Jak jsem psal předevčírem večer (i když místního času odpoledne), poprvé v životě jsem se ocitl v Asii.
Myslel jsem si, že jsem se ze žalu z vyhnání na Sibiř už vypsal dosti, ale hned poté, co jsem svůj text na blog uložil, se toho stalo tolik, že musím přidat pokračování.
Ale kousek zpět. Středeční příspěvek jsem začal psát v letadle cestou z Moskvy. Byl to vysloužilý Boeing 737, který původně patřil českým aeroliniím, letadlo tak maličké a zoufale těsné, že můj o kus vyšší kolega se prostě na sedačku nemohl vejít. O to legračnější bylo cvičit s počítačem (seděl jsem na prostřední sedačce). Myslel jsem si bláhově, že se připojím k síti z hotelového pokoje. Což šlo, ale ke zpoplatněnému internetu bylo potřeba jakousi kartu a já už byl utahaný a raději šel spát.
V recepci mi ale ráno řekli, že internet zdarma a bez problémů je v jiné části hotelu, pro "ty lepči hosti, vime?" Protože celý den jsme se k síti nedostali, vydali jsme se do této lepší části hotelu zvečera.
A jak řečeno výše, hned po odeslání předchozího příspěvku se do hotelu nahrnul celý management firmy, kde jsme byli na návštěvě. Přesněji řečeno šlo o vedení hned dvou firem, ale jsem líný vysvětlovat, jak se to stalo a co se kromě naší návštěvy v Chanty-Mansijsku také odehrávalo.
Podstatné je, že pán, který si nás za ruskou stranu na návštěvu pozval, se k nám přihrnul a řekl něco jako "Вы на Сибирики прийдете?", čemuž jsme úplně nerozuměli.
I vysvětlil nám ten dobrý člověk, že díky mimořádně úspěšnému jednání vedení obou (nezmíněných a nejmenovaných) firem zavládla přeradostná nálada, kterou je potřeba oslavit tradičním způsobem, k čemuž se nejlépe hodí "Ceremony Sibiriki".
Na naše stále tupé pohledy řekl, že Sibiriki (možná se to má vyslovovat jakkoli jinak a nejspíš Sibirjaki, tedy Sibiřané, ale popisuji, co jsme vnímali v onu chvíli) jsou veselým setkáním, chvilku venku, pak večeře uvnitř.
A to slovo rozhodlo. S kolegou jsme se totiž právě odhodlávali zlikvidovat standardní diety návštěvou některé z astronomicky předražených hotelových restaurací, a možnost se někde nacpat zadarmo byla příliš lákavá na to, abychom se pošklebovali lidovým zvykům.
A dobře jsme udělali, mé baculaté čtenářky.
Víte, nemám rád organizovanou zábavu. A nemám rád estrádu. A nemám rád oficiality. A nemám rád nařízené korporátní juchání.
Tohle bylo to všechno dohromady, ale díky sibiřské nátuře to všechno dohromady bylo mimořádně příjemné.
Začalo to jako garden party. Bylo jen asi pět pod nulou, tedy příjemné teplo. (Možná stojí za to říci, že podle vyprávění místních se během tří měsíců loňské zimy teplota nevyškrábala nad třicet pod nulou, v extrémech bylo mínus čtyřicet pět. A pět metrů sněhu. A když všechen rozmrzl, stoupla hladina Irtyše, řeky široké asi jako Dunaj, o čtyři metry.)
Chlap v jakési zlatem prošívané šubě hulákal do mikrofonu nějaké popové popěvky (tohle sousloví zní vydatně a zapamatuji si ho), k tomu hrála hudba z magnetofónu a zároveň hrála na harmoniku zcela jinou píseň baba v kabátě až na zem a tlustém jako prkno. A někde v lese hořely ohně. (Pro jistotu ještě jednou říkám, že se to odehrálo několik kroků od tohoto hotelu.) A kolem lesa byl plot z borových kůlů, před ním stůl s několika miskami brusinek (oxycoccus vulgaris) v cukru, vodkou a nějakou hnědou kořalkou, kterou jsem neidentifikoval, zato ale vypil.
