tím si zajistila přímluvu adventistů sedmého dne moje sestra. Naopak kolega rabínského vyznání se na pátrání odmítl podílet, dokonce odmítl vylepit letáčky v okolí svého bydliště (s trapným odůvodněním, že v Nuslích asi Mikuláše neznají). Doufám, že OSN schválí nějakou rezoluci, aby ho za odmítnutí vyžádat si boží přímluvu potrestala.

V mezičase začala narůstat paranoia. A tak vstoupila na scénu "bláznivá paní z Viničných Šumic, která krade psy", "prý ho sebrali mimozemšťané, aby měl Elvis nějaké rozmilé zviřátko, s nímž by se mohl přátelit" a tak dál.

Pro skutečné odhalení musíte ale jít dále, přesněji řečeno, dále na východ.

Nakonec nám volali z útulku, že se ozvala nálezkyně, dali nám její telefonní číslo a my šťastně vyrazili pro psa.

Nebohý ztracený a již takořka oplakaný Mikuláš, v tom okamžiku už vyžraný do podoby něčeho obéznějšího než koule, prodléval v brněnské vile Tugendhat architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Skýtala mu utěšené pohodlí odpovídající jeho mentální kompozici.

Digrese

Ve vile Tugendhat jsem byl poprvé někdy v roce 1990 nebo 91, kdy byla krátce velmi veřejně otevřená. Pak se v ní bouralo, naštěstí ne zdi, ale jen Československo. Tento detail si zapamatujte -- nebude sice hrát vážnější roli, ale oslím můstkem se k němu vrátím v samém závěru textu, čehož si možná ani nevšimnete.

Pak byla vila Tugendhat nějakou dobu zavřená nebo jsem možná byl zavřený já. V každém případě mi nějak nepřišla na mysl.

Někdy nedávno, tak před pěti šesti lety, když jsem pod vlivem vzdělanějších spiklenců (Cornholia, Trockého) a především nejlepšího českého spisovatele seznal něco málo o architektuře, zaplanul jsem touhou si návštěvu tohoto klenotu zopakovat. Ale od horoucího zápalu je u mě k činu ještě dost daleko, takže jsem tam nešel. Až nedávno.

I když se tím nijak zvlášť nechlubím, už jsem zde přiznal, že pracuji pro finanční společnost, která podniká mimo jiné v několika zemích bývalé Říše zla. A mí chlebodárci usoudili, že těžká doba vyžaduje interní firemní konferenci, jejíž součástí byl také socializing, což, jak jinak pro vrahy z Wallstreetu, spočívalo v hraní golfu. K mému překvapení se ukázalo, že nejsem jediný, kdo se chce ulít -- dva Русские a jedna Kazaška požádali o alternativní program, jímž se, světe div, se stala návštěva vily Tugendhat. A já jako golfu nelačný domorodec jsem je tam měl doprovodit, přesněji řečeno zavézt šéfovým vozem.

A tak jsem se stal zájmovou osobou jistých kruhů. Není jisté, které jisté kruhy to jsou, ale zjevně na ně zapůsobilo mé manažerské odění, naleštěné velikánské černé auto a víceméně plynulá ruština.

No a to je celé. Průvodkyně ve vile Tugendhat, která nalezla našeho bloudícího psa (ona "cizí mladá slečna, ale strašně hodná") patří nepochybně k elitě špionáže nějaké mocnosti. I když se tvářila, že mě po pouhém týdnu nepoznala -- a snad by to mohla svádět na kočárek s Emmou místo černého vozu, kraťasy a sandály na boso místo business casual a chybějících ruskojazyčných kompaňónů, ale kdo by jí věřil?

Pointa

Zbývalo tedy poděkovat za nalezení a péči o psa. Přinejmenším v tomto ohledu špiónka neselhala a pes se vrátil ve velmi dobré náladě.

Poučení? Mluvte na veřejnosti rusky, když se vám ztratí pes, najde vám ho špionážní centrála napojená na architekty nového politického uspořádání Střední Evropy.

Každopádně děkujeme za záchranu a hlídání Mikuláše. Je fajn, že je zase doma.

Dobrou noc.