Dirkův blog

Takže se nakonec ukázalo, že jedinou motivací může být podnět literární. Ale i ten musí mít řádný kalibr. Znevažovat přeceňované Rudišovo Nebe pod Berlínem (Labyrint, Praha 2002) se mi nechtělo, protože se mi to víceméně líbilo, jen bych ocenil jiný název, protože s Wendersovým filmem to nemá krom Berlína společného nic a nikdo tam neříká "Vím, že jsi tady, compañéro". A nic bych nenamítal, kdyby se to odehrávalo třeba v Olomouci.

Krom Rudiše jsem četl změť mnohokrát přečtených knih (namátkou Pelevina, Kratochvila, Vlny ztišují vítr od Strugackých, podle mého mínění nejlepší vědeckofantastický román ve své kategorii), pár poměrně beznadějných detektivek a pochopitelně manuály, protože jsem se při nástupu do zaměstnání tvářil poněkud suverénněji, než bylo na místě.

Se zaměstnáním se mimochodem pojí kuriózní literární zážitek. Diskutoval jsem s kolegou nějakou kalendářovou nejasnost související s rozdílem mezi juliánským a gregoriánským kalendářem (představte si, týkalo se to práce) a zatoužil jsem se pochlubit svým kapitálním pašáctvím, tak jsem mu naservíroval jednu tajnou spikleneckou moudrost: dvanáct dní mezi Štědrým dnem a dnem Tří králů chápali staří národové jako mytický předobraz dvanácti měsíců nadcházejícího roku, události, které se v těchto dnech odehrály, měly mít svou ozvěnu v budoucnu. Dokonce i dnes si některé autochtonní primitivní komunity (např. obyvatelé Pelhřimovska) zapisují počasí v těchto dvanácti dnech a chápou ho jako dvanáctiměsíční předpověď (tady byly všechny legrace na téma srpnových půlmetrových závějí a bystrosti Pelhřímanů, ale napadnou vás jistě ještě třeskutější duchaplnosti a já budu třeba vypadat jako dobrák, když pro jednou pár trapností vynechám). Kolega ohromen mými široširými znalostmi se netvářil tak obdivně, jak jsem si podle všeho zasloužil, tak jsem se ho pokusil dorazit větou "A tohle všechno je čiročirá pravda, protože jsem to četl v knize Mýtus o věčném návratu, kterou napsal Mircea Eliade". Ani pak se však nedostavil žádoucí efekt vytřeštěných bulv a spínání rukou, nýbrž antiklimax: "Cože, ty čteš Mirceu Eliadeho? To je jeden z mých oblíbených autorů. A když o tom tak přemýšlím, jednu jeho knihu mám právě s sebou, podívej!" prohlásil kolega a vytáhl zmíněný předmět z tašky.

Připadal jsem si jako v reklamě "Je nový?" "Ne, vypraný v Perwollu."

Vycouvejme nyní z klubka digresí zpátky k tématu, tedy k onomu literárnímu zážitku, který mi dodal nové chuti k blogování.

Přečetl jsem si těsně po sobě dvě knihy, o jejichž významu pro dosažení dalšího stupínku na cestě k sámadhi nepochybuji: Digitální pevnost Dana Browna (Metafora, Praha 2005) a Santiniho jazyk Miloše Urbana (Argo, Praha 2005).

Knihy toho mnoho spojuje, což působí velmi tajuplně. Například byly obě vydány v roce 2005, obě ženě půjčila moje sestra, v obou je sudý počet záložek (dvě v Urbanovi, žádná v Brownovi). Magie času, magie osob, magie čísel. Magie místa, protože Browna vydává také Argo, i když jiné kusy.

Nejslavnější Brownův bestseller Da Vinciho kód (též Šifra mistra Leonarda) (poprvé Metafora, Praha 2003 jako Šifra, pak Argo, Praha 2005 jako Kód) byl recenzován (a strhán) bezpočtukrát, osobně za ultimativní recenci považuji tuto. Co říci více, než že Digitální pevnost je napsána úplně stejným stylem, je snad ještě pitomější a věcnými chybami též rozhodně neskrblí. Věřím, že ji někdo dokonale rozcupoval a nechci si třísnit duši ostouzením autora, na němž mi za mák nezáleží, nicméně pár poznámek si neodpustím. Především jsem přesvědčen, že Dan Brown psát umí, ale že ho to nijak zvlášť nebaví, což však sebeméně nevadí, neboť spíše než pro zábavu píše pro mnohem vyšší cíle, konkrétně pro peníze. Docela mu rozumím, kdo by nechtěl být autorem bestsellerů. Hloupé ale je, že mu nejspíše marketingoví specialisté vysvětlili, kdo tvoří hlavní segmenty jeho čtenářstva, takže se na ně zaměřil -- a mohl si tak dovolit zcela rezignovat na jakoukoli snahu o věrohodnost fabule či postav.

Zbývá asi vysvětlit, proč jsem to tedy vlastně přečetl. Nevím. Z podvědomé touhy cítit falešnou nadřazenost nad tak slavným autorem? Pravděpodobně. Protože čtu pořád a kde co? Nepochybně to hrálo roli. Protože to zdaleka není tak hrozné? Ano, bezpochyby -- čtu často daleko horší slátaniny. A klidně přiznám, že jsem od Browna četl skoro všechno. Vyvrzte mne ze středu svého, ó inteletuálové.

Od Miloše Urbana jsem četl jen Sedmikostelí (Argo, Praha 1999). Vypadalo to zpočátku náramně slibně a zajímavě. Rychle se z toho ale vyklubala konina, plná klišé, nekonzistencí a podivností. Dobrý odpich, únavný a nepříliš čtivý prostředek a jaksi beztvarý závěr. Ani poměrně zdařilá grafická úprava Pavla Rúta knihu nezachránila. Santiniho jazyk vypadá jako mladší bráška Sedmikostelí, snad až na to, že mu chybí onen zdařilý počátek. Český Umberto Eco se nám nevyklubal, i když o Santinim toho pro čtenáře nasbíral dosti. Psychologie a motivace hrdinů působí natolik nepřesvědčivě, že efektní kulisy nestačí. Hejna mrtvol a špetka mírně perverzního sexu působí utahaně a nezáživně, jako by si autor dopředu poznamenal, které povinné atributy nesmí opomenout a tak je tedy nakonec nějak dokvrdlal (dokvrdlat: slovo nejasného původu označující ukončení díla upachtěným, mírně nečestným a vcelku opovrženíhodným způsobem, který však víceméně splní z jistého formálního hlediska svůj účel).

Pár pozitivních míst by se přesto našlo: autor vysloveně ožívá, když může mluvit o automobilech, k nimž patrně lne niternou vášní (kterou bohužel nesdílím) zcela nesrovnatelnou s deklarovanou vášní k architektuře a záhadám.

A to by tak asi stačilo. Raději házet uhlí, než recenzovat nemilované knihy. Tedy aby nevznikl nesprávný dojem: neměl jsem na mysli házení uhlí po autorech, jen "házení uhlí" jako prototyp těžké manuální práce.

Myslím, že nejen mé bystré baculaté čtenářky, ale i kdekterý hňup už vidí odvážnou paralelu, kterou chci nyní důvtipně načrtnout. Ano, je to tak.

Skutečnost je daleko prozaičtější.

Přeskupte písmena jména URBAN a dostanete BRAUN. A Brown se vyslovuje jak? Ha, přeci [Braun].

Tak je to, přátelé.