A pak začala zábava. Šašek v šubě začal organizovat přítomné do soutěžních týmů, napřed se soupeřilo ve zpěvu (a baba s garmoškou hrála jako o život), pak v přetahování lanem -- a to jste měli vidět, s jakou vervou se vedoucí pracovníci významných firem mohou přetahovat lanem, až jim kravaty praskají na hrdlech a kalhoty na ožehavých místech! A pak jsme vešli do lesa. V lese byly položeny dřevěné chodníčky, hořící smolné dřevo omamně vonělo. A zase se soutěžilo -- napřed vybraní šampióni sekerou roztínali hlávku zelí v co nejkratším čase na co nejjemnější kousky. Zelí létalo až na Měsíc a možná i výše. Pak jsme přebíhali po cestě z dřevěných kůlů a rozhoupaných lávek (pochválili mě, heč!). Pak měl být souboj na příčném kůlu (šampióni sedící na kůlu se měli tlouci přes hlavy vycpanými pytli a patrně srazit k zemi), ale i šašek organizátor usoudil, že na míru šitým kalhotám by taková zábava neprospěla a přešel rovnou k přetlačování -- o vodorovně položený kůl natlučený na svislém (asi jako písmeno T) se zapřeli dva mohutní muži, bok po boku, a tlačili svorně stejným směrem, tedy proti sobě. A málem vyvrátili ten spodní kůl, jak mocní muži to byli.
A k tomu všemu neustále pořvával organizátor a babka neúnavně trýznila garmošku. A přes všechnu komediantskou vulgaritu to bavilo nejen Sibiřany, ale i mě.
A pak už se začalo jíst. A taky trochu pít. A stále venku. Vodka, hnědý alkohol, ale hlavně skvělá rybí polévka ucha a bliny, tedy lívance, s kyselou smetanou. Ale všechny to bohužel přestalo bavit a chtěli jít na opravdovou večeři (proč, když to smolné dřevo tak vonělo a les tak hučel?) a tak jsme se přesunuli do hotelu.
A tam začala klasická ruská firemní "výjezdová" akce. U nás se takové věci říká teambuilding, i když žádný team nepostaví. Protože u nás se u toho nejí a nepije. A nemluví.
Víte, Rusové jsou úžasní řečníci. A patří k věci, že každý umí proslovit květnatý, vtipný a zajímavý přípitek. Takový přípitek není jen nějaké to na zdraví, ale třeba pětiminutová řeč, která vezme za srdce. A předseda představenstva byl mimořádně nadaný řečník i na Rusa. Napřed pronesl svůj vlastní asi desetiminutový přípitek, pak v průběhu večeře postupně uváděl každého podřízeného -- vyložil pečlivě, co přinesl firmě, kolegům, akcionářům a blahu všech živých bytostí všehomíra, a pak ho vyzval, aby pronesl svůj přípitek. A nebylo tam žádného, kdo by se úkolu nezhostil se ctí.
A víte, sedět mezi kolegy a poslouchat na sebe chválu od nejvyššího vůdce, to musí být docela příjemná věc. A pak všem říci, co máte na srdci vy, a připít si na to.
Pokud tohle neutužuje kolektiv, tak už nic.
No, vypilo se toho dost, ale ještě víc snědlo. Kolem stolu nás sedělo asi třicet a pokud vím, přípitek pronesl úplně každý (tedy, my jako zahraniční hosté ne).
Nikdy na ten večer nezapomenu a myslím, že jsem zase pronikl o kus blíž k záhadám ruské duše.
No a nakonec se musím pochlubit. Dostali jsme totiž úžasný Diplom Sibiřana:
Pokusím se o překlad, ale originálu se to zvučností ani zdaleka neblíží:
Osvědčení
My, přírodní Sibiřané, potvrzujeme, že vlastník tohoto osvědčení ohněm prošel, jako ryba vodou plul, ba ani trub měděných se nezalekl.
Také na hostině bohaté jídlo okusil, zábav a veselí se účastnil, kde se slavně pilo a do úpadu tančilo.
Proto mu navýsost přísluší nosit hrdý titulOpravdový Sibiřana dostát tomuto vyznamenání svými činy i slovy!
Ty divné stany nahoře jsou čumy, kdybyste to nevěděli.
A to už je asi všechno. To čumýte, že?
