Dirkův blog

Ale zpět. Ten večer mi ve sprše došlo, že si prostě musím číst třetí díl Čaroděje Zeměmoří Ursuly K. Le Guin, jmenuje se to tuším Nejvzdálenější břeh. OK, četl jsem to ikskrát, vím, co se kde stane, úplná hovadina to taky není. Jenže to doma jaksi nemáme. (Abych ušetřil nervydrásající napětí svým baculatým čtenářkám, raději rovnou řeknu, že jsem si tedy přečetl přímo Čaroděje Zeměmoří a nestrádal jsem. Velká radost, Batesi, velká radost.)

Kupujeme si poměrně dost knih a některé nám doma i nějakou dobu vydrží. Ale bohužel jsem příliš nezodpovědný na to, abych si zapisoval, komu co půjčuji. Já si to sice pamatuji, ale nejsem asi dost přesvědčivý při vymáhání...

A tak jsem hned druhý den poté, co jsem nenašel třetí díl Čaroděje, sedl a začal psát obsáhlý text, shrnující důležité a méně důležité knihy, které mi kdo uloupil, co mě trápí a čím strádám. Od srdceryvných stesků jsem se dostal až k hrubým výhrůžkám a pak klesl do bahna žadonění a žebrání, však to znáte.

A po hodině a půl psaní klekla databáze na našem webhostingu a celý rozepsaný text byl pryč.

Lidskému snažení to dá ten správný rozměr. Uvědomil jsem si, jak nicotné to bylo.

Můj textík slynul jako vždy nesrovnatelnou brilantností. Začínal citátem z Čapka (nikdy jsem nekradl, a pokaždé jen květiny, nebo tak něco), s ledabylou dokonalostí shrnoval a do vhodného kontextu zsasazoval, co mělo být shrnuto a zasazeno, a opomíjel, co mělo zůstat nezmíněno.

Neboli přesněji: sepsal jsem víceméně chaotický seznam několika knížek, jejichž ztráta mi opravdu vadí. Dvě klíčové knihy Jiřího Kratochvila (takto nejlepšího českého spisovatele), Avion a Uprostřed nocí zpěv jsem sice oželel, ale považoval za dosažitelné, nicméně krátkou analýzou webu jsem pochopil, že poté, co Petrov uloupil Kratochvila Atlantidě a následně transformoval v Druhé město, není asi snadné starší tituly od Kratochvila nijak získat. Kletě, jak říkáme my, kdož sice běžně mluvíme jako kanál, ale v psaném projevu chceme působit jako lidé s vybraným chováním. Návrat starého varana od Ajvaze, dokonce zmiňovaný v mém starším textu, je podobně nedostupný -- obskurní vydavatelství Hynek se neodvažuje přiznat ke krachu a nelze zjistit, zda něco pozůstalo z jejich vydání, protože to, co vydala Mladá fronta v roce 1991 je pochopitelně beznadějně rozebráno. Že jsem si právě v případě Varana ošklivý osud zasloužil, to musím s bolestí přiznat -- po publikaci onoho výšeuvedeného staršího textu mě kontaktoval obdivovatel díla pana Ajvaze až z Austrálie a já nakonec přivolil, aby mu jeden nestoudný zločinec z řad spiknutí poslal celého oscanovaného Varana. (Opomíjím drobné kauzální nesrovnalosti jako to, že jsem byl o knihu připraven dříve, než jsem k podlému zprznění autorských práv přivolil, a podobně.)

Dále jsem uvedl, alespoň pokud si vzpomínám, jak mocně želím ztráty Daleké cesty za domovem Richarda Adamse. A přidal jsem nadšený paján na tuto knihu, její srovnání s dílem J.R.R.Tolkiena (což je názor zajímavý, ale nesdílím ho) a čiré nadšení, když jsem při snaze o nalezení bibliografických údajů na webu objevil, že to bylo zfilmováno.

Uvedl jsem i žertovnou vzpomínku na to, kterak jsem kdysi v antikvariátech kupoval úplně každý výtisk Lemova Futurologického kongresu a nakonec ho stejně nemám, protože přátelství je hezká věc a knížky se přece vracet nemusí.

Legrační je, že jsem v plejádě dalších knih vyjmenoval i některé, o kterých opravdu naprosto přesně vím, kdo mi je sebral a kdy. A právě teď je s námi na chalupě i bývalá ženina spolubydlící z kolejí, která mi/nám dluží Šabachovy Opilé banány, říkal jsem si, že ji o ně nesmím zapomenout upomenout (ech? blbnu už, nebo je ten obrat korektní?), všichni už spí a předpokládám, že zítra upomenout zapomenu (vyzkouším si to ještě jednou, třeba to bude působit přesvědčivěji a vžije se to) .

A taky, jak se vždycky snažím, se celý text hemžil odkazy na Wikipedii, jednotlivá vydavatelství a tak. S tím už se znovu mazat nebudu, protože jsem příliš líný. Tak alespoň vidíte, kam až člověk klesne, je-li soustavně okrádán přáteli o své milované knihy.

No a na úplný konec jsem si nechal pointu, kterou takřka doslova přebírám ze ztraceného textu.

Možná, že všechny ty knihy někde doma máme. Ale nejsme schopni to zjistit, protože není síly, která by dokázala uklidit naši knihovnu, snad s výjimkou nukleární války.

Antiklimax? No ano, kvůli tomu jsem to přece psal!