Dirkovy drby

Tento text píšu v Moskvě. Myslel jsem si, jak využiji večerů na služební cestě k tomu, abych dopsal asi sedm rozepsaných příspěvků, které mi visí v databázi asi rok až rok a půl a pořád se nemohu dokopat k tomu, abych s nimi něco udělal. Nebo že si pustím filmy, které jsem dostal k Vánocům před dvěma lety a optimisticky si je vozím na místa, kde bych třeba našel hodinku na to, abych se na ně podíval. Nebo třeba...

Rozhodně nejsem workholik. Pracuji nerad a nemám pocit poslání nebo něčeho podobného -- kdysi dávno, když jsem ještě býval mladým nadějným vědcem, to bylo jiné. Ale základní pocit odpovědnosti mě nutí, abych se postavil čelem hromadě průserů, za které částečně nemohu a částečně jsem jim mohl předejít za cenu neuvěřitelných osobních a pracovních obětí, ale neudělal jsem to a valí se jako lavina.

Takže jsem večery využil jako vždycky k práci a psaní do blogu (a taky dočtení asi milionu zpráv v RSS čtečce) jsem nechal na dlouhé zimní večery. (Když jsem byl ještě šťastným pacholetem, říkávali jsme tomu "na svatého Dyndy".) Ale protože kolegové z IT odešli chlastat do noční Moskvy a o dvě časové zóny na západ už taky všichni spí, sesmolil jsem alespoň tento výlev sebelítosti nad tím, jak málo času má člověk na to, aby dělal naprosto zbytečné věci.

Óm mani padmé húm.

Ale aspoň jsem si při výletu na Rudé náměstí koupil прощальные песни политических пигмеев пиндостана (koukněte se třeba sem). Kdo ví, kdy to vyjde u nás. A dětem nějaké bonbóny s medvědy.

[2] Smradlavý nepodepsaný přítel spiknutí

Nač ten germanismus[1], nestačilo řící, že se těšíš z Orientu zpět do Occidentu? A nebo snad na tebe na Rudém náměstí padly imperiální choutky sednout do tanku a dobýt Evropu?

Čas je hrozná svině, ale zároveň je to ten nejdemokratičtější a nejspravedlivější přírodní zdroj v tomto podivném světě - každý ho má 24 hodin denně. Bohužel určení, co jsou zbytečné a jiné věci, není snadné a občas na to správně nahlédneme (nebo aspoň někdo) až s odstupem.

A aby i tenhle komentář nebyl naprosto zbytečný - díky za nové ublognutí, vítej zpět a piš častěji. Nebo dělej něco jiného méně zbytečného (což ale není žehlení pracovních průserů).

[3] Autorizovaný Dirkův komentář:
Dirk

Ech, děkuji za komentář [2], milý Smradlavý nepodepsaný příteli spiknutí.

Abendland se jmenuje kniha, která na mě kdysi udělala značný dojem. Napsal ji František Vodák, vyšla v roce 1991 v nakladatelství Orbis v edici ARS, s podtitulem Legenda o posedlosti. Náklad sice není uveden, ale počítám, že v knihovně ji -- a moment, právě naopak -- lze najít a dokonce i vypůjčit poměrně snadno.

Asi si ji znova přečtu -- jak jsem teď zalistoval, tak jsem zalitoval, co všechno jsem stihl zapomenout. Strčím si ji do kapsy do tramvaje, až dočtu současnou tramvajovou Hru na vraždu od Attwodové -- zjistil jsem, že útlých knih se nedostává a tlusté se mi pochopitelně tahat po kapsách nechce.

(Jinak ale čtu Pelevinových П⁵ a cítím krajní nadšení, o filosofických aspektech Wittgensteinova díla a jeho reflexi docentem Irkutského pedagogického institutu Aleksanderem Sirindem se asi někdy zmíním i zde.)

Co se týče času a jeho údajné spravedlnosti, nemohu nenamítnout, že čas je relativní, a to jak obecně, tak speciálně. Protože se pohybuji příliš rychle (a hrozně mávám rukama), mám času mnohem méně díky relativistické dilataci. Navíc pohyby při psaní moji trajektorii v Minkowského časoprostoru také ohýbají z časové do prostorové dimenze.

Takže nebýt bezcelní vodky, musel bych si zase jen naříkat, mé baculaté čtenářky.

Dirkův blog

Novoroční předsevzetí

Archiv: